ROZHOVOR / Když začal vrah na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pálit, nejblíže k budově byli policisté kriminální služby. A ti také vešli do budovy jako první. Věděli, že jdou proti dlouhé zbrani, neměli balistické – „neprůstřelné“ – vesty, a jako zbraň měli každý pistoli. Což je proti útočné pušce zcela nedostačující výzbroj. Přesto do budovy vešli, začali zásah, a během velmi krátkého času zahnali vraha tak do kouta, že se zastřelil. Bez jejich odvahy mohlo být obětí ne sedmnáct, ale klidně daleko víc. V USA by k podobné situaci při zásahu proti aktivnímu střelci nedošlo, tam se čeká na příjezd speciálních jednotek. A než přijedou, střelec vraždí. U nás doslova s nasazením života muži zákona zahájili zásah i přes obrovská rizika, která jim to přineslo. Co v takovém momentě člověk prožívá? Deník FORUM 24 hovořil s jedním z kriminalistů. Jméno ani identitu redakce neuvádí.

Byl jste už někdy v práci „pod palbou“?

Přiznám se, že jsem v takové situaci ještě nebyl. Chytali jsme už nebezpečné pachatele, i ozbrojené. Ale většinou jsme tu situaci měli pod kontrolou my. Věděli jsme, do čeho jdeme. V takové situaci jako na FF UK jsem byl poprvé v životě.

Musel jste už někdy vystřelit na člověka, nebo tohle byla premiéra?

Ne. Hrozbu namířenou zbraní jsem absolvoval, ale to odhodlání střílet, být na takovém místě – to premiéra byla.

Jak to pro vás začalo?

My se nacházeli poblíž, u Pařížské ulice. Tam jsme potkali jednoho mého bývalého kolegu, výborného detektiva, který mě seznámil s okolnostmi, co tam provádějí – my z oddělení vražd jsme tam pracovali na jiném případě. V momentě, kdy jsem se s ním potkal, mi také přes naše informační kanály přišla zpráva, že na náměstí Jana Palacha dochází ke střelbě.

A vy jste vyrazil k budově FF UK?

Ano, se svými kolegy z oddělení vražd jsme vyrazili. Vyběhli jsme kolem synagogy a v momentě, kdy jsme dorazili na Palachovo náměstí, tak nám přišla druhá informace – zásadní. Že dochází ke střelbě na FF UK. Takže jsme rovnou vešli do budovy fakulty hlavním vchodem, v přízemí.

Jak taková akce prakticky začíná? To někdo řekne „chlapi, jdeme“?

My se u synagogy s kolegy potkali celkem čtyři, já jim sdělil tu informaci, co mi přišla, a okamžitě jsme se rozběhli. Tam nebyl čas něco rozmýšlet. To samé na univerzitě – hned jsme vběhli do budovy a snažili se zjistit skutkový stav, zjistit, co se tam děje. Najít pachatele. Jsme policajti, máme u sebe pistole, a tak je to naše povinnost. Vběhli jsme do budovy. Já čekal, že tam bude stát pachatel, bude střílet a třeba bude něco vykřikovat. Takže natažená zbraň, podívat se dovnitř, čistá chodba, vlezu dovnitř, rozhlížím se, poslouchám. A kam koukám, tam míří moje zbraň.

Co se člověku v takové chvíli děje v hlavě?

No tak to víte – je to stresová situace. První, co řešíte, je, co bude, až tam vlezete. Co se bude dít. Ale šok uvnitř z toho překvapení, z té události, byl velký. Otevřeli jsme dveře, vlétli dovnitř, studenti i učitelé na nás překvapeně koukali, že tam míříme pistolemi, a byl tam klid. Běžný režim. Lidé se bavili na chodbě, nikdo nikam neutíkal. Hned jsme oslovili vrátného, zeptali se, co se děje. „Je tady hlášená střelba…“ Potřebovali jsme zjistit, zda jsme dobře. Pak někdo běžel seshora a křičel, že se střílí nahoře. Tak jsme hned začali postupovat po obrovském otevřeném schodišti, vykrývali se a dynamicky postupovali nahoru. A v tu chvíli jsme také zahajovali evakuaci budovy. Ale pořád – nikdo nikam neutíkal, rozhlas nic nehlásil, běžný režim.

Má v takové situaci člověk nějaké fyziologické příznaky – třas, pot?

Vím, o čem mluvíte. Samozřejmě. Je to obrovsky stresová situace. Začnete se potit, máte strachy studené čelo, máte tunelové vidění – zaměřujete se na detaily, máte rozšířené zornice, aby vám nic neuteklo. Strašně se soustředíte. Mně běžely v hlavě myšlenky na moje blízké – ale zároveň musíte pořád být ostražitý. Kdyby tam někdo z nás zůstal, tak nikomu nepomůže. (Důstojník tím myslí „zůstal ležet mrtvý“, pozn. red.) Takže jsme postupovali, na můj vkus možná až moc rychle, co nejvýše. Vyčistit první patro, druhé patro, a jít dál. Bylo nás tam hrozně málo na tak velký objekt. Někde mezi druhým a třetím patrem jsem se přistihl, že mám úplně mokrou zimní bundu, co jsem měl oblečenou. Měl jsem běžné oblečení – nesloužím v balistické ochraně a se samopalem, nosím civilní oděv, zbraň nosím skrytě, a mou zbraní na ulici je především tužka. Takže takto jsem do budovy šel.

Objevila se vám – byť třeba na moment – myšlenka zahodit pistoli a utéct?

Ne. Vůbec. To nejde, to je nepřijatelné. Když se k nám po nějaké době připojili kolegové z obvodní hlídkové služby, tak jsem si u jednoho z nich všimnul, že ztuhnul. Když jsme šli, ve třetím patře jsme ztratili vodítko, nevěděli jsme, kam dál. Nějaký student nám ukázal zadní schodiště, schované za nějakou vitrínou. A tam jeden kolega ztuhnul, musel jsem jej před sebou doslova tlačit. On měl lepší výzbroj než já. A nedivím se tomu – s takovou situací se člověk běžně nesetkává.

Zamrznutí je ve velkém stresu normální reakce…

Rozhodně to ale nebylo o tom, že by mi dal svoji pistoli a řekl, že to nedá. To ne. Jen zamrznul. V tu chvíli jsme už cítili střelný prach, věděli jsme, že se bude střílet. Že je to špatně, že je situace hraniční, za hranou – a že dojde ke střetu. Všichni to cítili, ale nevěděli, kdy střet přijde. Za dvacet let služby jsem nemusel na nikoho vystřelit. Namířil jsem pistoli a řekl „nech toho, policie, jménem zákona se vzdejte“ – to ano. Několikrát. Ale že bych byl odhodlaný, že budu muset na někoho střílet, tak to bylo poprvé. Byl jsem poprvé plně odhodlaný opětovat palbu. A měli jsme to asi všichni úplně stejně. Odejít odsud by bylo nepřijatelné. Předtím jsme, po cestě, vyklízeli několik učeben. Nemůžeme si nechat zavřenou neprohlédnutou učebnu za zády. Nevíme, jestli tam není schovaný pachatel. Do každé místnosti, ke každé skříni jdete s tím, že je tam schovaný. Že na vás čeká a bude vám mířit do obličeje. Otevřel jsem první dveře, druhé, dvacáté…

Vůně vyvolávají nejsilnější emoce. Když jste ucítili ten střelný prach, cuklo to s vámi hodně?

Asi to se mnou cuklo, byl to skutečný alarm. To jsme si řekli – „to není, že by tu někdo vystřelil do vzduchu“. Zplodiny známe ze střelnic, a tam to páchlo hodně intenzivně. Střelby muselo být hodně. Vyšli jsme na chodbu v dalším patře a všimli si, že po zemi se válí spousta vystřílených nábojnic. A věděli jsme, že musíme dál – prohlížet další patro. Pachatel mohl mít dva směry – začne dole a půjde nahoru, nebo začne nahoře a půjde dolů. Tady evidentně chtěl jít shora dolů. Proto jsme uzavírali průchod, aby přes nás neprošel – věděli jsme, že ho nepustíme. Ale měl jsem obrovský strach o svoje kolegy. Nedovedu si představit, jak bych reagoval, kdyby měl nástřel někdo z mých kolegů. Do toho přicházely další zprávy, od kolegů, co přicházeli. To nám posilovalo odhodlání i sebevědomí. Já nejsem žádný velký bojovník a hrdina, takže strach tam byl. Stres byl obrovský, měl jsem úplně propocenou zimní bundu – to jsem si uvědomil až potom. Měl jsem zrychlený tep, těžko se mi dýchalo, ale snažil jsem se emoce potlačovat, nekřičet zbytečně – tak, jak nás to učili. Samozřejmě jsme občas s kolegy řvali, když se někdo mihnul za skříní, tak jsme řvali „policie, pojďte pomalu ke mně“. Byl to kolega nebo student – ale když mu vidíte loket nebo kus vlasů, tak nevíte, o koho jde. Takové výzvy byly – ale jak přicházeli další naši lidi, pak se objevili první bojovníci v taktické výstroji a s dlouhými zbraněmi, tak se mi začalo lépe dýchat. Už jsem nebyl na hrotu a věděl jsem, že je nás víc. A že zákrok dokončíme.

Vy jste ho, pokud vím, vytlačili na balkón, on pochopil, že nemá šanci, a zastřelil se?

Tak mi to přišlo. Byli jsme mezi prvními, co tam za ním vylezli. Jeho poslední rána byla slyšet pod střechou toho ochozu. A když jsme tam vyšli, tak jsem viděl hromadu nevystřílené munice. A dole byla spadlá jeho útočná puška. Černá, s optikou. Takže nevím, jestli, jak také byl ve stresu, tak mu spadla dolů. A sebevražda pro něj bylo jediné východisko mimo střetu s námi.

Jak jste se dozvěděl, že je po boji? Uviděl jste tělo pachatele?

Jo.

Jaký je to pocit?

Byl to pocit „už to skončilo“. Ale ten náhle zarazil jeden ze svědků, jeden z měkkých cílů, který řekl, že viděl dva. Takže okamžitě najel další stresor. A my šli hledat mezi evakuovanými buď někoho, kdo by mohl přispět nějakým poznatkem, že skutečně byli dva. Kdo toho druhého viděl. Anebo že u někoho najdeme výbušninu nebo zbraň. Takže zase mezi lidi.

Kdy jste vy sám pocítil, že už to skočilo?

Pak byla ještě prohlídka kvůli možnému nástražnému systému, až byl na místě velitel a rozhodl, že je budova vyčištěná. Když jsme viděli přicházet vyšetřovatele a zdravotníky. To jsem viděl, že to skončilo, že se mohu napít a vydechnout.

Člověku by podle učebnic v takovém okamžiku měla změknout kolena a měl by si potřebovat sednout.

Přiznám se, že jsem si dřepnul. Pak jsem asi čtrnáct dní měl problém se svaly na nohou, protože jsem celou dobu zákroku byl v neustálé tenzi. Měl jsem křeče. Když jsme se pak vraceli s kolegy, tak to nebyl moc hezký pohled. Nosili jsme po schodech dolů raněné, postřelené, ty v nejhorším stavu, a předávali je zdravotníkům. Mimo perimetr – jejich filosofie je taková, že mrtvý záchranář je žádný záchranář. Takže oni na místo střetu nikdy nechodí. Jsou vždy mimo a my jim musíme na shromaždiště raněné nosit. Ten první, kterého jsme nesli, tak měl nástřel hlavy, byl ještě zasažen do těla a do nohou. Ten na tom nebyl dobře, to jsme viděli. Už jsem pár mrtvých viděl, a tady ten člověk vůbec nevypadal dobře. A co jsme se pak dozvěděli, tak bohužel umřel. Těžce raněných tam byla spousta, já jsem strašně rád, že za námi šel backup team. Už se nemusel bát ohrožující osoby a mohl se věnovat raněným. To byl můj psychický problém – že jsem si nemohl kleknout k prvnímu raněnému a začít zjišťovat, jak na tom je. To nešlo.

Kdesi jsem četl, že po takovém zážitku člověk vidí nový svět. Jako by se znovu narodil. Bylo to tak?

Na tom něco bude. Začal jsem trošku jinak vnímat svoje okolí. Ale určité věci jsem si nepřipouštěl. To se změnilo. Uvědomil jsem si, na čem mi v životě skutečně záleží. Ale já si tohle vybral, a vnímám to i od ostatních: Když někdo někomu ubližuje, tak i ten poškozený má někoho, komu na něm záleží, a dal by za něj svůj život. A protože jsem ten policajt, tak tam do toho musím jít. A to je přesně ten důvod, proč jsme do toho šli. My jsme nechtěli s tím pachatelem bojovat, dokázat si, že na něj máme. Zákroky proti aktivnímu střelci – i ten první četník musí reagovat. Ale jsou na to speciální týmy, které jsou na to vybavené, které trénují dvakrát týdně. Věnují se jen tomu. Takový komfort nemáme všichni, někdo také musí sedět v kanceláři a poslouchat, co říkají lidi. Jezdit a dělat šetření. Ale tady jsme byli rozhodnutí, že musíme zabránit tomu, aby zabíjel další a další lidi. Efekt toho, že něco cítíte, cukne to s vámi, začnete být obezřetnější, tak to jsem měl, až když jsem uviděl prvního mrtvého. Tam mi došlo, že je to špatné, že bude konflikt. Že musíme jít, a musíme přidat. Zpětně to vidím, že jsme šli lehkomyslně. Některé prostory jsme neprohlédli tak, abych si byl stoprocentně jistý. A totéž při evakuaci osob. Já nevěděl, jestli vzadu není někdo zalezlý v nějaké skříňce. Ale když jsme viděli následky řádění toho maniaka, ty mrtvé, tak jsme prostě šli.

Riskovali jste život.

Vždycky jsem obdivoval kolegy, kteří skočili do vody a někoho zachránili. Ale tady jsem to bral jako automatickou věc, kterou prostě musím udělat. A viděl jsem, že moji kolegové také. Což vás strašně posílí.