Tímto textem Bohumil Doležal otevírá nové kolo polemiky o tom, jaký tu dnes máme politický systém a jaký k němu zaujmout postoj. Tuto diskusi zahájil jeho článek Velká farmářská revoluce (Variace na Orwella) a na ní navázal filozof Václav Němec článkem Velká zvířecí revoluce po česku. Doležal akcentuje problém kolaborace se současným Babišovým režimem, zatímco Němec zdůrazňuje vinu předchozí vlády pravice na změně poměrů.

Ve čtvrtečním Svobodném fóru Václav Němec polemicky reagoval na můj článek Velká farmářská kontrarevoluce. Jeho text se týká zásadních věcí: pan Němec přišel se svou verzí polistopadového vývoje české společnosti, já proti ní postavím svou. Pak bude jasné, kdo je kdo, a bude možné se věcně bavit.

Především považuji za slušné říci, v čem se s panem Němcem zjevně aspoň do jisté míry shodneme. To je hodnocení konečného výsledku, současného stavu. Pan Němec v rámci orwellovské story píše o tom, jak zvířátka, která měla už dost toho, že je čuníci neustále balamutí, „se posléze nechala napálit marketingovými triky jiných čuníků, kteří začali hlasitě kvičet, že prostě zařídí, aby už nikdy nedocházelo k rozkrádání jablek a mléka… Noví čuníci si navíc koupili nové psince s hlídacími psy (pan Němec naráží na Babišovu akvizici LN a Mladé fronty Dnes), aby je při jejich odklánění mléka, jablek a miliard do prasečích chlívků už vůbec nic nerušilo. Proto je situace na naší farmě tak zapeklitá a bude trvat ještě dlouho, než většina dezorientovaných zvířátek prohlédne, že byla znovu podvedena.“

K tomu jen na okraj podotýkám: každou nevěcnou, paušální a hysterickou kritikou nedokonalé přítomnosti, nabuzující revoluční, nenáležité očekávání všeobecné nápravy věcí, si člověk koleduje o příchod falešného mesiáše. Což se v osobě pana Babiše taky stalo. Stane se to pokaždé. Bohužel. Je zajímavé, jak málo lidé ví o Masarykově, a vlastně už Havlíčkově kritice politického radikalismu a o požadavku realistické politiky, na němž stojí moderní česká politická tradice.

A teď zcela zásadní neshody:

Pan Němec líčí polistopadovou situaci démonicky: „Zvířátka po léta bezmocně přihlížela, jak mizí mléko a jablka a miliardy, jak je majetek celé zvířecí farmy postupně odkláněn do prasečích chlívků a jak jsou úřady, jež měly sloužit obecně zvířecímu zájmu, zneužívány v zájmu a ku prospěchu bratrstva prasečí pracky.“ Píše o „čunících pěkně organizovaných v partajích“.  Zvířátka už prý toho měla dost a zvolila si novou generaci čuníků (je zvláštní, a zároveň správné,  když se předpokládá, že se na základě podobné ideologie mohou dostat k lizu zase jen čuňata), a zvolila si ji v řádných volbách, svobodně. Ovšem, i v řádných volbách a svobodně lze zvolit neřádné lidi – a že výsledek nakonec nebyl nic moc, ostatně připouští i pan Němec (viz výše).

Story, s níž přichází pan Němec, se jako vejce vejci podobá té, kterou veřejnosti předložil a s níž u veřejnosti vyhrál pan Babiš: pětadvacet let nám vládli politici, kteří nemakali a kradli a teď přicházíme my obyčejní lidé, kteří tomu učiníme přítrž.

Chtěl bych teď proti story pana Němce postavit tu svou:

Pokud jde o můj postoj k tomu, čemu říkám polistopadový režim (1989-2012),  přiznám jsem, že jsem zaujatý. Patřil jsem k nepřátelům toho předchozího a svým skrovným dílem jsem usiloval o jeho problematizaci a nakonec pád. Uskupení, na jehož činnosti jsem se v posledních letech před listopadem 1989 podílel, Demokratická iniciativa, bylo v rámci disentu pokusem o alternativu k havlovskému chartistickému mainstreamu. Kladlo důraz na politické angažmá, formulaci politického programu a na vytváření zárodků budoucích politických stran. Vzhledem k tomu jsme se pak v procesu „prvotní akumulace politického kapitálu“ po listopadovém převratu neprosadili.

Bez ohledu na to jsem přesvědčen, že polistopadový režim byl přes všechny své nedostatky po celou dobu svého trvání režim  demokratický a otevřený změnám. Bylo ho možné reformovat a nepotřeboval žádnou revoluci. Jeho protagonisté, od Havla přes Klause, Špidlu, Topolánka až po Nečase, jmenuji namátkou, se na něm podíleli v dobrém a ve zlém. Bylo možné a bylo třeba k nim přistupovat kriticky a věcně, a bylo zároveň možná a slušné být k režimu loajální. O obojí jsem se snažil.

V letech 2011-12 přerostly dlouhodobé problémy s vládnutím v ČR v hlubokou politickou krizi. Slabá Nečasova vláda prosazovala svá rozhodnutí jen s krajními obtížemi. Opozice (ČSSD) byla dost silná na to, aby ji skoro úplně paralyzovala, ale ne už na to, aby ji standardním politickým způsobem svrhla. Spojila se proto s postkomunistickými odbory a s tzv. občanskou společností (občanská sdružení vzešlá z havlovského okruhu, stavící na kritice politických stran; v Havlově okruhu nikdy nevznikl silnější a trvalejší politický útvar). Revoluční vlna postupně zachvátila salony, univerzitní posluchárny, ulice. V hysterické chiliastické atmosféře vznikaly iniciativy jako Vraťte nám stát nebo Holešovská výzva. Heslem bylo skoncovat s vládou tmy, korupce a tunelářství. Výsledky byly strašidelné.

A v roce 2013 došlo k zásadním politickým změnám: nejprve byl v přímé prezidentské volbě (na počátku stál triumf přímé demokracie)  zvolen nezodpovědný populista s avanturistickými sklony. V létě se po spektakulární policejní razii na Úřadu vlády ČR odporoučel  Nečasův kabinet, prezident najmenoval vládu, která nedostala důvěru parlamentu a vládla bez ní půl roku (mj. i po celou dobu volební kampaně do PS a ve dny voleb). Poslanecká sněmovna, neschopná už vygenerovat jakoukoli většinu, se sama rozpustila a země byla se několik měsíců bez ní.  Mediální scéna byla paralyzována tím, že dva velké celostátní deníky dostal postupně pod kontrolu jeden mocný účastník politické hry. V této situaci pak proběhly volby do Poslanecké sněmovny, v nichž se mohutnou (fakticky nejsilnější) politickou silou stalo uskupení, kumulující politickou, ekonomickou a mediální moc. Ustavil se politický systém bez relevantní demokratické opozice a postupně i bez veřejné kontroly, neboť vykastrovaná média již neodrážejí názorovou pluralitu společnosti. Otevřela se nám vrata zpátky do disentu a na samizdat. To vše se samozřejmě stalo demokratickou cestou. Demokratická cesta ovšem nečiní takový stav o nic lepším, než jaký je.

Zbývá jen ještě na okraji zmínit „nechumelismus“ (nic se neděje, demokracie jde dál), šířený médii posthavlovského okruhu (Hospodářské noviny, Respekt, Aktuálně.cz), který vytváří současnému marasmu falešnou kulisu jakési neutrality ve věcech, k nimž neutrální být nelze. Je to morálně zavrženíhodný,  pilátovský postoj a zaslouží si případ od případu kritiku.

Hybatelé těchto politických změn (ČSSD, „občanské iniciativy“, posthavovská média) jistě nic z toho, co se stalo, nezamýšlela. Mysleli to všichni upřímně. Nicméně, i jejich přispěním se toho nakonec podařilo dosáhnout a nesou za to tedy zodpovědnost. Polistopadový režim fakticky skončil. Nahradila ho Babišova a Zemanova „Druhá Česká republika“ neboli Nové pořádky. Já k tomuto novému režimu loajalitu necítím a v rámci daném ústavou a zákony chci usilovat o jeho změnu.

O jeho změnu usilovat lze a je třeba o ni usilovat. Bude to ovšem běh na dlouhou trať a za ztížených podmínek. A platí pro něj – čímž se vracím ke svému článku, který pan Němec kritizoval: důležité není zvítězit, ale zúčastnit se.

Bohumil Doležal

Unikátní webový deník Události Bohumila Doležala najdete ZDE