Před deseti lety 7. října byla ve vchodu do svého domu ve středu Moskvy zavražděna známá opoziční novinářka Anna Politkovská.
Podobných politických vražd zažilo Rusko za čtvrtstoletí své novodobé existence stovky – naposledy 27. února loňského roku, kdy byl doslova pod kremelskou stěnou zabit nejznámější ruský opoziční politik Boris Němcov.
Mohli bychom se samozřejmě zabývat detaily této vraždy i způsobem, jakým posléze probíhalo vyšetřování, ostudným soudem z roku 2009, kdy museli být evidentní viníci osvobozeni pro nedostatek důkazů i dalším soudem z roku 2011, který věci přece jen – alespoň zčásti – uvedl na pravou míru.
Technické detaily ovšem dnes nemají smysl. Po celých těch 10 let je totiž jasné, že téměř vždy je nakonec dopaden vykonavatel takovéhoto zločinu, ale prakticky nikdy ten či ti, kdo by na smrti nepohodlného novináře či politika mohli mít osobní nebo skupinový zájem.
O onom případném zájmu dosti výmluvně vypovídají témata, jimiž především se Politkovská na stránkách dnes fakticky jediného opozičního ruského listu v zemi Novaja gazeta zabývala.
Kdo s hrozbou přichází?
Nejvíc jí přirozeně v žaludku ležel prezident Vladimir Putin, jehož politický styl (který byl ale ve srovnání s dneškem ještě stále jen procházka růžovou zahradou) kritizovala vytrvale a dokonce i dle mínění některých jejích přátel a známých až umanutě. Hned po vraždě se hned vyrojila řada spekulací, zda nitky nevedou právě až k ruskému prezidentovi.
Už fakt, že Politkovská byla zabita v den Putinových narozenin, ovšem ukazuje spíše na možnost, že se o tento dárek postaral někdo z jeho pochopů. Ostatně Putin sám tehdy v drážďanské debatě s německou kancléřkou Merkelovou oprávněně poznamenal, že takováto smrt nezávislé novinářky je pro něj daleko nepříjemnější, než kdyby žila a pracovala dál.
Mnohem pravděpodobnějším zájemcem o její smrt mohli být lidé kolem čečenského konfliktu, o který se rovněž velmi zajímala, zejména Ramzan Kadyrov – ostatně už proto, že pochytaní, odsouzení a uvěznění přímí vykonavatelé byli téměř výhradně Čečenci.
Stejně nepopulární byla mezi ruskou generalitou, protože dalším významným polem její novinářské působnosti byl stav a poměry v ruské armádě – šikana, rozkrádání, korupce – takže i tam dodnes míří častá podezření.
Na případ Anny Politkovské jsme si zajisté vzpomněli i koncem loňského února, kdy byl doslova pár desítek metrů od kremelské zdi brutálně zabit známý ruský opoziční politik Boris Němcov.
Zatímco v případě paní Politkovské se leckde mluvilo o již zmíněném „dárku“ autoritářskému prezidentovi, v případě Borise Němcova dokonce vzniklo podezření, že je to signál ještě univerzálnější, totiž „když budeme chtít, dostaneme kohokoli z vás“.
Jedině že ani v tomto případě nevíme, kdo vlastně s takovou hrozbou přichází a komu to hrozí. A o to je vše znepokojivější – vždyť politické vraždy v Rusku jsou v podstatě integrální součástí tamní běžné politické praxe.
