Hlavní úkol pro příští týdny a měsíce zní: Je třeba demokratickou cestou dnes a denně zvládat vleklou a stupňující se agónii nemravného konkubinátu mezi (některými) demokraty a Andrejem Babišem.
Události posledních dní, které vyvrcholily čtvrteční tiskovou konferencí ministra vnitra Chovance, jsou něco, co jsme po volbách v říjnu 2013 ještě nezažili. V Respektu by tomu možná dali titulek „Konec všemocného Babiše“. Oligarcha dosud nikdy nedostal tak výrazně přes nos. Ministr Chovanec podepsal policejní reorganizaci, s níž Babiš spojoval v mlhavých, ale silných výhrůžkách bytí a nebytí vlády, a doprovodil to komentářem, že Policie České republiky není a nikdy nebude divizí Agrofertu.
Leckdo by mohl mít pocit podobný tomu, který jsme my starší zažili na podzim roku 1962, když John F. Kennedy důrazně vyškolil Nikitu Chruščova, zač je toho loket, když se někdo dotkne základních bezpečnostních zájmů USA. Analogie by bohužel nebyla na místě, je příliš optimistická.
I nejvyšší státní zástupce Zeman včera v rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny uznal, že „de jure je reorganizace celorepublikových útvarů policie ve sdílené kompetenci policejního prezidenta a ministra vnitra“. A že za ni nesou odpovědnost – tedy to je opravdu objev; je snad u nás zvykem, aby lidé za to, co mají v kompetenci, nenesli zodpovědnost?
Zbývá ještě říci, co je tato policejní reorganizace de facto: Je to zoufalá a poněkud opožděná snaha ministra vnitra a policejního prezidenta, kteří svou funkci ve státě zastávají zcela legitimně, hájit to, co jim bylo zcela legitimně svěřeno, před podivným improvizovaným souručenstvím. Jeho žhavým centrem je ekonomicko-politicko-mediální impérium Andreje Babiše, na ně se napojili státní zástupci a vedení jednoho významného policejního útvaru; a ideologicky to vše podporují „protikorupční nezávislé iniciativy“, Babišova média, Respekt a Aktuálně.cz. Toto souručení by se s panem Chovancem rádo podělilo o jeho kompetence. Tedy dejme tomu nejprve podělilo, pak se uvidí.
Podobná dělba by ovšem znamenala zásadní porušení demokratické procedury. Proto když ministr Pelikán a pan Babiš v mediálním babišovském impériu pořád kolem dokola opakují, že ministr Chovanec udělal z koaliční smlouvy trhací kalendář, mělo by to znamenat, že koaliční smlouva kryje cestu k porušování demokratické procedury, která je základem politiky. A to při všech jejích zvláštnostech není pravda.
Bohužel, postoj sociálně demokratického vedení a premiéra Sobotky stojí na dvou velikých a nebezpečných iluzích, které spolu souvisejí.
Za prvé: Nejde ani náhodou jen o řešení technického problému, kdo odpovídá za policejní reorganizaci. Jde o to, zda bude Česká republika napříště spravována demokratickým způsobem na základě rozdělní moci, nebo zda bude spravována přímo a centrálně mocenským útvarem propojujícím ekonomickou, politickou a mediální moc s ideologickým krytím, postaveným na kýčovitém spasitelském projektu boje proti korupci. Tento projekt ve své podstatě připomíná malounko upravený bolševický model. Jde tedy o daleko víc, než si jsou sociálně demokratičtí lídři ochotni připustit.
A za druhé: Aby si sociální demokracie dokázala připustit nebezpečí, které české demokracii a jí samé hrozí, musela by být ochotna si sama pro sebe připustit, že se minimálně od roku 2012 svou nezodpovědnou politikou na vzniku tohoto nebezpečí mohutně podílela. Mimochodem, potřeba připustit si podíl na vzniku problému platí pro všechny, samozřejmě i pro tehdejší demokratickou pravici. Neplatí to jen pro pana Babiše, protože on sám je tím problémem.
Proto představa pana premiéra Sobotky o tom, že se tato věc s policejní reorganizací vyřídí a bude možné se zase vrátit k dennímu pořádku fungování vlády, je hluboce mylná. „Normální“ fungování této vlády je teď už to, co jsme zažívali v těchto dnech. A ČSSD a její malý koaliční partner KDU-ČSL budou do budoucna stále konfrontováni s podobnými útoky a budou je muset stále odrážet. Návrat k tomu, co tu bylo v letech 2014 a 2015, je po této eskalaci „koaličního soužití“ už nemožný.
ČSSD by proto v tom, co v posledních dnech započala, měla silně a cílevědomě pokračovat, a to hned. Například není ze zásadních důvodů možné přejít skandální pokus žalobců z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o kriminalizaci započetí policejní reformy výslechem policejního prezidenta a jeho náměstka. Je to další krok v tom, co bylo započato přepadem Úřadu vlády v červnu 2013.
A pokud si snad pan nejvyšší státní zástupce Zeman myslí, že problém je jen v „medializaci úkonů trestního řízení“, zůstává nad tím rozum stát. Chyba prý tedy byla v tom, že se to lidově řečeno „vykecalo“. Nikoli. Chyba byla v tom, že se „orgány činné v trestním řízení“ v tomto případě uchýlily k politickému nátlaku a vydírání, maskovanému jako vyšetřování kriminálního případu. Něco takového se u nás po listopadu 1989 ještě nestalo. Pokud pan Sobotka přistoupí na výklad pana Pavla Zemana, může se připravit ve velmi dohledné době na repete, protože se tento neslýchaný postup státních zástupců tichou cestou zavede jako precedent.
Hlavní úkol pro příští týdny a měsíce, jehož součástí je i řešení tohoto dílčího skandálního případu, zní: Je třeba demokratickou cestou dnes a denně zvládat vleklou a stupňující se agónii nemravného konkubinátu mezi (některými) demokraty a Andrejem Babišem. Jako konečné řešení se samy od sebe nabízejí volby do Poslanecké sněmovny na podzim roku 2017. Udržení této zničující koalice přitom není jedinou možnou cestou, jak se k nim propracovat. A možná není ani tou nejlepší cestou.
To, co je v každém případě zapotřebí zachovat a posílit, je spolupráce demokratických sil ve společnosti – tedy také všech demokratických stran, ale netýká se to jen jich, nýbrž i nás všech – na vytvoření stabilního několikaměsíčního provizoria, které zaručí svobodný a klidný průběh předvolební kampaně a voleb.
Bude to velmi obtížné a všichni účastníci budou muset slevit ze svých nároků a představ. I demokratická opozice, to zdůrazňuji, i ona se kdysi svou politikou na dnešní situaci podepsala. Především je taky třeba předpokládat, že v těch volbách vůbec nepůjde prvoplánově o to, zda socialismus, nebo liberalismus, nebo konzervatismus, nýbrž zda demokracie (vláda lidu), nebo autokracie, oligarchie a buranokracie.
Nic se tedy neuzavřelo, žádný triumf se zatím nekonal. Proto je pořád stejně naléhavé to, co požaduje výzva, s níž náš Klub na obranu demokracie přišel na začátku tohoto týdne: Žádáme i nadále vedení ČSSD, aby se důsledně bránilo tlaku, kterému je vystaveno ze strany představitelů Nových pořádků. A víme, že pokud to bude dělat, musíme je v tom ze všech svých sil podpořit. Podpořit sociální demokraty by měly jednoznačně a silně i další demokratické parlamentní strany (KDU-ČSL, ODS a TOP 09). A nezávisle na nich bychom měli uvažovat o tom, jak ve svém každodenním úsilí pomůžeme demokracii v jejím zápase na život a na smrt s babišovskými Novými pořádky i my, občané ČR. Do dnešního dne se k naší výzvě připojilo přes 700 lidí. Prosíme, přidejte se i vy! Můžete tak učinit třeba hned zde.
Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.
