HISTORIE / „Jsem si jistý, že miluji život více než průměrný člověk. Chci z každého okamžiku vytěžit co nejvíce,“ prohlásil jednou automobilový závodník Alfonso de Portago. Žil naplno, jak jen nejlépe uměl. Dokonce i jeden z jeho posledních okamžiků se stal díky slavné fotografii symbolem mladické nespoutanosti, vášně a paradoxně i touhou po životě se vším, co přináší.

Život španělského aristokrata známého jako Alfonso de Portago byl vším, jen ne konvenčním. Miloval ženy, adrenalin v krvi, společnost, oplýval inteligencí, přitažlivým vzhledem i přirozeným šarmem.

„Zní to otřepaně, ale myslím si, že závodní jezdci tím, jak se pohybují tak často blízko smrti, jsou citlivější k životu a více si ho váží,“ řekl reportérovi amerického magazínu Car and Driver. „Víte, lidé říkají, že to jsou odvážlivci, kterým je jedno, jestli zemřou, nebo ne. A určitě jste četl spoustu článků o tom, jak i já rád koketuji se smrtí. Je to nesmysl, úplný nesmysl.“

Jsem okouzlen životem

„Chci se dožít aspoň 105 let a myslím to vážně. Chci se dožít požehnaného věku, jsem okouzlen životem. Ale bez ohledu na to, jak dlouho budu žít, stejně se nestihnu věnovat všem věcem, kterým bych chtěl. Neuslyším všechnu hudbu, kterou chci slyšet, nebudu číst všechny knihy, které chci číst, nebudu mít všechny ženy, které chci mít…“ 

Nakonec toho zažil ještě méně, než doufal. Rychle žil, rychle a předčasně skonal. V jednu chvíli byl slavný, žádaný a líbaný filmovou hvězdou, v té další se stal obětí hrůzné tragédie. A v tom nečekaném, smutném okamžiku mu bylo necelých 28 let.

Španělský král byl jeho kmotr

Svým celým jménem Don Alfonso Antonio Vicente Eduardo Ángel Blas Francisco de Borja Cabeza de Vaca y Leighton, od roku 1942 11. markýz de Portago a 13. hrabě z Mejorady, se narodil v říjnu roku 1928 do prominentní španělské rodiny. Jméno dostal po svém kmotrovi, králi Alfonsu XIII. 

Od mládí byl neklidný, jeho touha po zážitcích jej hnala vstříc dobrodružstvím a všem možným sportům. Bylo mu sedmnáct let, když vyhrál sázku o 500 dolarů, že s letadlem podletí londýnský Tower Bridge. V sedle závodních koní jezdil dostihy, spoluutvářel první španělský tým bobistů a vybojoval s ním na zimních olympijských hrách roku 1956 čtvrté místo, plaval či hrál pólo. 

Média o něm často hovořila jako o mladíkovi, který miluje strach. „Kdepak. Často se vyděsím i při přecházení rušné silnice,“ popíral taková tvrzení Portago. „A nemyslím si, že si někdo může užívat strach, aspoň ne v tom smyslu, jak jej vnímám já – jako uvědomování si nebezpečí pro vaše tělo. Můžete si vychutnat svou odvahu, tedy vykonání činu, který vás děsí, ale ne strach.“

Ten podle svých slov cítil i během svého prvního automobilového závodu v roce 1953 v Mexiku, kdy usedl do závodního vozu coby spolujezdec Luigiho Chinettiho, dovozce Ferrari v USA. „Druhý den závodu se nám porouchalo vozidlo, ale já jsem se v tu chvíli už rozhodl, že tohle je to, co chci dělat více než cokoli jiného, ​​a tak jsem si koupil třílitrové Ferrari,“ vzpomínal. 

Riskoval a vyhrával

Vyhrál celkem šest závodů, mimo jiné automobilové Tour de France, Grand Prix v Portu a dvakrát Guvernérův pohár v Nassau. Proslul jako ostřílený závodní jezdec, který má rád odvážnou a mnohdy až riskantní jízdu. 

Před tím, než se postavil startovní čáru 24. ročníku slavného italského závodu Mille Miglia, měl pochyby. Dokonce řekl: „Bez ohledu na to, jak moc trénujete, nemůžete poznat tisíc mil italských silnic tak dobře jako Italové, a pokud máte svědomí, stejně nemůžete jet opravdu rychle. V Mille Miglia jsou stovky zatáček, kde jedno malé sklouznutí řidiče zabije padesát lidí. Nemůžete zabránit divákům, aby se tísnili na silnici – ani s armádou byste to nedokázali.“

K závodu nakonec přesto nastoupil. Snad věřil, že s navigátorem a přítelem Edmundem Nelsonem po boku mu štěstěna bude přát i tentokrát.

Osudný závod

Ve dnech 11. a 12. května roku 1957 se skutečně tísnily tisíce diváků podél trasy, čítající téměř 1600 kilometrů a vedoucí mezi městy Brescia a Římem a zpět, všichni natěšení na rychlou a napínavou jízdu několika set automobilů.

Portagovi a Nelsonovi se ve vozu Ferrari 335 S se zářivým číslem 531 na boku zprvu dařilo. Pod koly jim rychle ubíhal jeden kilometr za druhým a na poslední zastávce pro doplnění paliva navíc na Portaga čekala jeho milenka, slavná mexická herečka Linda Christianová. Před zraky všech přítomných diváků i objektivy fotoaparátů mu chtěla popřát hodně štěstí. Zářila tou dobou již v několika hollywoodských filmech, například v roce 1954 ve snímku Casino Royale ztvárnila vůbec první Bond girl.

Naklonila se k závodníkovi a políbila jej, ten její projev náklonnosti opětoval. Lidé v pozadí se začali překvapeně usmívat, spouště fotoaparátů cvakaly. Portago byl tou dobou ženatý, jedna jeho milenka mu nedávno porodila druhé dítě.

Polibek milenců už za chvilku získal tragickou příchuť. Zhruba 70 kilometrů před cílem dvojici závodníků praskla pneumatika a automobil se v rychlosti 240 kilometrů v hodině stal neovladatelným strojem na smrt. Vrazil do hloučku diváků a razil si cestu dál, než se konečně zastavil na střeše v potoce u silnice.

Za sebou nechal zkázu. Portago ani Nelson neměli šanci přežít, jejich těla zůstala pod vozem znetvořená, to Portagovo navíc skončilo rozdělené na dvě části. Zemřelo devět diváků, z čehož bylo pět dětí, dalších dvacet lidí utrpělo zranění.

Závod se nepřerušil

Závodilo se dál, tragédii navzdory. A umíralo se také. O pouhou chvíli později nezvládl řízení nizozemský závodník Joseph Göttgens a svým těžkým zraněním později v nemocnici podlehl. 

Tragédie přesto nakonec způsobila zánik i samotného závodu. Italská vláda o tři dny později rozhodla o jeho zrušení a rovněž o zákazu veškerých motoristických závodů na veřejných silnicích po celé zemi. Od roku 1977 se pod jménem Mille Miglia Storica koná už jen přehlídka vozů vyrobených do roku 1957.

Ve dnech po neštěstí plnila fotografie prchavého okamžiku souznění stránky italských novin a vydobyla si přízvisko „Polibek smrti“. Záhy se i se svým smutným příběhem v pozadí rozletěla do celého světa. Americký magazín Life ji otiskl na konci května pod názvem: „Smrt si konečně bere muže, co se jí dvořil.“

Zvláštní, chladný polibek

Linda Christianová v jednom z pozdějších rozhovorů vyprávěla: „Měla jsem z toho polibku zvláštní pocit. Byl takový chladný, a když jsem se podívala na Nelsona, vypadal jako mumie, šedý, popelavý, zhypnotizovaný. Jeho oči jako by zažily velký šok.“ Na Portaga vzpomínala jako na „lásku jejího života“.

Smrt slavného automobilového závodníka zasáhla svět. Gregor Grant, redaktor britského týdeníku Autosport, o něm krátce před tím prohlásil: „Muž jako Portago se narodí jen jednou za generaci a asi by bylo přesnější říci jen jednou za život člověka. Ten chlap dělá všechno skvěle. Nehledě na řízení, jezdectví, bobování, atletiku, nehledě na to, že mluví čtyřmi jazyky – myslím si, že by mohl být tím nejlepším hráčem bridže na světě, kdyby to chtěl zkusit, určitě by z něj mohl být skvělý voják a mám podezření, že by mohl být také výtečný spisovatel.“

Nic z toho už nestihl. Jeho jméno ale žije dál. Dodnes ho nese jedna ze zatáček na olympijské bobové dráze ve Svatém Mořici ve Švýcarsku či na automobilovém závodním okruhu Jarama ve Španělsku. Portagův osud v loňském roce připomněl americký film s názvem Ferrari, stal se také inspirací pro slavný román německého spisovatele Ericha Maria Remarquea s názvem Nebe nezná vyvolených.