Ve středu minulý týden (10. 4. 2019) se v pořadu Události a komentáře odehrál moderovaný dialog mezi senátorem Pavlem Fischerem a zástupcem korporace PPF Vladimírem Mlynářem. Tématem byl náš vztah k Číně, ke společnosti Huawei a role PPF v těchto vazbách. Pan senátor Fischer zopakoval argumenty, které již ve veřejném prostoru zazněly, a to nejen v médiích, a nejen na půdě Senátu, ale i ve zprávách a doporučeních Bezpečnostní informační služby a Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost. Podobně laděných varování a doporučení před masivní čínskou expanzí informačních a telekomunikačních technologií je celá řada i v dalších zemích EU a NATO.

Vladimír Mlynář dával v televizním duelu najevo svou mocenskou a vlivovou převahu, neboť je dnes významnou součástí nejsilnější finanční a investiční skupiny v Česku. Její majitel Petr Kellner patří mezi sto nejbohatších lidí světa. To on je zosobněním vítěze sametu a české cesty privatizace. Vladimír Mlynář je za poslední roky zvyklý sedět ve vítězném tričku a bylo to znát. Mohl by si dnes říci: „vším, čím jsem byl, jsem byl rád“, tedy synem i vnukem významných předků, novinářem, ministrem, poradcem předsedy vlády, zákulisním hráčem, lobbistou, a dnes ředitelem pro vztahy s veřejným sektorem a členem představenstva všemocné PPF. Má na starosti i mediální obraz PPF, komunikaci a PR. To je slušné CV. To by narostlo sebevědomí i skromnější povaze než té, kterou disponuje pan Vladimír Mlynář. Není nezajímavé ani to, že manželka Vladimíra Mlynáře Pavlína Mlynářová nyní působí v pozici poradkyně předsedy Senátu teplického Jaroslava Kubery pro zahraniční otázky. Před tím pracovala v Kanceláři prezidenta republiky, a to za Václava Klause i za jeho nástupce Miloše Zemana.

Pépeefka byla vždy záhadná, tajemná, mediálně záměrně upozaděna, a taky nedotknutelná, démonická a téměř tabuizovaná. V duchu rčení o tom, že na modly se nesahá. Snad poprvé je dnes v situaci, kdy se asi již musí veřejně obhajovat. Zjevně z toho pánové z Dejvic nemají velkou radost, obtěžuje je to. Nejsou na to zvyklí. Uvědomují si, že tuto hru nemají jako obvykle od první chvíle zcela ve své moci. Neviditelný boss Kellner vyslal do boje svého zbrojnoše Mlynáře, který již musel mít v posledních letech mediální absťák, a tak si to šel užít. Umlátit ten dotěrný hmyz, který si dovolil vzít do úst jeho zaměstnavatele.

Nejčastějším argumentem pana Mlynáře bylo (a je) to, že ONI se nechtějí nechat zatahovat do politiky a jde jim jen o byznys. Když to vážně pronáší reprezentant týmu PPF, tak je to opravdu úsměvné. Na politické podpoře byla postavena expanze jejich značky, a to od samého počátku. Nebýt politické podpory pánů Kočárníka a Klause (a v pozadí zřejmě i šedé eminence té doby, bankovního a privatizačního režiséra, a Klausova stvořitele Svatopluka Potáče – ZDE), tak by se příběh uchvácení České pojišťovny odehrál zřejmě úplně jinak a možná s někým jiným. To byla chvíle, která katapultovala PPF do extraligy posttotalitních oligarchů.

Kočárník se pak stal předsedou dozorčí rady České pojišťovny, kam nastoupil z pozice ministra financí. Václav Klaus dostal od Petra Kellnera po letech vzájemných dobrých vztahů svůj institut v krásném pražském zámečku, a ještě před tím se stal součástí jeho kontroverzní amnestie v lednu 2013 i problémový zakladatel PPF Milan Winkler, kaňka na úchvatném hollywodském příběhu libereckého Petra Kellnera. Třetím v partě zakladatelů byl vlivný teplický velkopodnikatel Štěpán Popovič, jinak též bývalý člen ÚV KSČ, který do rozjezdu PPF vložil nejméně 40 mil. Kč.

V té době byl Vladimír Mlynář v pozici redaktora a později šéfredaktora týdeníku Respekt, který nepatřil mezi obdivovatele Václava Klause, Miloše Zemana a úderných českých privatizátorů. Ale jak říká dnešní stínový mluvčí PPF a toho času prezident republiky Miloš Zeman: „jen blbec nemění názory!“ Mimochodem, syn Svatopluka Potáče Robert Potáč byl v letech 2001 až 2010 nejprve finančním ředitelem společnosti Home credit, a pak ředitelem divize financování celé skupiny PPF. Jeho otec byl jedním z nejmocnějších soudruhů předchozí komunistické éry, viz odkaz výše.

Bez politické podpory z nejvyšších míst české, ruské a zejména čínské politiky by výnosy zahraničního byznysu PPF byly naprosto zanedbatelné, neboť bez politické podpory Klause a Zemana by PPF v Číně nikdy nezískala žádnou, natož plošnou licenci pro svůj finanční produkt Home credit, a v Rusku by nemohla stát v jedné lajně s největšími prokremelskými oligarchy. Politika, znalost politického prostředí, podpora těch potřebných a užitečných, cestování vyvolených spojenců soukromým letadlem PPF, společná setkání na francouzské riviéře, dosazování svých lidí do různých pozic, včetně velvyslanců atd., schopnost režie za oponou, dobrá znalost reálií východních říší…to vše je pro byznys PPF zcela určující, a oni to dobře vědí.

PPF je učebnicovou ukázkou propojení politiky a byznysu, i když tak činí méně hřmotným způsobem, než který nám předvádí bezkonkurenčním způsobem současný český premiér. PPF i byznysová divize Agrofertu mají společnou sílu a schopnost koordinovat zájmy i s ostatními česko-slovenskými oligarchistickými posttotalitními skupinami. Hlavně, že kšeft kvete. Politika? To je omyl. Stát je firma, v našem případě dvojfirma – PPF a Agrofert.

Příběh Vladimíra Mlynáře si již v ničem nezadá s epickou šíří úchvatných story rodičů i dědy. Jeho děda Stanislav Budín (rodným jménem Bencion Bať) byl novinář, ale taky spoluzakladatel Komsomolu, šéf propagačního oddělení KSČ, šéfredaktor Rudého práva, později válečný emigrant, od roku 1953 pracoval v Novinářském studijním ústavu, v letech 1968-69 byl šéfredaktorem časopisu Reportér, v prosinci 1976 podepsal Chartu 77.

Matka Rita Klímová, rozená Budínová, dříve Mlynářová byla v padesátých letech přesvědčená komunistka. Mezi zapálenými soudruhy potkala i svého budoucího manžela Zdeňka Mlynáře. Rita Klímová byla z KSČ vyloučena v roce 1970. Později se stala viditelnou osobností disentu. Ve druhé polovině osmdesátých let pracovala jako ekonomka a překladatelka v Prognostickém ústavu. Zde se setkávala také s Václavem Klausem, s nimž se znala již od konce šedesátých let. Spojovala je znalost angličtiny i americké ekonomické teorie. Rita Klímová pak přivedla Klause do centrály Občanského fóra a nabídla jej Václavu Havlovi jako ekonomického experta.

Otec Zdeněk Mlynář stoupal v komunistické straně v různých pozicích, až se stal v šedesátých letech jedním z lídrů KSČ, a poté jedním z klíčových mužů Pražského jara. V letech 1950-1955 studoval práva a politologii v Moskvě, zde se sblížil s Michailem Gorbačovem, s nimž udržoval přátelské vztahy po zbytek života. V srpnu 1968 podepsal (na rozdíl od Františka Kriegla) moskevské protokoly. Normalizační léta prožil v rakouské emigraci. V letech 1992-1996 byl čestným předsedou české postkomunistické formace Levý blok.

Vladimír Mlynář měl silnou rodinnou anamnézu i průpravu na dobu po listopadu 1989, a jeho dnešní spoluhráči z PPF to dobře vědí a účinně to zúročují. Jeho předci se vlivům komunistické ideologie ve druhé polovině života tak či onak vzdalovali. U Vladimíra Mlynáře je ten pohyb obrácený, z mladého disidenta je dnes obhájce čínského komunistického centrálně řízeného a kontrolovaného pseudokapitalismu, s maximální mírou tolerance i pro vůdcovskou polodemokracii v současném putinovském provedení.

Relativizace součinnosti PPF a Huawei je jen součástí této proměny. Slovíčkaření o neškodných memorandech a smlouvách, které asi mají nějaké telekomunikační firmy, a ne PPF samotná, je jen obranná ekvilibristika. Ta je v protikladu s účastí pana majitele na jednáních s čínským prezidentem apod, ale i nedávnou intervencí PPF na ministerstvu průmyslu či autentickými výroky Miloše Zemana, anebo s tvrzením pana Šmejce z PPF, kterak jejich byznys nakopl novou éru pozitivních vztahů s Čínou. 

Introvert Petr Kellner nestojí o pozornost médií a už vůbec neuvažuje o osobním angažmá v politice. On nemusí do veřejného prostoru vstupovat. Jemu stačí, že mu podle něj nikdo nemůže říci ne. Dokonce se proslýchá, že si již vybírá nástupce dnešní hlavy státu. Podmínkou má být minimálně neutralita, lépe loajalita vůči PPF a nejlépe tričko z Dejvic. Budiž to mementem pro všechny adepty, a to nejen na prezidentský stolec, ale na jakoukoliv politickou či veřejnou pozici. To je pak jako s tím Faustem a jeho směnkou. Nikdy nevíte, kdy si ten Mefisto pro něj přijde. 

Náš pan prezident se jezdí do Číny učit to, jak stabilizovat společnost. Proč tam s ním jezdí pánové z PPF vědí určitě oni sami moc dobře. Byznys je byznys. Nic jiného řešit nebudou, i když pořádná porce politické podpory neuškodí, i kdyby byla od těch, kterým lidská práva a férová hra vůbec nic neříkají.

Good luck hoši z Dejvic. Půjčovat méně majetným Číňanům z balíčků produkce Home credit je zřejmě dobré terno, a pro to už stojí za to něco obětovat, že ano. Třeba i své předchozí názory a postoje, byly-li nějaké. Inu, lupiči, lupiči, ti nejsou hloupí, koho si nechytí, toho si koupí. Funguje to, dá se s tím dostat až do první stovky Forbesu, a třeba ještě výš!