Můj milý přítel a dlouholetý kolega Jirka X. Doležal (s nímž si stále důstojně vykám), polemizuje na Reflexu.cz s jedním bodem v mém článku „Deset současných útoků na svobodu člověka“ (ZDE).

Jirka píše:

„Můj exšéf a kamarád, katolický intelektuál Pavel Šafr zveřejnil v úterý již neslýchaný výrok. Křesťanské děti prý nepotřebují sexuální výchovu. Je tomu právě naopak, potřebují ji víc než děti ateistů. Cituji výrok Pavla Šafra v plném a dle mého soudu zcela tmářském znění: Kupříkladu není důvod, aby děti z křesťanských rodin absolvovaly módní sexuální výchovu.“

Doporučuji, abyste si dali Jirkův článek v plním znění. (ZDE) Už proto, že je to prostě sranda. J.X.D. se mnou „vášnivě nesouhlasí“:

„Dovoluji si s Pavlem vášnivě nesouhlasit a vysvětlit ten zásadní omyl jeho limitovanou sociální zkušeností. Pohybuje se totiž od mládí mezi pražskými intelektuály katolické orientace, za bolševika většinou disidenty. Proto se Pavel mylně domnívá, že katolické děti vědí o sexu všechno. Ano, je pravda, že děti z rodin pražských katolických intelektuálů jsou zvyklé na pevný sexuální režim od svých rodičů. V pondělí je tatínek u tety Petry, v úterý u tety Jany, ve středu u tety Olgy, ve čtvrtek u tety Petry, v pátek s ostatními katolíky v hospodě a o weekendu doma s maminkou, kde hovoří o svatém Pavlovi a o tom, že všechno je láska.“

Pak ovšem Jiří X. Doležal mluví o těch „pravých“ katolících na jižní Moravě, kteří berou věc na rozdíl od nás zdejších „katolických liberálů“ vážně a nutí své děti, aby neměly sexuální zkušenosti a vstupovaly nepřipraveni do manželství. Ty prý potřebují sexuální výchovu jako sůl, neboť jejich rodiče jim nejsou schopni vysvětlit, jak přicházejí děti na svět, a neumí je ochránit před různými nemocemi.

Rád bych zde svému milému příteli J.X.D. odpověděl:

Milý Jirko, vždycky Vás rád čtu a bavíte mě. Jste každým coulem zajímavý a inspirativní novinář, který má odvahu projevit svůj názor. Nevadí mi, že toho moc nevíte o českém katolicismu, ale myslím, že byste toho měl vědět více o liberálním státu. Už proto, že máte neutuchající energii bojovat za svobodnou společnost. V tom jste mezi českými novináři naprostou výjimkou.

Nebudu tady horovat za katolickou výchovu. To přenechám jiným a povolanějším. Ale s naprostou vášní tady chci bojovat za právo rodičů formulovat hodnotový systém svých dětí. Mně moje maminka třeba v osmi letech vysvětlila, že nebudu pionýr, protože je to trapná ohavnost. Všichni kolem mě byli tehdy pionýři a mně se s touto výlučností nežilo úplně snadno. Pak jsem ale zjistil, že to není deficit, nýbrž čest. Tento hodnotový požadavek nebýt pionýrem v sobě dodnes nosím a jsem mamince za to vděčný.

Naše školství má již z komunismu zakódovaný tlak na ideologickou unifikaci. Učitelé neumí vychovávat děti k jejich názorové autonomii, potože ji sami nemají. Neumí jim předávat občanské sebevědomí, protože často neví, co to je. (Pozor: Existují výjimky a těch se nechci dotknout.)

Zároveň tu zcela chybí základní konsensus o tom, jaké vlastně hodnoty a ideje společně vyznáváme. V našich rodinách se shodneme, že milujeme děti, že jsme rádi spolu a že toužíme po Dobru, které ovšem vesměs neznáme. A z jakýchsi neznámých důvodů jsme rádi, že jsme Češi.

Když kritizuji módní sexuální výchovu, tak vyjadřuji naprosté pobouření nad etatismem. Milý Jirko, etatismus je moc státu nad jednotlivými lidmi. A to přece nemáte rád. Je to víra, že stát má za nás myslet. Je to státní dirigismus a opatrovnictví, které likviduje lidskou individualitu, iniciativu a sebevědomí.

Stát vůbec nemá právo vnucovat mým dětem svůj postoj k lidské intimitě. To je úkol nás rodičů, abychom formulovali pravidla, jestli to ještě vůbec umíme. Stát nemá co mluvit do toho, zda sex má být před svatbou, či až po svatbě. To, co Vy označujete za tmářství, je kulturní základ svobodných amerických osad, z nichž vznikla nejsilnější demokracie světa. Amerika je postavena na unikátním spojení víry a svobody. Markýz de Tocqueville popsal tuto hybnou energii americké společnosti s naprostým úžasem na stovkách stránek své knihy Demokracie v Americe. Ta kniha je fascinující. A já jsem při svém zkoumání Ameriky od vyšších pater ve Washingtonu po zřejmě dost nízká patra kdesi v Kalifornii našel po dvou stech letech totéž co on. Totiž Američany, kteří mají víru a ideály a díky tomu mají i sebevědomí a schopnost vést svobodný život. Fascinující lpění na víře, tradici a individuální svobodě. Nemluvím přitom o žádné konzervativní Tea Party. Mluvím o normálních svobodomyslných Američanech, kteří se hlásí k různým náboženstvím, církvím i tradicím. A jejich síla je v tom, že je mají. A že respektují jejich různost.

Ameriku ohrožuje jen jedna jediná věc. Že ztratí svůj obecný smysl pro víru a s ní i fascinaci občanskou svobodou a jedinečností. A tím přijde i o svůj „americký sen“. Naštěstí se tam vede o tomto riziku tak důkladná diskuze, že se o ně zas až tak nebojím.

Je mi smutno, že většina Čechů neví vůbec nic o těsném sousedství a vzájemné podmíněnosti víry a svobody. Uvědomuji si velice bolestivě, že problémy, které tato společnost má, jsou důsledkem tohoto kulturního deficitu. Je třeba pracovat na jeho odstranění. Na přiblížení se univerzální kultuře a starému dobrému světu, který nám zároveň mezi tím, co k němu směřujeme, tak trochu uniká do ztracena. Protože duchovně vyprázdněný etatismus neohrožuje jen nás, ale celý západní svět. Boha nahrazuje Stát. A věřte mi, Jirko, že to není vzestup, nýbrž sestup, či přinejmenším naprosté bloudění od nikud nikam.

Sex po svatbě nebo před svatbou mě, milý Jirko, nechává zcela klidným. Nejsem, jak Vy píšete, „katolický intelektuál“. Katolíkem jsem asi tak stejně, jako jím byl Ivan Magor Jirous. Ten říkával, že je katolík, protože ví, že hřeší. Chodím rád do kostela, protože vím, že se tam děje něco, co moji fyzickou bytost přesahuje.

V našich rodinách, ať už jsou, nebo nejsou křesťanské, bychom měli pěstovat základní hodnoty smysluplného života. Měli bychom pěstovat citovou výchovu a nikoli výchovu sexuální v unifikovaných školách podle státních osnov. My máme mít vlastní osnovy. A sex umíme zvládnout každý. Na tom fakt nic není. Dokonce i používání prezervativu se člověk naučí celkem rychle. V každé krabičce je návod. Proč je k tomu potřeba školní hodina, to mi rozum nebere. Ale naše city, ty umí zvládnout jen malá část z nás. A naše selhání a následná bolestivá traumata, která prožívá v různé míře skoro každý z nás, jsou výsledkem toho, že na city, jejich hloubku a z nich plynoucí závazky i následné citové turbulence, na rozdíl od sexu, připraveni nejsme. Nevyčítal bych to škole. Ale jistému kulturnímu deficitu částečně ano. Etatismus odebírá rodinám jejich zodpovědnost a tím i jejich smysl a poslání vést člověka jeho životem. Společnost bez rodin přitom není bohatší či svobodnější, nýbrž chudší a prázdnější.

Velice potřebujeme citovou výchovu v rodinách, a naopak vůbec nepotřebujeme sexuální výchovu ve školách. Ve své úvaze o naší občanské svobodě se však navíc snažím vyjádřit, že stát nám vůbec nemá co kecat do našich hodnot, do našeho vnímání intimity a do naší víry. Genialita amerických osadníků spočívala zejména v tom, že silně lpěli na své víře a na svých náboženských tradicích, ale zároveň tento svůj životní styl dokázali po jistých peripetiích odpoutat od státu a jeho ideologického donucování.

Sex po svatbě, to je dnes pro mnoho lidí jen komická formulka jako ze středověku. Přesto bych to vůbec nezesměšňoval před někým, kdo to bere vážně, a nikomu bych takový ideál nebral. V mém okolí se nic takového sice snad nikdy neuskutečňovalo, ale já jsem patřil vždy jen k těm dětem z křesťanských rodin, které byly jaksi chronicky na scestí.

Ta technická stránka věci mě na „sexu po svatbě“ nikdy moc nezajímala. To, co si z toho beru jako klíčové poselství, lze vyjádřit asi takto: Člověk má spát jen s tím, koho upřímně miluje a myslí to s ním vážně. Člověk má vědět, že sex je hluboká a senzitivní akce, která bez vážnosti a jisté posvátnosti vede k psychické destrukci a smutku. Staré latinské přísloví, že po koitu je smutno, ukazuje, že tuto hlubokou senzitivitu a duchovnost milování prožívají různé kultury, a nikoli jen judaismus a křesťanství.

Tedy nikoli jen tmáři, milý Jirko.

Domnívám se také, že právě tuhý ideologický a silně levicový mainstreem ohledně sexuální výchovy je zcela nehorázným útokem na lidskou svobodu. My máme právo říci svým dětem, že nemají být promiskuitní. A když se dnes k tomu odvážíme, tak dobře víme, že jdeme proti proudu. Právě proto je třeba hájit právo na tuto výjimečnost. Už proto, že promiskuita zatěžuje psychiku a je zdrojem depresí. Už proto, že je urážkou těla, které je sakrálním prostorem. Toto není tmářství, nýbrž kultura. Od latinského slovního základu obdělávat, kultivovat a zušlechťovat. A jestli to nějaká rodina takto necítí, tak já ji to rozhodně vnucovat nebudu. Už proto, že k tomuto zjištění dospívám až ve středním věku a v mladých letech jsem to vůbec nechápal a neprožíval.

Jirko, je věcí každého, jak se dívá na sex po svatbě. Stát nemá žádné právo vnucovat dětem, že mají zkoušet více partnerů, což se dnes implicitně děje.  Ale co je hlavní: Stát nemá žádné právo kecat rodinám do jejich hodnotového systému. Stát má zde jen jeden jediný úkol: Chránit svobodu lidí mít svoji vlastní víru a svoji vlastní kulturu. To je klasický liberalismus, v nějž skutečně věřím. S tím katolickým intelektuálem, milý příteli, jděte do háje. V tom žádnou sebeidentifikaci a ani hodnotu pro sebe nevidím. A ani by mi to neslušelo. Mě štve stát, který si osobuje práva, jež mít nemá. Protože je mám mít já. A Vy. A každý z nás.