Následky ruského ostřelování ukrajinského Mariupolu (2022). FOTO: ČTK/AP/Evgeniy Maloletka
FOTO: ČTK/AP/Evgeniy Maloletka
Navzdory odvážným a nejlepšími úmysly motivovaným iniciativám je už zřejmé, že NATO ve skutečnosti chybí kolektivní politická vůle k jakémukoliv podstatnějšímu zásahu do konfliktu na Ukrajině. A nejde jen o odmítnutí plánu bezletové zóny, který by opravdu za určitých okolností mohl vést k přímým vojenským střetům mezi Aliancí a Ruskem.
Jako „za hranou“ je kvůli obavě z eskalace vnímána dokonce i možná dodávka stíhaček MiG-29 Kyjevu (podle mého názoru neoprávněně). V kontextu ohlášení rusko-ukrajinské „dohody o deeskalaci“ dosažené v úterý předběžně v Istanbulu však nelze aktuálně čekat žádné další zásadní průlomy v postojích kolektivního Západu. Za naznačených okolností je tedy třeba na prvním místě zvážit všechny možnosti pomoci, které reálně zbývají. Předesílám, že půjde zejména o dvoustranné mezivládní iniciativy nebo pomoc na úrovni občanské společnosti.
Nejprve si ovšem vyjasněme, co současná situace znamená. Například to, že nemáme bohužel sebemenší možnost pomoci obklíčenému Mariupolu a budeme se skřípěním zubů a pocitem zdrcující bezmocnosti přihlížet ruským válečným zločinům na civilním obyvatelstvu. Stejná situace nastala v minulých letech během barbarských obléhání měst v Sýrii, podle nichž je útok na Mariupol navržen.
Jakkoli lze obecně říci, že se Západ v jistém smyslu vrací k parametrům zahraniční a bezpečnostní politiky předtrumpovského období, imperativy typu „Responsibility to Protect“ (R2P) ve smyslu, který zmíněné formulaci propůjčil Světový summit OSN v roce 2005, zůstávají do značné míry nenaplněny.
I když dosavadní vojenská pomoc Západu Ukrajině je jistě podstatná, a dokonce výrazně větší, než kdokoliv na počátku konfliktu doufal, zejména v našem regionu, od ukrajinské tragédie nepříliš geograficky vzdáleném, bychom samozřejmě rádi viděli pomoc ještě větší.
Navzdory nejrůznějším omezením rozhodně nejde o utopickou představu – jen je třeba udržet se uvnitř daných parametrů, které pro středně velký stát s nepříliš rozsáhlými ozbrojenými silami „objektivně“ plynou z jeho vlastních kapacit, geografické polohy a mezinárodní situace. Nejprve ovšem pro větší srozumitelnost toho, co bude následovat, stručně nastíním dva historické precedenty.
Zimní válka, druhé vydání?
Během zimní války mezi SSSR a Finskem (30. 11. 1939–13. 3. 1940) armáda sousedního Švédska bez většího halasu předala napadené zemi třetinu vlastní výzbroje a vybavení. Vznikla také relativně početná dobrovolnická švédská expediční jednotka (8500 vojáků).
Mnohé státy tehdy veřejně vyjadřovaly „rozhořčení“ nad politikou agresora, který byl dokonce vyloučen ze Společnosti národů. Ale popravdě řečeno, švédský přístup k sovětské agresi Finům v konečném důsledku pomohl výrazně více než všechny politické proklamace na světě dohromady.
Švédská pomoc zahrnovala stíhací a bombardovací letouny, děla, pušky, munici, peněžní dary, úvěry a humanitární pomoc. Ve finských ozbrojených silách sloužili švédští piloti a letečtí mechanici jako dobrovolníci. Zhruba 900 kvalifikovaných dobrovolníků nastoupilo i do finských zbrojovek.
Švédsko, které ve vztahu k agresorovi nebylo „frontovým“ státem a v tomto ohledu chybělo bezprostřední ohrožení jeho území, se rozhodlo raději dočasně zredukovat materiální připravenost svých ozbrojených sil, než aby přihlíželo realizaci Stalinova plánu na instalaci loutkového komunistického režimu v Helsinkách – a mělo pak imperiální sovětskou armádu přímo na svých hranicích. Takové rozhodnutí se navzdory určitým rizikům ukázalo jako naprosto racionální – a s historickým odstupem můžeme říci, že založilo dlouholetou úspěšnou spolupráci obou zemí v oblasti zajišťování národní bezpečnosti.
Jomkipurská válka
Arabsko-izraelský konflikt známý jako jomkipurská válka (6.–26. 10. 1973) se na rozdíl od zmíněné finské války už vyznačoval horentní mírou ničení výzbroje a vybavení, charakteristickou pro moderní bojiště.
Útočící arabské armády i izraelský obránce zaznamenávali ztráty zdaleka převyšující schopnost aktuálního nahrazování. Při veškerém úsilí opravit vše, co se jen trochu opravit dalo, Izrael na konci dvacetidenní operace odepsal 400 tanků a 102 bojových letounů. Ztráty arabských armád byly pak ještě mnohonásobně vyšší.
Na vrcholu krize zahájily Spojené státy americké operaci Nickel Grass, která zahrnovala podstatný přesun americké výzbroje původně určené pro jednotky v západní Evropě. Jinak řečeno, USA se rozhodly raději dočasně oslabit obranu Evropy, než aby dovolily porážku Izraele v důsledku vyčerpání jeho obranných kapacit.
Americká pomoc začala být ve velkém letecky dopravována osm dní po začátku konfliktu, tj. 14. října 1973. Postupně do konce roku dorazilo 76 bojových letounů F-4 a A-4, 200 tanků, tři systémy země-vzduch Hawk, 36 houfnic ráže 155 mm a 7 kanónů ráže 175 mm, plus velké množství nejrůznější munice.
Letecký most z Evropy a posléze masivní zásilky dopravené po moři umožnily Izraeli udržet obranu na vrcholu krize a rychle doplnit svůj opotřebovaný arzenál, takže po počátečních nečekaných porážkách válku dotáhl do vítězného konce.
Co je a co není v českých možnostech?
Z uvedených příkladů je samozřejmě na první pohled jasné, že situace České republiky ve vztahu k válce Ruska proti Ukrajině odpovídá spíše postavení Švédska v prvně zmíněném konfliktu než roli Spojených států ve druhém. To znamená, že kapacita pomoci je spíše nižší, kdežto s ní spojená bezpečnostní rizika jsou relativně vyšší.
Stále však platí, že můžeme-li napomoci vítězství Ukrajiny v konfliktu a udržet tak ruskou invazní armádu co nejdále od ukrajinských hranic se sousedním Polskem a Slovenskem, jedná se i v té nejpřízemněji pojaté analýze o mnohem efektivnější investici, než jakou by si vyžádaly následné akutní celoevropské závody ve zbrojení.
Česká republika samozřejmě leží – jak se ze setrvačnosti říkává – na „východním křídle“ NATO (ve skutečnosti spíše na východní frontě Aliance), takže další destabilizace bezpečnostního systému v Evropě po případné porážce Ukrajiny by se jí dotkla mnohem více než řady stále víceméně bezpečnostně blazeovaných západoevropských či jihoevropských států.
Sluší se také připomenout, že pokud by Rusko dostalo příležitost rekonstituovat a reorganizovat své aktuálně zle pošramocené jednotky a dokázalo přizpůsobit operační postupy a doktrínu svým silným stránkám, které z různých důvodů na Ukrajině naštěstí zatím nedokázalo využít, může být napříště ještě mnohem nebezpečnějším soupeřem i pro západní armády.
Česká republika má tedy eminentní zájem udělat ze své strany vše, co je v jejích silách, pro to, aby Ukrajina v úsilí ubránit své území před vpádem okupantské armády Putinova Ruska uspěla. A také aby při očekávaném obnovení ruské ofenzívy na Donbasu, která je s nejvyšší pravděpodobností hlavním smyslem aktuálního utlumování ruských vojenských aktivit na kyjevském a charkovském směru, nebyli ukrajinští obránci imobilní, logisticky vyčerpaní a materiálně opotřebovaní.
Historická výzva si žádá odvážná politická rozhodnutí
Česká vláda má jedinečnou příležitost aktuálně obrátit letité relativní nevýhody porevoluční výzbrojní politiky v relativní výhody pro ukrajinskou stranu.
Mám na mysli samozřejmě především skutečnost, že ještě provozujeme spousty původně sovětské či předrevoluční československé výzbroje, na niž se ukrajinští uživatelé nemusejí složitě přeškolovat, poněvadž ji dobře znají. Kdyby obdrželi těžkou bojovou techniku západního původu, museli by se ji učit ovládat řádově měsíce až roky. A tolik času bohužel nemají.
Pokud by ve vládě padlo politické rozhodnutí výrazně navýšit obranné výdaje a všeobecně urychlit přechod Armády České republiky na vybavení a bojovou techniku se standardy NATO, je možno v krátké době předat ukrajinské straně nikoliv nepodstatné objemy těžké výzbroje i vhodné munice. Tedy toho, co bude pro ni životně důležité, až se bude v příštích týdnech pokoušet o vyproštění obránců Donbasu z hrozícího obklíčení.
Konkrétně mám na mysli přinejmenším 66 uskladněných tanků T-72M1, 98 bojových vozidel pěchoty BVP-1 taktéž ve skladech – ale také podstatnou část k vyřazení určených novějších BVP-2, jichž je k dispozici celkem 185 kusů. Dále 39 průzkumných obrněných transportérů BRDM-2 a stovky letitých sovětských offroadů UAZ-469.
Ukrajinští dělostřelci by jistě ocenili 86 kusů samohybných houfnic vz. 77, které už v menším počtu v jejich armádě nějaký čas působí, spolu s veškerými dostupnými zásobami tříštivotrhavých 152 mm granátů. A protivzdušná obrana by nepohrdla 16 systémy 2K12 Kub-M2 a 16 kusy 9K35M Strela-10M, které Česko stejně hodlá odprodat do zahraničí.
Jedině ukrajinská strana musí posoudit, zda vzhledem k úrovni ruské protivzdušné obrany by jí byla k užitku část z dostupných 17 kusů bitevních vrtulníků Mi-24 (využíváme jich 10).
Další otázka se týká posílení ukrajinské logistiky případnými dodávkami nákladních automobilů, jistě nejen muzeálních sovětských typů ZIL 131.
Uvědomme si, co je v sázce
Výsledek rusko-ukrajinské války definuje charakter bezpečnostního prostředí v našem regionu na dekády dopředu.
V případě nepříznivého vyústění může být celý postkomunistický prostor střední a východní Evropy v mezinárodním měřítku vnímán jako nestabilní oblast, kde se příliš nevyplatí investovat a podnikat, protože se situace ze dne na den může bez výraznějšího předchozího varování rapidně zhoršit. Jinak než maximální podporou ukrajinských obránců osud středoevropského regionu ovlivnit nedokážeme.
Bylo by nesmírně smutné, kdyby v tak mimořádné době krátkozraké ideologické obavy ohledně vyrovnání rozpočtu nebo komplikací spojených s urychleným přezbrojováním Armády České republiky zastínily širší perspektivu a zabránily v zásadní investici do naší dlouhodobé budoucnosti.
V tuto chvíli můžeme jako Česká republika tuto budoucnost svým jednáním ovlivnit, ba do značné míry tvořit. Už za několik měsíců by ale mohlo být na podobná opatření pozdě.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International, nyní působí jako redaktor internetového deníku Britské listy. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
