Čteme o ní všude. Vykukuje na nás z monitorů i ze stránek novin a časopisů. A zdá se, že může za všechno špatné, co se momentálně na světě děje (pokud to ovšem není vina EU, NWO nebo iluminátů). A nejjednodušší řešení je konečně ji odvrhnout a vrátit se zpět ke kořenům, tradicím a staré dobré nekorektnosti.
Výraz korektnost pochází z latinského termínu correctus, což znamená správný. Ještě donedávna byl takto běžně chápán a neměl žádné negativní konotace. Bohužel, zhruba ve stejné době, kdy v českém prostředí začalo docházet k devalvaci pojmů pravda a láska, aby se z jejich spojení následně stalo hanlivé označení, začalo být celosvětově v určitých sférách prosazováno, že „politická korektnost“ je špatná. Jinými slovy „politická správnost je nesprávná“. Paradox krásně vystihující dezinformacemi zdegenerovanou postfaktickou společnost, v níž se názor usilovně snaží mít stejnou váhu jako skutečnost.
Když některého ze zastánců nekorektnosti poprosíte o vysvětlení, co si vlastně pod pojmem „politická korektnost“ představuje, potom se, máte-li štěstí, dozvíte něco o neomarxistické pozitivní diskriminaci a násilném potlačování tradic v zájmu feminismu, multikulti a genderových pseudoproblémů. Korektně [sic!] musím říct, že to je bullshit. To, co bojovníci proti politické korektnosti tak moc nenávidí, existuje pouze v jejich hlavách. Většina argumentů proti politické korektnosti je totiž v souladu s duchem doby postavena na kritice činů, které se nestaly, a výroků, které nebyly vyřčeny.
Jediné, co se skutečně děje, je to, že se západní (to znamená i naše) politická a společenská scéna snaží kultivovat a zbavuje se přetrvávajících stereotypů pocházejících z dob, kdy bylo považováno za samozřejmost, že černoši nesmějí chodit do škol s bělochy, že ženy nesmějí volit a nosit kalhoty nebo že homosexuálové patří do psychiatrických léčeben.
