KOMENTÁŘ / Francie se nadále potýká s paralyzovanou politickou scénou. Ani bezmála dva týdny po druhém kole parlamentních voleb není jasné, komu se podaří najít většinu v Národním shromáždění a tím pádem sestavit novou vládu. Prezident Emmanuel Macron sice v úterý přijal demisi dosavadního premiéra Gabriela Attala, je ovšem pravděpodobné, že jeho kabinet bude právě v demisi vládnout přinejmenším několik dalších týdnů, možná dokonce i měsíců.

Naprostým rozkladem prochází především vítězná Nová lidová fronta (NFP) – široká levicová předvolební aliance, ve které se sešlo několik nesourodých politických uskupení, od radikálů z hnutí Nepoddajná Francie (LFI) přes komunisty (PCF) až po sociální demokraty (PS) a zelené. Čistě účelové spojenectví se nedokázalo shodnout na společném kandidátovi na premiéra už před volbami a evidentně toho není schopné ani po volbách, což vyvolává frustraci levicových voličů i mnoha politiků.

Uvnitř NFP probíhá především spor mezi radikály z LFI na straně jedné a socialisty na straně druhé, kteří v alianci tvoří dva zdaleka nejsilnější poslanecké kluby: Nepoddajnou Francii, kterou fakticky vede několikanásobný prezidentský kandidát Jean-Luc Mélenchon, i tradiční Socialistickou stranu bude v dolní komoře shodně reprezentovat okolo sedmdesáti poslanců.

Konkurenční kandidátky

Oba soupeřící tábory přišly s vlastní premiérskou kandidátkou, jejíž jmenování by se podle nich měla NFP snažit vynutit u prezidenta Macrona. LFI navrhuje 73letou Huguette Bellovou – někdejší dlouholetou členku komunistické strany, ze které v roce 2012 vystoupila, aby založila regionální stranu Za Réunion (PLR). Právě zámořskému departementu Réunion, který se nachází v Indickém oceánu nedaleko Madagaskaru, Bellová v posledních třech letech vládla. 

Socialisté ovšem Bellovou odmítají jako příliš radikální a prosazují rovněž 73letou Laurence Tubianaovou – zkušenou ekonomku a diplomatku, která Francii v roce 2015 zastupovala na klimatické konferenci v Paříži a která vede Evropskou klimatickou nadaci (ECF). „Laurence Tubianaová zcela odpovídá tomu, co prosazujeme již dlouhou dobu a zejména v průběhu naší předvolební kampaně: tedy snaze zajistit, aby se naše republika stala zároveň sociální a ekologickou,“ vysvětlil volbu předseda Socialistické strany Olivier Faure.

Tubianaovou kromě socialistů podpořili rovněž zelení, komunisté nebo odpadlíci z LFI, jako je kupříkladu poslanec François Ruffin, který byl považován za jednoho z největších Mélenchonových soupeřů uvnitř hnutí. Jak se však ukázalo, pro současné členy Nepoddajné Francie je tato kandidátka zcela nepřijatelná. „Jestli je tohle ten profil, se kterým naši partneři pracují, asi spadnu ze židle,“ zhrozil se například koordinátor LFI Manuel Bompard. 

Další poslankyně za LFI Sophia Chikirouová nominaci Tubianaové označila za „hollandismus“ – s narážkou na bývalého socialistického prezidenta Françoise Hollanda, kterému se mimochodem letos podařilo znovu probojovat do parlamentu. Někdejší hlavu státu přitom neváhala přirovnat ke štěnicím. „S hollandismem je to jako se štěnicemi: uděláte všechno pro to, abyste se jich zbavili, na chvíli uvěříte, že se to povedlo, ale za pár týdnů jsou zpátky. Zase to svědí a štěnice vylézají ze všech koutů,“ prohlásila jízlivě.

Staronové rozpory

Důvodem této kritiky je především pocit LFI, že je Tubianaová, stejně jako Hollande, příliš středová, a navíc má blízko k současnému prezidentu Emmanuelu Macronovi – což by mimochodem mohla být z praktického hlediska spíše výhoda, protože právě a pouze prezident má ve Francii právo jmenovat předsedu vlády. „Nemohu uvěřit, že poté, co Olivier Faure vetoval kandidaturu Huguette Bellové, se chystá pokusit se NFP vnutit kandidaturu kompatibilní s Macronem,“ postěžoval si poslanec za LFI Paul Vannier.

Socialisté dnes volají po tom, ať mají všichni poslanci zvolení za NFP možnost se mezi oběma kandidátkami rozhodnout prostřednictvím tajného hlasování. To samé ostatně žádá i petice, kterou během několika dní podepsaly desítky tisíc lidí. Není ovšem jasné, jestli může LFI něco takového dopustit – oproti ostatním partnerům je totiž početně slabší, a přestože Bellovou podpořila i část zelených, Tubianaová by v takovém případě měla jasnou převahu.

Ať už se nakonec výběr premiérského kandidáta vyřeší jakkoli, roztržka znovu otevřela staré rány a dlouholeté spory mezi LFI a zbytkem Nové lidové fronty. Současná levicová aliance je ostatně nástupcem prakticky identického spojenectví nazvaného Nová lidová, ekologická a sociální unie (NUPES), která se na konci loňského roku rozpadla částečně kvůli osobním antipatiím a částečně kvůli programovým rozdílům – LFI se totiž odmítla vymezit proti antisemitismu a zároveň tvrdě kritizuje vojenskou pomoc napadené Ukrajině.

Výsledkem je mimo jiné to, že se levicové strany nebyly až do středy schopny dohodnout ani na osobě společného kandidáta na předsedu dolní komory parlamentu. Nakonec se jím stal 74letý šéf komunistických poslanců André Chassaigne, který ovšem ve třetím kole prohrál s kandidátkou Macronova tábora a dosavadní předsedkyní Národního shromáždění Yaël Braun-Pivetovou. 

Braun-Pivetové se podařilo získat na svou stranu poslance pravicové strany Republikáni, kteří se hlásí k politickému odkazu generála Charlese de Gaulla, a také příznivce menší frakce sdružující uskupení prosazující větší regionální autonomii. NFP naopak nijak nedokázala rozšířit svůj koaliční potenciál, což naznačuje, že její vládní ambice nemají za současného složení – a zvláště za účasti LFI – valnou naději na úspěch. 

Předseda PCF Fabien Roussel navíc správně poukázal na to, že vládní angažmá ve skutečnosti nemusí být v zájmu Nepoddajné Francie, která založila svou existenci na sžíravé kritice systému, nikoli na snaze přicházet s konkrétními řešeními. „Co chtějí? Chtějí být konstruktivní, aby splnili očekávání Francouzů? Nebo si raději přejí najít záminku k tomu, aby mohli odejít a zůstat v opozici, což je mnohem pohodlnější?“ prohlásil Roussel.

Další strany

Zatímco se mezi sebou dohadují strany formálně „sjednocené“ levice, svou pozici na bezprecedentně rozdělené politické scéně se snaží formulovat i další hlavní bloky. Krajně pravicové Národní sdružení (RN) si je vědomo toho, že tentokrát navzdory očekávání zůstane v opozici. Pokouší se proto alespoň ovládnout důležité parlamentní výbory a požaduje mimo jiné předsednictví strategického finančního výboru, který hraje důležitou roli při sestavování rozpočtu a tradičně připadá hlavní opoziční straně.

V cestě ambicím krajní pravice nicméně stojí NFP, která se dokázala shodnout alespoň na tom, že bude přidělení jakýchkoli postů RN blokovat. Ten samý záměr oznámily i středové strany podporující prezidenta Macrona, které ovšem mají v úmyslu zároveň spolu s pravicí bojkotovat radikálně levicové kandidáty za LFI. V nově navoleném Národním shromáždění tak vzniká jakýsi dvojitý „sanitární kordon“, který by měl zabránit přílišnému vlivu obou okrajů politického spektra.

Mimo budoucí vládní koalici podle všeho alespoň formálně zůstanou i Republikáni, přejmenovaní v dolní komoře na Republikánskou pravici. Toto konzervativní uskupení oproti minulému volebnímu období oslabilo, ovšem vcelku překvapivě zdaleka ne tolik, jak se očekávalo vzhledem k jeho předvolebnímu rozštěpení. Část bývalých Republikánů v čele se samotným předsedou Éricem Ciottim se totiž spojila s Národním sdružením a tito poslanci dnes zasedají ve vlastním parlamentním klubu nazvaném Vpravo!.

Zbývající Republikáni už v každém případě nebudou moci hrát roli jediného „jazýčku na váhách“ jako po volbách v roce 2022, kde díky jejich pasivní podpoře přežívaly menšinové vlády Macronovy koalice. S macronisty se sice otevřeně spojovat nechtějí, navrhují ovšem pravicovým a středopravicovým stranám „legislativní pakt“, jehož součástí by bylo společné protlačení reforem na podporu konkurenceschopnosti, zlepšení stavu veřejných financí nebo omezení nelegální imigrace. 

Právě republikánský „legislativní pakt“ by mohl odblokovat cestu ke vzniku široké středové koalice, o kterou dnes otevřeně usilují uskupení blízká prezidentu Macronovi – konkrétně jeho vlastní Spolu pro republiku (dříve Obnova; přejmenování je poněkud matoucí, neboť pod stejným názvem ve volbách kandidovala celá prezidentská koalice), Demokratické hnutí (MoDem), Horizons, Unie demokratů a nezávislých (UDI) a několik menších regionálních stran.

„Pokud sdílíme stejné hodnoty a záleží nám na naší zemi, můžeme nalézt spojenectví a dohodu o vytvoření společné vlády,“ domnívá se Hervé Marseille, senátor a šéf UDI, která měla k Republikánům historicky blízko. 

Vznik takové koalice by ovšem nepředpokládal pouze shodu mezi macronisty a tradiční pravicí, ale i definitivní rozpad Nové lidové fronty a přesvědčení umírněných levicových uskupení v čele se Socialistickou stranou, jejíž představitelé toto řešení alespoň doposud opakovaně odmítali. Levice se navíc společně zavazovala zrušit reformy prosazené prezidentem Emmanuelem Macronem, zatímco Republikáni by je raději ještě dále prohloubili, což nalezení jakékoli shody značně komplikuje.