Profesor Tomáš Halík se v posledních dnech hned dvakrát zásadně vyjádřil k politickému vývoji v naší zemi, zejména v souvislosti s tím, co se odehrávalo během návštěvy čínského prezidenta v Praze. Zároveň se pokusil zformulovat, co z toho plyne pro naši budoucnost, tedy na co by se měli zodpovědní lidé u nás v příštích měsících a letech soustředit. Poprvé tak učinil v rozhovoru pro ČT v pořadu Interview 24 minulý pátek, a pak ještě toto úterý jakýmsi shrnutím v Babišových Lidových novinách.

Profesora Halíka právem znepokojuje jednak otevřený pokus prezidenta Zemana o zásadní zahraničněpolitickou reorientaci ČR směrem od EU a NATO k „mnoha azimutům“ (zdá se, že zatím jsou dva: jeden míří do Moskvy, druhý do Pekingu). A za druhé cílevědomost, s níž prezident oslovuje to nejnižší a nejpokleslejší, co v české společnosti je. Za východisko svých úvah si docela právem vzal to, co jsme v Praze všichni prožívali během čínské návštěvy. Totiž jakýsi špatně zastřený pokus vrátit Českou republiku, pokud jde o každodenní úroveň občanských práv a svobod, někam o třicet let zpátky.

Je zcela legitimní pokoušet se zformulovat, co bychom s tím vlastně my, občané České republiky, měli v rámci svých občanských práv a své občanské kompetence dělat. Pokusit se o něco podobného ovšem nutně znamená otevřít rozpravu, která i za dnešní situace může být ještě pořád svobodná a jakž takž veřejná. V rozpravě se ukáže, že na řadu věcí máme různé názory. Svobodná diskuse je jedinou cestou k tomu, aby se nakonec uplatnily ty správnější. Jde o to, aby tu byly různé alternativy a abychom si dokázali vybrat tu nejlepší. Od toho je občanská svoboda.

S lecčíms z toho, co řekl prof. Halík, souhlasím, nechci však zastírat, že toho, s čím nesouhlasím, je jednak daleko víc a jednak to považuji za podstatnější. Soustředím se na několik problémů, které považuji za uzlové.

Tři problémy české společnosti

Podle prof. Halíka Čechům za prvé chybí vědomí vlastní identity a politická vize (proto se tolik bojíme všeho cizího). Za druhé se vyčerpal kapitál důvěry ve stát, v instituce, v politickou sféru. Zde si nemohu odpustit poznámku, že důvěru v politické strany u nás od znovuzrození naší svobody a vlastně už předtím podrývali lidé z disentu, soustředění kolem Václava Havla, a že největší explozí nedůvěry ve stát, instituce a v politickou scénu byl divoký a cíleně politicky manipulovaný výbuch „protikorupčního“ běsnění z let 2012–2013.

Nechci tvrdit, že polistopadový demokratický režim (který pan Babiš, jejž pan profesor Halík ve svém vystoupení ani jednou nezmínil, nazývá „starými pořádky“) neměl spoustu vážných chyb. Přitom ovšem stál na zdravých základech a byl otevřený ke změnám k lepšímu, byl reformovatelný. Místo reformy byl v posledních třech letech těžce poškozen. Problémy s prezidentem Zemanem jsou jen jedním z důsledků tohoto poškození. Prof. Halík několikrát pochvalně zmiňuje Masaryka. Pro mne je z Masaryka – od České otázky po Otázku sociální – tím nejpodstatnějším zásada „reforma, ne revoluce“. A tu jsme bohužel zrovna tehdy opustili.

A třetí problém podle prof. Halíka je, že byl narušen imunitní systém společnosti: společnost se stává bezbrannou vůči extrémům. Tady cítím nutkavou potřebu dodat: vůči extrémům „zprava“ i „zleva“, aby to nakonec nevypadalo, že jediným nebezpečím jsou xenofobové.

Podle profesora Halíka by za „imunitní systém“ společnosti „měly nést hlavní zodpovědnost morálně kulturní pilíře společnosti. Univerzity, autority, církve, média“. Jenže tady je jádro problému: odpovědnost musí nést především každý myslící člověk. Instituce bývají často velmi prohnilé a o jejich zdraví a ozdravění pečují (a přitom často selhávají) konkrétní lidé. Není náš dnešní problém mj. v tom, že o imunitní systém společnosti pečují prohnilé instituce a že selhávají základní články, zodpovědní jedinci? Řekl bych, že ano.

Aristokracie ducha

Prof. Halík hovoří o tom, že demokratická kultura předpokládá „určitou inteligentní veřejnou diskusi, ve které musí být přece jenom nějací lidé, kteří dávají impulsy, určité morální a duchovní autority, ne v tom smyslu, že by to byli nějací tatíčkové, které by všichni museli poslouchat, ale lidé, kteří, protože přece jenom o něčem přemýšleli (na rozdíl od těch ostatních? bd), tak jsou povinni nabídnout určité vize, určité myšlenky. Jestli to lidé přijmou, nebo nepřijmou, to je jejich věc. (Pokud ne, tím hůř pro ně, bd). Ale ti lidé, kteří dávají určité orientační impulsy a vedou k zamyšlení, ti tady samozřejmě musí být a u nás jsou okřikováni…“.

Je třeba vzdělanosti. Je pochopitelné, že argumentovat proti někomu tím, že je vzdělaný, je projev obyčejného buranství. Přitom nám snadno může uniknout, že vzdělání samo o sobě nic nezaručuje, že se vyskytují velmi vzdělaní hlupáci a velmi nepřemýšliví vzdělanci. Vzdělání je šance, která může být využita, nechána ladem i zneužita. A v debatě rozhoduje správnost názoru, ne úroveň vzdělání (vzdělání ovšem samozřejmě správnost názoru usnadňuje). Jde mi o jistou obezřetnost.

Náboženství

S tím souvisejí úvahy prof. Halíka o náboženství. Je to jeho výsostné teritorium, přesto si nemohu odpustit pár poznámek. Halíkovo varování, že náboženství může velmi snadno degenerovat v politickou ideologii, je velmi na místě. Ostatně co jiného se stalo kdysi dávno s pobělohorským „rakouským“ protireformačním katolicismem? Důsledkem pak v 19. a 20. století nebylo vítězství reformace, ale vítězství útočného, agresivního ateismu, pod nímž teď u nás společně trpí katolíci i evangelíci.

Jenže není i Halíkovo náboženství taková ideologie? „Určitá pedagogika, jak zvládnout lidské sobectví, egoismus, jak kultivovat pudovou oblast, pud po moci, majetku a jakým způsobem žít spravedlivě s druhými lidmi“ – to všechno jsou věci, o nichž se nedá říci, že by na nich nezáleželo, ale je to opravdu to hlavní? A je „pedagogika“ to hlavní? Jsou tu prý „křesťanské hodnoty“: solidarita, zodpovědnost za životní prostředí, odpuštění, milosrdenství, sociální spravedlnost. Dobře. Ale pak je tu to hlavní, největší přikázání: Miluj Boha.

Podstatnější než všechno výše řečené je, že věřící člověk žije pod spoustou závazků, z nichž se nesmí vyvázat, a vůbec nehraje roli, zda je vzdělanec nebo nevzdělanec. V této situaci závazku jsou si všichni lidé rovni a zároveň to všichni mají stejně těžké. Na této základní rovnosti lidí stojí taky západní demokracie a rovnost hlasů ve volbách bez ohledu na to, zda je člověk vzdělanec nebo ne. V demokracii, která stojí na křesťanských základech, není pro žádnou aristokracii ducha sebemenší prostor. (Pro mne to souvisí s tím, že Ježíš byl podle evangelia profesí tesař; vzdělanci byli zákoníci a farizeové).

Prezident jako intelektuální morální autorita

Prezident je v českém politickém systému podle prof. Halíka hlavní intelektuální morální autoritou. Proto je prý obsazení této funkce klíčové. A je třeba napřít všechny síly, aby se v příští prezidentské volbě demokratickou cestou situace normalizovala, protože nynější hlava státu „se stává prostě loutkou určitých oligarchů, kteří mají své zájmy. Obchodní zájmy.“ (Rozuměj v Číně a v Rusku.)

Především označení „oligarcha“ mi připadá zavádějící v situaci, když je tu u nás jen jeden jediný, který je hoden toho jména – má nejsilnější politickou stranu, klíčový post ve vládě, vlastní obrovitý koncern a silné mediální impérium. A zrovna ten je v této záležitosti zjevně ze hry.

Ale hlavní věc je, a mnohokrát se o tom už psalo, že funkce prezidenta je u nás od roku 1918 nesmyslně nabubřelá. Úplně se zapomíná, že je to politická funkce jako každá jiná, významná asi tak jako král v šachové hře, že jeho úlohou není vést národ v inteligenci a mravnosti, ale nanejvýš moderovat politické spory tam, kde se nějakým způsobem zauzlí.

Podstatné není zvolit si místo špatného národního vůdce dobrého, ale vrátit tu funkci do politické normality, s vědomím, že prezident není jakýmsi sekulárním spasitelem (obdobou papeže Františka, jehož má prof. Halík zvlášť v oblibě – nemohu si odpustit poznámku, že ji ani trochu nesdílím), ale jedním, byť významným politikem, státním činovníkem. Proto je taky třeba vědět, že změna v této funkci je sice důležitá a krajně žádoucí, v tom s prof. Halíkem souhlasím, ale jen v rámci dalších politických změn, které jsou významné ještě víc a bez nichž nebude mít výměna prezidenta žádný faktický význam. Především jde o dvě volby, které prezidentské volbě předcházejí, ty letošní regionální, a pak hlavně ty do Poslanecké sněmovny v příštím roce.

Hysterie

Teď jedna poznámka takříkajíc metodická. Prof. Halík oprávněně mluví o hysterii kolem uprchlíků, kterou využívají jako pohon na své preferenční a informační mlýny problematická politická uskupení doma i v zahraničí. Hysterie je ovšem škodlivá a zavádějící všude. Já například cítím něco hysterie i za přeceňováním „informační války ze strany Ruska“, významu „ruských trollů“ u nás, např. v úsilí o likvidaci veřejnoprávních médií atd. Ne že by to nebyl problém – ale na české veřejné mínění má ještě větší neblahý vliv vlivová agentura Andreje Babiše, a kromě toho, obávám se, česká veřejnoprávní média se dokáží (zase za přispění vlivové agentury Andreje Babiše) zlikvidovat sama, i bez ruských trollů – kteří si samozřejmě rádi přisadí.

A další pěkný příklad hysterie: strašení veřejnosti ekologickými katastrofami (např. vysycháním Afriky, dělá to právě prof. Halík). Ano, bude hůř! Pak přijde další, ještě větší uprchlická vlna, a to budete teprve koukat. A zase: klimatické změny nelze bagatelizovat a je velmi nepravděpodobné, že by se na nich lidské aktivity v posledních mnoha desetiletích nepodepsaly. Ale rozhodující slovo v posouzení by měli mít specialisté v tom oboru, a to nejsou ani Václav Klaus, a je mi líto, ani Tomáš Halík. Za zvlášť neblahé bych přitom považoval, kdyby se vážné ekologické problémy měly stát jen ideologickým nástrojem v rukou politických šíbrů. Nestalo se to už náhodou?

Hysterie je chyba v každém případě. Vždycky se najde někdo, kdo ji politicky zneužije.

Obrat

Profesora Halíka k jeho vystoupení podnítilo to, co provázelo návštěvu čínského prezidenta v Praze. Nedivím se, byla to opravdu síla. Ale mluvit o „bodu obratu“, o okamžiku, kdy se Zeman stal tím, co českou společnost spojuje (proti němu) a co nějak pozitivně proměnilo českou situaci, je naprosto nevěcné hodnocení. Pravý opak je pravda. Státní orgány (vláda, policie) na pár dní úplně vypadly z role. Selhaly. Demonstrace byly z povahy věci jen v Praze a byly, pokud jde o účast, takové jako ty v posledním roce bolševického režimu, a to je bohužel dost málo.

Nekoná se žádný obrat. Jednoduše jen pokračuje rozvrat, spuštěný v roce 2012. A média, která mají k dispozici lidé z okruhu prof. Halíka („bakalovská“ média), fungují teď bohužel hlavně tak, že nafukováním tohoto odporu nenáležitě živí iluze těch, kteří na něm tak či onak participují. Je to jakési analgetikum, které si jejich autoři ordinují ve zcela nevhodnou chvíli.

Kdo za Zemana

Halíkovy úvahy ústí v otázku, kdo vlastně by měl na Zemanovo místo po příští prezidentské volbě usednout. Hlavní otázka, kterou řeší, je, zda to má být on, prof. Halík, nebo ne. Legitimita jeho nároku je potvrzena pomazáním: „Já říkám stále to stejné celou dobu, už 17 let, od chvíle, kdy mě zmínil jako svého možného nástupce prezident Havel.“ (Sám by na to prof. Halík nepřišel?) Jenomže „ta moje představa o mé roli ve společnosti je jiná.“ (v LN napsal: „Nejde jen o to se stále jen vyhraňovat proti Zemanovi“, ale „pozitivně rozvíjet politickou kulturu, morálně-kulturní proevropské klima a zejména důkladné občanské vzdělávání v naší zemi“.). „Ale kdyby to skutečně bylo třeba, tak se nedá nic dělat, tak jdu do boje. Takže já teďka spíš hledám někoho, kdo by byl obecně přijatelnější, protože já jsem se určitým způsobem vyhranil“ (zejména jde o „ten hlas rozumu a zodpovědnosti vzhledem k uprchlíkům“). „Takže já kdybych chtěl získat tu většinu, tak musím říci určité populistické věci, a to já nejsem ochoten.“

To je zajímavé, prof. Halíkovi nějak vůbec nepřijde na mysl, že by tu většinu mohl nějak výrazně ovlivnit, přesvědčit rozumnými argumenty – „je to dlouhá cesta“. To je nemístný pesimismus, pokud jde o demokracii, a jakési opovržení veřejností. Taky je otázka, zda by nějaká modifikace jeho stanoviska k uprchlíkům musela být nutně jen úlitbou nízkým pudům většiny.

A závěr: „… proto bych byl raději, aby se síly netříštily a vystoupil někdo, kdo může také odebrat, prostě nějakým způsobem oslovit lidi, kteří jsou fascinováni Zemanovou vulgaritou a tak dále. Tyhle lidi já neoslovím. Já jsem člověk z jiného těsta.“ Ponechám stranou hezké mínění, jaké o sobě prof. Halík má, budu se zabývat jen otázkou, kdo by vlastně mohl vyhovovat těmto kritériím: člověk, který fakticky dokáže ve volební kampani odebrat nějakým způsobem Zemanovi jeho příznivce a oslovit ty, co jsou fascinováni jeho vulgaritou. A ať se snažím, jak se snažím, pořád mne napadá jen jedno a totéž jméno: Andrej Babiš.

Další články Bohumila Doležala, které nebyly publikovány na Svobodném fóru, si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.