KOMENTÁŘ / Těsně po roce 2010 došel u nás lid k závěru, že naše polistopadová demokracie je víc než problematická. Nepovedla se nám: vetřeli se nám do ní lidé, kteří tam nepatří, a musíme ji proto zásadně, revolučním způsobem obnovit a zdokonalit. Pro pořádek podotýkám, že jsem byl od počátku nepřítelem této revoluční teorie (jako ostatně revolučních teorií všeobecně). Zároveň sebekriticky přiznávám, že jsem se svým odporem příliš neuspěl. Přesto na něm dodnes trvám a hodlám na něm trvat i do budoucna.

V roce 2013 tedy u nás v České republice došlo opakovaně k revoluci, po té listopadové z roku 1989 už k druhé. Na pomoc jsme si tentokrát povolali Andreje Babiše, bohatého polistopadového podnikatele ze Slovenska (slovo podnikatel by se v tomto případě mělo psát spíš v uvozovkách). Jeho heslo znělo: dosud nám vládli politici (běžní, „tradiční“ politici), co nemakali a kradli. Teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek (pan Babiš měl navíc tu kliku, že kromě obyčejného člověka byl shodou okolností ještě navíc miliardář). Ke své ekonomické základně si dokoupil významnou část politických médií a zároveň posílil svou zatím slabou politickou platformu: jeho základna je samozřejmě hnutí, žádná zpuchřelá a prohnilá strana – mimochodem svůj odpor ke zpuchřelým a prohnilým, „chcete-li buržoazním“ stranám tak trochu převzal od Václava Havla z doby Charty. Takto vybaven, dal se do práce na nadcházejících volbách: odehrály se pak v říjnu 2013. Přízeň veřejnosti se mu podařilo získat ráz dva. Lidé si říkali: ten už krást nepotřebuje, už toho má dost. Zlaté oči! A reakce řadového českého voliče té doby (kolikrát jsem to slyšel!) zněla: zrovna tenhle mně nevadí. (Mimochodem, docela by mne zajímalo, zda si to poslední neříkalo v průběhu dvacátých let minulého století v Německu dost lidí o nové hvězdě tehdejšího německého politického nebe). 

A tak začala naše politická revoluce číslo dvě. Byla, jak je u nás zvykem, sametová: Velká protikorupční revoluce. Zapojili se policisté a prokurátoři (ne všichni, ale bohatě to stačilo) a následníci z pozůstalosti Václava Havla, kteří vždycky dominovali spíš v oboru vznešených frází než v praktických politických úspěších). 

Důrazně podotýkám, že všichni účastníci revoluce to myslili dobře. Během léta byla totálně otřesena důvěra ve stávající vládu a vládní koalici (na kriminál pro tehdejšího premiéra dojde definitivně asi až letos). Postupně se rodily nové a nové revoluční strany, například po západním vzoru „piráti“. A vzniklo politické uspořádání, kterému jeho stvořitel, výše zmíněný Jde o propojení silného politického hnutí s úderným mediálním konglomerátem a s mocným ekonomickým zázemím. A nebylo přitom třeba používat žádného brutálního teroru: šlo to jako po másle, hlavně díky prostému člověku, který rád uvěří komu, že „všici kradnú“ (samozřejmě všichni kromě něho, on je poctivec). Všimněte si taky, prosím, mocného spasitelského náboje v myšlence naší druhé polistopadové revoluce. Volby z podzimu 2013 všechno potvrdily. Moc by mne zajímalo, zda i tohle našim německým sousedům, tedy aspoň těm nejstarším, něco trochu nepřipomíná – zase jen trochu, samozřejmě, dějiny se nikdy neopakují.

Revoluce číslo tři: spasit nás má Ústavní soud

Během cca. deseti let byla pak důvěra v projekt „Nových pořádků“ a v jeho nositele přece jen dost otřesena. Projevilo se to nejprve v roce 2021 ve volbě do poslanecké sněmovny a zakrátko na to v prezidentské volbě. Oboje Babiš a jeho podporovatelé celkem hladce prohráli. Jenomže stala se podivuhodná věc: to, co se prosadilo po roce 2013 jako mávnutím kouzelného proutku a díky důvěřivým hňupům, kteří mávajícímu kouzelníkovi uvěřili, funguje vlastně i po jeho dvojí formální porážce dál. A ti, co se v roce 2013 a dále protlačili do mocenských pozic, si je vlastně zachovali dále; jen na určitou dobu (řekl bych, že bude poměrně krátká) pustili do teplých křesel výkonné moci trosky té opozice, které už jednou, v roce 2013, dali tvrdě zahulit.

Nebylo to vlastně příliš riskantní: cizinci nám to asi nebudou věřit, ale trosky svůj výprask ve Velké protikorupční revoluci brzy pokorně přijaly: přečtěte si jen, co tvrdili lidé z nejsilnější opoziční strany, ODS, aniž by je kdokoli nutil, v roce 2019 v babišovských tiskovinách: nic dramatického se neděje, demokracie jde dál. A Marek Benda pak (tamtéž) už jen dodával: problém s demokracií má dnes tak nanejvýš „Západ“ (od doby bolševismu je pro nás „Západ“ sídlem všeho zla). Ježíši Kriste, jak si ti lidé mohou dnes představovat, že se teď, aniž by tyto podivné řeči nějak vysvětlili, případně modifikovali, na delší dobu udrží u vlády! Člověk by jim rád pomohl, jen kdyby to nebylo tak beznadějné.

Podstata nynější, třetí inovace: další ničení demokracie

Vítězové Velké protikorupční revoluce z roku 2013 přišli teď k jednoduchému a logickému závěru: původní projekt komplexního mocenského útvaru, spojujícího silné politické „hnutí“ s podporou mocného ekonomického koncernu, opřenou o mohutný mediální komplex, bude nutné modernizovat. Tj. upravit a obnovit. Což se u nás právě teď děje. 

Systém politické hnutí – mediální opora – ekonomická základna už sám o sobě nestačí. Další citlivá součást politického uspořádání polistopadové České republiky je pojetí funkce prezidenta.

Prezident má u nás už od vzniku ČSR v roce 1918 není zdaleka jen politický představitel s jasně vymezenými (a omezenými) pravomocemi. Je to zároveň jakési zhmotnění Autority s velkým A ve společnosti, která na autoritu moc zvyklá není. Jeho vznik připomíná psí pohádka Karla Čapka, v níž pejskové prosí pánaboha , aby jim stvořil boha, kterého by si mohli taky očuchat a tím jej přiblížit svému psímu univerzu. Politické uspořádání tohoto typu se ovšem horempádem řítí do autoritativního státu. Pan Babiš to měl původně vymyšleno tak, že se v nastávající prezidentské volbě té funkce zmocní – jenže to mu nevyšlo: byl by k tomu ještě  pořád potřeboval i voliče, a ti selhali: zvolili někoho jiného. Spasitelskou stránku Nových pořádků je tedy třeba zkonstruovat jinak.

Význam Ústavního soudu

Možnost se otevřela vlastně už před časem tím, jak předchozí prezident selhával ve jmenování nových ústavních soudců: kandidáty, které navrhoval, mu velmi často a snadno vetoval senát, jehož souhlas je ke jmenování soudce Ústavního soudu nutný. A Ústavní soud je přitom důležitý: má pravomoc vetovat všechny zákony, které jsou podle něho neústavní.

Ústavní soud přitom ovšem nemůže místo vetovaných zákonů nadiktovat jiné, „ústavnější“. Může jen blokovat exekutivu a v podstatě velkou část státního provozu. Už dosavadní blokační možnosti stávající dočasné opozice, řekl bych že dosti mohutné (soustavná blokace jednání parlamentu), by tak přispěním Ústavního soudu ještě výrazně zmohutněly. A náš politický systém by se napříště podobal automobilu, který má motorek nic moc, ale zato velmi účinnou brzdní soustavu. 

„Studená občanská válka“: cesta do pekla je na dosah

Tak se může velmi snadno přihodit, že se stát nakonec dostane, opět revoluční cestou, do stavu totální zablokovanosti (už tam skoro je): přesněji řečeno, zablokovanost systému bude možné zachránit jen jediným, avšak vždy spolehlivě fungujícím způsobem: že se nakonec nedemokratickou cestou nastolí systém nedemokratický. K tomuto stavu jsme dnes podstatně blíž než před deseti lety. (Moc by mě i tady zajímalo srovnání s německou zkušeností z počátku třicátých let minulého století. neznám ji zevrubně, bude asi tu a tam jiná, ale přesto v něčem nepříjemně podobná).

Je to vlastně logické: neexistuje, resp. nelze vymyslet demokratický politický systém, k jehož vytvoření a funkčnosti by nebyla bezpodmínečně nutná mimo jiné i dobrá vůle a dobrá víra zúčastněných. A obojí u nás postupně od roku 1989 chybí čím dál tím víc.

Problémy jsou cítit: politická hysterie

Pozoruhodné je, že vědomí o tom, jak nynější tahanice o složení Ústavního soudu vede k zablokování a nefunkčnosti demokratického systému, je tu a tam cítit i v českém tisku. Mluví v tom smyslu i komentátoři, u nichž bych to nebyl čekal. Například v úterý 3. října napsal v Právu politolog Lukáš Jelínek mimo jiné: „Opozice… na vítězství na parlamentní půdě už nesází. Co kdyby ale kabinetu zatopil Ústavní soud, u nějž koaliční převaha daná volebními výsledky nic neznamená? Čím víc přitom strany konstituční tribunál montují do hry, tím víc bazírují na jeho obsazení… dnes už se pídí po minulosti kandidátů i verdiktech těch, kteří působí coby soudci. Trochu to připomíná prověrkové komise…

Takový Pavel Simon, s nímž prezident na doporučení řady institucí vyrukoval, může být divný pavouk s kuriózními koníčky. To jej ale nediskvalifikuje. A že část jeho rozsudků strážci základního zákona zrušili? Tak už to bývá… Spousta senátorů již také projevila vůli prověřovat ideovou inklinaci a politické postoje uchazečů… Ústavní soud, který má fungovat jako poslední pojistka, je stále silněji vtahován do každodenních politických půtek, nebo se dokonce stává jejich předmětem…“ 

Je opravdu těžko představitelné, jak může takto zatížený Ústavní soud vůbec pracovat, respektive jestli v této situaci může vůbec něco smysluplného a funkčního vzniknout. Padáme do toho a nedokážeme si poradit. Trpíme politickou hysterií.

A co takhle Německo?

Zdá se mi, že trochu podobné problémy s politickou hysterií mají i v Německu: s jedním maličkým rozdílem – trvá to už déle a na rozdíl od nás si za to nemohou sami (tedy ne že by za to nemohli vůbec, ale mohou za to o dost méně než my za naši hysterii a bylo by dobře o tom tu a tam ztratit slovo). Náš problém je bolševismus (nepřesně a neplodně mu říkáváme „komunismus“), ten německý, starší, zase „nacismus“. Z dosavadního běhu historie u nás a v okolí často usuzujeme, že zatímco komunismus (přesněji řečeno bolševismus) je cosi jako dětská nemoc, v podstatě léčitelná, nacismu se nakažený už nikdy nezbaví. Je to něco jako prokletí a zároveň lepra. Nedá se léčit už proto, že vám ho nikdo nikdy neodpustí. Přitom ten, kdo není ochotný odpouštět, protože to neumí (například my Češi), si tohle svoje podstatné manko nikdy nebude schopen připustit. Jenže tak být nemá, nemusí a nesmí.

Musím říci, že mi tahle věc už dlouho leží na srdci. Vrátím se ke dvěma konkrétním příkladům, nad kterými mi zůstává rozum stát.

Případ Huberta Aiwangera

Jmenovaný je předsedou menší koaliční strany Svobodní voliči v Bavorsku a byl až do nynějších zemských voleb byl vicepremiérem. Skandál propukl letos, tedy před volbami do Landtagu. V listu Süddeutsche Zeitung (noviny víceméně opoziční) informovali o tom, že někdy v roce 1978, když pan Aiwanger studoval na gymnáziu, našli u něho v aktovce jakýsi antisemitský pamflet. Bylo mu tenkrát 18 let, neprokázalo se ani to, že je jeho autorem, ani to, že by jej chtěl veřejně šířit. Dnešní politické názory pana Aiwangera podrobně neznám, nepředpokládám, že by mi byly moc blízké. Zároveň se nemohu zbavit podezření, že informace byla zjevně vypuštěna také cíleně, s ohledem na blížící se zemské volby.

Případ se nechtěně, ale strašně podobá prověřování kandidátů na ústavní soudce u nás (pánové Fremr a Simon). Doktor Fremr v důsledku kritiky svou kandidaturu stáhl (a udělal dobře, nemyslím si, že by soudce, který se kdysi, za totality, podílel na monstrprocesu velmi ovlivňovaném StB, měl dnes vykonávat funkci soudce Ústavního soudu). Případ JUDr. Simona je jiný: spor je o to, že v době polistopadové demokracie zastával jako soudce Nejvyššího soudu v některých případech názory odlišné od těch, které prosazovali advokáti institucí, které soudil, a posléze odlišné i od závěrů, k němuž došel nadřízený Ústavní soud, kam doputovalo odvolání proti jeho rozhodnutí (stanovisko ÚS se pak pochopitelně podle zákona prosadilo). 

Myslím si, že zde se i u nás uplatňuje nemístná politická hysterie. Jistě, v případu vicepremiéra Aiwangera šlo jen o kompromitující předvolební informaci, která měla přimět voliče ke správnému rozhodnutí: nicméně zaráží mne nevěcnost této informace: jakou má dnes politickou a mravní relevanci jednání osmnáctiletého studenta z doby před 35 lety? Jistě, metál si ně nezaslouží. Jenže: nic mi do toho není, žiji v jiném prostředí a v jiné zemi, ale tahle horlivost kritiků pana vicepremiéra mi upřímně řečeno přesto nějak vadí. Nacismus, případně tomto případě antisemitismus, je ještě dnes spolehlivé strašidlo. A věcnost jde stranou.

Případ Irmgard Furchnerové

To ale není vůbec nic proti druhému případu. Paní Furchnerové bylo v roce 2021, kdy se její případ otevřel, 96 let. Bydlila v domově pro důchodce v Pinnenbergu u Hamburku. Jenže před sedmdesáti osmi lety, od června roku 1943 do dubna 1945, ve svých 18 – 19 letech, pracovala jako sekretářka a stenotypistka (civilistka) v koncentračním táboře Stutthof asi 40 km od Gdaňsku. Byl to koncentrák jak se sluší a patří, Se vším všudy. Paní Furchnerová byla v roce 2022 předvolána k soudu a obviněna, že svou prací napomáhala k vraždě více než 10 500 vězňů. K soudu se zprvu nedostavila, pokusila se ukrýt někde v Hamburku, ale ve svých 97 letech nebyla úspěšná, dopadli ji a poslali ji na pár dní do vyšetřovací vazby. U soudu vyjádřila lítost nad svou přítomností v koncentráku, ale tvrdila, že nevěděla o tom, co se v koncentráku děje (upřímně řečeno, nějak si nedovedu představit, že by se během doby, kdy tam byla zaměstnaná, nedozvěděla dost na to, aby nekoukala, kde nechal tesař díru; přiznám se ovšem, že zároveň např. nevím, jak těžké bylo v hitlerovském Německu se z takové práce vykroutit).

Paní Furchnerová dopadla nakonec dobře, dostala podmíněný trest vězení na dva roky(!). Musím však říci, že mi celý ten příběh zdá být zároveň směšný a hrozný. A zase: vůbec si nemyslím, že by si paní Irmgardová zasloužila metál. Jen mi tohle zacházení se sedmadevadesátiletou starou paní za něco, co učinila v době, kdy byla ještě nezletilá, připadá přese všechno poněkud nelidské.

Jistě, Německo bylo po válce v krajně nezáviděníhodné situaci. Odpovědní představitelé vítězných spojenců si jeho budoucí postavení definovali spíš jaksi mimochodem a bezděčně tak, jak to zformuloval jako to někdy v roce 1952 první generální tajemník NATO Hastings Lionel lord Ismay. Podle něho by smyslem NATO mělo do budoucna být  „keep the Soviet Union out, the Americans in, and the Germans down“. Chápu, že poválečná atmosféra byla hodně pohnutá, ale zdá se mi, že podobná koncepce platila potichu o dost déle, než aby ji bylo možné zdůvodňovat pohnutou dobou; a že určité věci tohoto typu je dobré neříkat – a ještě lepší je, vůbec si je nemyslit). Pokud jde o dopad tragických událostí na osudy jednotlivých lidí, je třeba jistě nutné dbát o dodržování platných zákonů. Ale v právním řádu státu, který se hlásí k tradicím datujícím se někdy od počátku našeho letopočtu, by měla být tu a tam být i nějaká mezera pro humanitu, ohleduplnost a odpuštění.

Jinak se může snadno stát, že racionální uvažování a právní rozhodování skončí ve slepé uličce politické hysterie.