Poté, co premiér Sobotka a ministr vnitra Chovanec odrazili poměrně hladce a energicky útok Andreje Babiše na policejní reorganizaci, mohlo by se zdát, že bude nějakou dobu klid. Nasvědčovaly tomu i oligarchovy poměrně hysterické reakce na veřejnosti. Ve skutečnosti se revoluční síly poměrně rychle zformovaly k protiútoku.

Šlachtův podřízený, vedoucí ostravské expozitury ÚOOZ Jiří Komárek, veřejně nařkl policejního prezidenta Tuhého z podílu na „brutálním úniku informací“ při objasňování hospodářské trestné činnosti. A zároveň požádal pro sebe i plukovníka Šlachtu o slyšení před bezpečnostním výborem sněmovny.

Podobného slyšení dosáhl kdysi v roce 2006 Šlachtův předchůdce ve funkci Jan Kubice. Tento postup není tedy sice úplné novum, ale míra revolučního pohrdání formálním, legitimním úředním postupem je i na současné české politické zvyklosti nebývalá.

Žádost padla na úrodnou půdu. Ve výboru by měly „tradiční strany“ (ČSSD, KDU-ČSL, ODS a TOP 09) slabou převahu jediného hlasu, kdyby tam ovšem za KDU-ČSL neseděl bezpečnostní expert lidovců Ivan Gabal, stoupenec revolučních státních zástupců a plukovníka Šlachty. Postoj KDU-ČSL v celém konfliktu je čím dál tím víc obojaký.

Navíc byl výbor svolán místopředsedou Bronislavem Schwarzem (ANO) v podstatě za zády předsedy Váni (ČSSD), který je na cestách, a na schůzi proto ani nebude přítomen. A pan Schwarz pozval ke Komárkovi a Šlachtovi navíc ještě vrchního státního zástupce z Olomouce Iva Ištvana a prohlásil, že jednání by mělo být veřejné (zjevně aby to mělo patřičný mediální dopad).

Ministr spravedlnosti Pelikán se už v souvislosti s výborem nechal slyšet, že důvodné podezření stačí k odvolání podezřelého z funkce. A komunistický poslanec Zdeněk Ondráček, jehož veřejná kariéra i mediální angažmá začaly už před listopadem 1989, kdy působil v Pohotovostním pluku SNB a účastnil se předlistopadových demonstrací takříkajíc na druhé straně barikády, řekl na rovinu, že buď padne Komárek, nebo Tuhý.

Ve středu odpoledne proběhlo ještě jednání u prezidenta Zemana (zúčastnili se ho Andrej Babiš a Milan Chovanec), jehož výsledky oznámí snad prezident dnes odpoledne, a večerní jednání koaliční rady, které ve chvíli, kdy píši tyto řádky, není ještě uzavřeno. KDU-ČSL a ANO tlačí na premiéra, aby svolal co nejrychleji Bezpečnostní radu státu, ten zatím odolává s celkem rozumným zdůvodněním, že bezpečnostní rada není fórum pro řešení politických sporů.

O současné situaci na politické předscéně se tedy dá zatím s jistotou říct pouze jedno. Za necelých 27 let polistopadového režimu jsme už zažili víc než dost nestability a krizí, ale to, co se odehrává teď, je naprosto bezprecedentní a přesahuje to všechny meze: zuří boj o kontrolu nad policií.

ÚOOZ sice formálně patří pod ministerstvo vnitra, spravované tč. sociálními demokraty (a formality je třeba respektovat, to je podstata demokracie), ale zjevně usiluje o emancipaci. Má přitom podporu mohutného mocenského bloku, jehož jádrem je ekonomicko-politicko-mediální impérium Andreje Babiše, a v této věci (velmi významné) s Babišem souzní vrchní státní zástupci v Olomouci a v Praze, dále protikorupční iniciativy „občanské společnosti“ a média Respekt a Aktuálně.cz. Zcela spontánně tak vzniká pozoruhodné a zároveň obludné společenství zájmů.

Politické krize posledních tří-čtyř let přímo vybízejí ke srovnání s krizovými situacemi našich novodobých dějin. Inspirativní jsou zejména tři: „druhá republika“, „normalizace“ a léta 1945–1948. Všechny ty analogie samozřejmě platí odtud až potud, je tu spousta odlišností, ale taky inspirujících podobností. Teď bych se rád zastavil u té poslední z nich.

Hned na počátku, vlastně ještě před osvobozením ČSR, prezident Beneš a jeho národně socialističtí stoupenci neodolali pokušení využít situace k tomu, aby si vyřídili účty se svými prvorepublikovými oponenty, zejména s agrární stranou. Protože se zároveň spojili s komunisty, šlo to jako po másle a zrádná reakce byla smetena už v roce 1945. Dnešní „zrádná pravice“, TOP 09 a ODS, zatím ještě přežívá na okraji parlamentního spektra. Beneše ad. omlouvá, že byli v situaci nesrovnatelně zoufalejší než dnešní ČSSD na počátku Velké Protikorupční Revoluce. Úspěšnost spojenectví Beneše s komunisty je ovšem srovnatelná s úspěšností spojenectví ČSSD s Babišem a spol. To je podobnost první.

Když se posuzují důvody, které vedly komunisty k uspíšení únorového puče, nemluví se příliš o tom, že i oni byli v jisté časové tísni. Kdyby se v létě 1948 byly konaly volby, pokud jde o svobodu, aspoň trochu srovnatelně s těmi v roce 1946 (demokracie, i když pořádně omezená, takže už vlastně žádnou demokracií není), byli by komunisté zcela nepochybně ztratili své dominantní postavení. Museli svůj tlak co nejvíc a co nejdřív zesílit. Proto provokace se změnami v policii.

Analogie s dneškem ovšem není přesná. A je neskonale směšná, pokud snad někdo srovnává pány Sobotku a Chovance s Gottwaldem a Noskem. Ti, co jsou dnes v gottwaldovské ofenzívě, jsou pan Babiš a jeho revoluční tábor. Podobně volby v roce 2017 (a o ty jde, ne snad o ty prezidentské!) nemusí pro pana Babiše a spol. vůbec dopadnout dobře. Dutý protikorupční patos se vyčerpal a on i jeho spojenci to dobře vědí. To je analogie číslo dvě.

K provedení puče není nutné mít podporu 51 % společnosti. Taky ale nestačí mít podporu jen 2 % společnosti. Bez jakési veřejné podpory se puč ani provést nedá. A komunisté na počátku roku 1948 už neměli dost velkou podporu k tomu, aby vyhráli volby, ale měli pořád dost velkou podporu, aby si mohli dovolit udělat puč.

Nezáleží ovšem jen na síle pučistů, ale i na slabosti protistrany, na slabosti demokratů. „Tradiční“ strany tehdy nebyly v dobré kondici, což platí zejména o ČSSD, v níž byl těsně předtím komunistický souputník a patrně taky ruský agent Fierlinger nahrazen umírněným kolaborantem Laušmanem. Sociální demokraté se proto v únoru 1948 k demisi nekomunistických ministrů nepřipojili a dva jejich ministři abdikovali až 24. února, ve chvíli, kdy už bylo rozhodnuto. K demisi se rovněž nepřipojil populární ministr zahraničí Masaryk, ba co víc, zůstal sedět v normalizované Gottwaldově vládě. Nekomunistické strany a politici nebyli vůbec schopni komunistickému nástupu čelit. A ustoupil i Beneš.

Nechci tím říci, že by se snad byl komunistický puč zhroutil v případě, kdyby byli podali demisi i sociální demokraté, Jan Masaryk a v neposlední řadě odstoupil i prezident Beneš. Jen by to komunisté měli o hodně těžší, bylo by od počátku o hodně jasnější, co se to vlastně děje, a hlavně by ti lidé byli splnili svou povinnost. Protože, konec konců, co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl! To, že splníme svou povinnost, se nakonec v každém případě vyplatí, bohužel v tomto nedokonalém a konečném světě velmi často až těm, co přijdou po nás.

Relativní síla komunistů a absolutní slabost jejich oponentů v roce 1948 je úděsně podobná dnešnímu stavu. To je analogie číslo tři.

Co říci například o premiérovi a předsedovi ČSSD Sobotkovi, kterému je nesmírně těžké pomoci už jenom proto, že o to vůbec nestojí? Který neustále veřejně opakuje, že nejdůležitejší je pro něj koalice s predátorem, který ho vlastně už požírá. Co říci o chování vedení KDU-ČSL, které tak připomíná chování ČSSD ve dnech únorového puče? O to, kdo z nich je podobnější prezidentu Benešovi, by mohli všichni svést soutěž. A ke krizové situaci patří kromě relativně slabé demokratické opozice i ochromená „oficiózní“ média.

Jistě, je nutno podpořit tam, kde je to možné, sociální demokracii. Je třeba podpořit případ od případu demokratickou parlamentní opozici. Je třeba spolupracovat s oficiózními médii (samozřejmě kromě babišovin a přidružených médií). To hlavní je ovšem disent a samizdat. Protože, světe div se, obojí je zatím pořád ještě možné dělat docela legálně, to je výrazný rozdíl od totalitní minulosti. Važme si toho. Využijme toho, třeba už jen proto, aby o nás, o české společnosti, nemohl někdo jednou napsat to, co napsal na jaře 1948 ve své depeši do Washingtonu americký velvyslanec v Praze Laurence Steinhardt: „Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila na obranu svých politických svobod ani slovo.“

Pro pořádek jen dodávám: Nezdá se to být opovrženíhodné jen z amerického hlediska; je to opovrženíhodné tak vůbec.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.