Přinášíme další díl politického zápisníku Bohumila Doležala. Jedná se o unikátní druh komentování každého dne v české politice na základě reflexe českých médií. Uplynulému týdnu dominuje sněm hnutí ANO a diskuse o mediální manipulaci. Pozoruhodná je zejména sebeprezentace hnutí ANO jakožto liberální strany.

Sobota 28. února: Ministerstvo spravedlnosti rozeslalo předsedům krajských, vrchních a nejvyšších soudů a státních zastupitelství konečnou verzi dohody mezi vládou a „zástupci justice“ o doplacení mezd soudců a státních zástupců. Soudci a zástupci by měli dohodu podepsat, ti, co ji podepíší, dostanou doplatek, ostatní se o něj – teď nevím, zda mám napsat „budou moci“, nebo „budou muset“ – soudit. V dohodě není zmínka o tom, že soudci ustoupili ze svých požadavků pro dobro společnosti a ušetří tak čtyři miliardy z rozpočtu (soudcovský požadavek zmínit to byl poněkud legrační a upřímně řečeno nehorázný, proč by tam taková věc měla být? Znamená to přistupovat na výměnu názorů v rovině politické demagogie). Ale ani to, co se tu zavedlo jako precedens, jakýsi improvizovaný zájmový orgán „justice“, do níž tak byla vlastně via facti zařazena i státní zastupitelství, ač podle ústavy do ní nepatří, se soudní moci může do budoucna vymstít. Nezávislost justice má smysl především jako nezávislost každého jednotlivého soudce při výkonu spravedlnosti, do něhož se kromě vymezených případů a situací nesmějí plést ani jeho kolegové. Tady vznikl jakýsi náběh na politický orgán. Být soudcem, měl bych z toho hrůzu.

Ministr Stropnický zaregistroval, že dohoda Minsk 2 „přece jen nenaplňuje ta očekávání, která do ní byla vložena“ (zatím umožnila ruským „separatistům“ bez problémů dobýt strategicky i prestižně krajně důležité Debalceve, ofenziva ve stejně významné oblasti Mariupolu je na spadnutí), „posílili jsme také svou kancelář v Kyjevě o špičkového logistu“ a v „budoucnu se může jednat právě o posílení tohoto segmentu“ (takže ještě jeden logista?). Česká politika v této věci opravdu nijak nevybočuje z unijního rámce.

„Protikorupční organizace“ Transparency International zjistila, že třetina z cca čtyřiceti ministerských a vládních zmocněnců prý v uplynulých pěti letech neměla uzavřenou standardní pracovní smlouvu. Jedenáct z nich bylo předtím politicky aktivních, dalších osm zastávalo dřív funkce poslanců, senátorů nebo regionálních politiků. To se nesmí? A proč? Článek v Právu mluví v té souvislosti o tom, že „funkce zmocněnců byly pokládány za politické trafiky pro neúspěšné politiky“. Jak se pozná neúspěšný politik? Že najednou dělá zmocněnce? A je každý politik, který už není politikem, neúspěšný? Nesmí nikdo s politikou přestat? Proč?

Lukáš Jelínek se pozastavuje nad tím, že „mizející pravice“ zneužila výročí „Vítězného února“ k tomu, že opakuje „hloupé historické paralely“. Takový způsob psaní v souvislosti s výročím „Vítězného února“ patří ke každé normalizaci. Pan Jelínek dále píše, že zrádná pravice připodobňuje Babiše k oligarchovi (a dokonce připouští, že to „má logiku“). Připodobňování pan Babiše k oligarchovi logiku nemá, protože pan Babiš oligarcha je. Zrádná pravice prý přitom nezkoumá, kolika oligarchům nechala kdysi vyrůst sama. Ve skutečnosti takový po všech stránkách vydařený oligarcha, jako je pan Babiš, čistokrevný, nefalšovaný oligarcha celostátního formátu, tu za vlády zrádné pravice nebyl. To je teprve výdobytek Velké protikorupční revoluce, která u nás proběhla pod vedením ČSSD, upřímně řečeno její hlavní hmatatelný výdobytek. Takže na 25. února máme co oslavovat. Že by to ale sociálním demokratům moc prospělo, se mi dvakrát nezdá.

V Mladé frontě dnes se vyjádřil k vražednému útoku v Uherském Brodu (nepsal jsem o něm, nic mne v té souvislosti nenapadá kromě toho, že je to vhodná příležitost k populistickým exhibicím nejrůznějšího druhu) hlavní komentátor listu Andrej Babiš. Jak by ne, ANO má před sjezdem.

Úkolem sjezdu ANO bude, jak píší v Babišových Lidových novinách, „také prezentace strategické vize, která se připravuje v úzkém kruhu několika členů hnutí a lidí ze stranického think-tanku Institut pro politiku a společnost. Jeho ambicí je ideově ukotvit hnutí na politické mapě Česka a předestřít cíl, kam zemi směřovat.

,Často se nám vyčítá, že nemáme politickou filozofii. My ji máme, jen ne na papíře. ANO není levicová strana. Máme blízko k liberálům. Nevěříme ale v mýtus o tom, že vše vyřeší volná ruka trhu, ani ve všespásnou solidaritu. Stát je tu od toho, aby dával poraženým šanci, a ne nekonečné dávky…‘“ Prohlásil to poslanec za Liberecký kraj Martin Komárek. Heslo strany by tedy mohlo být „S námi nenarazíte“ (jakási obdoba někdejšího hesla Národních socialistů z roku 1946 „S námi nezabloudíte“, ale na to se dnes pamatují už jen nemnozí). Martin Komárek ostatně přispěl v Babišovinách rovněž do rubriky „Diskuse“. Vzpomíná, že ANO vzniklo kdysi jako „vysmívaný spolek nespokojených nadšenců“ (nespokojených nadšenců, za nimiž stály Babišovy miliardy, je třeba doplnit) a „bylo při všem svém amatérismu a improvizacích jedinou skutečnou reformní silou v zemi. Jedinou stranou, která rozuměla tomu, co chtějí lidé, a měla vůli to uskutečnit. Tradiční strany v tom zcela selhaly. Teď se ANO kouká do zrcadla osudu. Buď si přizná krev, pot a slzy, které ho čekají na reformní cestě a zůstane samo sebou. Nebo se vydá pohodlnější cestou a stane se klasickou českou politickou stranou.“ Netradiční reformní síla v zemi, která rozumí tomu, co chtějí lidé. Vzpomínám si, že kdysi, před volbami v roce 1990, poskytla kandidátům z Demokratické iniciativy v rámci „know-how“ předvolební školení jedna nejmenovaná západní strana. Její expert, který k nám byl vyslán, vytrvale upozorňoval, že při každé volební agitaci je třeba vycházet z toho, že volič je úplné hovado (neříkal to sice doslova, ale bylo to zcela jednoznačné). Pan Komárek tenkrát na tom školení nebyl, neměl s námi ostatně vůbec nic společného. Chtěl bych v té souvislosti ještě zmínit jednu povzbudivou věc: strana, k níž náležel zmíněný expert, nikdy moc velkou díru do světa neudělala. A pak jednu nepovzbudivou: na rozdíl od Babišova ANO.

Pátek 27. února: Finančně-analytický útvar ministerstva financí je něco věcně vlastně na úrovni BIS (finanční zpravodajská služba, která sice nemá vlastní agenty v ulicích, ale může např. bez vědomí majitelů účtů nahlížet do jejich kont, sledovat podezřelé platby a iniciovat jejich zmrazení). Pan Babiš má tak dnes možnost pořádně prohánět své obchodní (a taky politické) konkurenty. Opozice teď mj. žádá, aby šéfa FAÚ napříště nejmenovat ministr financí, ale vláda a aby se musel zpovídat parlamentním orgánům. Dnešní úprava je jistě skandální. Připadá mi jen zvláštní, že útvar vznikl v této podobě v roce 1996 a teprve dnes to někomu vadí.

O článku Stanislava Balíka v Babišových LN jsem tu psal už včera. Balíkova kritika Babišova ANO mi připomněla trochu slalom, sice pochopitelný z toho, že pan Balík kritizoval pana Babiše v novinách pana Babiše, jenže není přece nutné kritizovat pana Babiše zrovna v novinách pana Babiše, na internetu je místa dost, i když si to tam někdy třeba tolik lidí nepřečte. Nicméně pan Balík si ani slalomem moc nepomohl, hned další den se do něj majitel bez okolků pustil a tituluje ho „nezávislý komentátor a zastupitel severomoravské obce Budov v barvách ODS“. Věc se diskutovala už před dvěma lety v souvislosti s jakýmsi pořadem v ČT, pan Balík není členem ODS, kandidoval za ni jako nezávislý a na komunální úrovni. Taky to není žádný věcný protiargument proti tomu, co pan Balík ve svém textu uvedl, i zastupitel za ODS může mít někdy pravdu. Nicméně co naplat, pozice pana Balíka je slabá. Zároveň je ovšem hned zapotřebí dodat, že manýry pana Babiše jsou nechutné. Majitel se nemá starat o to, aby ho listy, které vlastní, nekritizovaly, ale nanejvýš tak o to, aby se mu obchodně rentovaly.

Čtvrtek 26. února: V Právu přinesli rozhovor s předsedkyní pražské organizace ANO (asi víc než horkou kandidátkou na místopředsedkyni ANO) Radmilou Kleslovou. Paní Kleslová usiluje politicky, programově se profilovat. O svém hnutí praví: „Řekla bych, že by to mělo být hnutí zdravého rozumu. Mně se totiž nelíbí dělení na pravici a levici, protože pak pravicové vlády zvyšují daně a levicové zase dělají ne úplně levicové kroky. Myslím si, že toto rozdělení je v 21. století trochu přežité.“ Jistě, pravicové strany jsou pro pravičáky, levicové strany jsou pro levičáky, ANO je pro všechny. Zatím se to osvědčuje. A dále: „Komunikuji s lidmi, kteří jsou normální, mají tah na branku, usilují o to, aby se jim něco podařilo. Proto říkám, abychom byli hnutí zdravého rozumu, aby se tu lidem žilo dobře.“ A konečně: „Podle mého názoru je vláda úspěšná a nejúspěšnější je ministr financí.“ Pokoušel jsem se to nějak okomentovat, ale jednak to nejde a jednak je to zbytečné.

Prezident Zeman slíbil ústy svého mluvčího, že tentokrát bude hodný a jmenuje dr. Pelikána nástupcem dr. Válkové „zřejmě“ v druhém březnovém týdnu. Není zásadních důvodů, proč by s ním neměl být spokojený, jednak pan Pelikán je údajně „vyznavač buddhismu“ (viz středeční Babišovy LN), a prezident, jak známo, tolerantní ateista, a pak, pozici dr. Válkové už opravdu nelze držet.

Nechápu, proč v médiích věnují tolik pozornosti rozpadu Okamurova Úsvitu. Ten projekt je dávno mrtvý, Babišovo ANO ho takříkajíc zalehlo. To, co tu teď probíhá, je jen odstraňování mrtvoly. Podle Stanislava Balíka (dnešní Babišova MfD) Úsvit ovládli politici druhého a třetího řádu, politik prvního řádu je tam jen jeden, totiž Tomio Okamura. Tvrdit, že Tomio Okamura je politik prvního řádu, je opravdu odvážné, možná by se něco spravilo tím, kdybychom za slovo „politik“ dosadili jiné substantivum.

Jak jsem se dozvěděl z Práva, „proruští separatisté“ včera oznámili, že v souladu s minskými dohodami stahují z fronty těžké zbraně, ale zároveň obsadili další dvě vesnice u přístavu Mariupol, který je zjevně jejich dalším cílem v rámci dojednaného příměří. Zároveň proběhla další schůzka „normandské čtyřky“ (což jsou, pokud tomu dobře rozumím, ministři zahraničí Ruska, Německa, Francie a Ukrajiny). Výsledky si pochvaluje zejména ministr Lavrov, podle něhož jde hlavně o to, „konsolidovat příměří“. Další etapou konsolidace bude mírové obsazení Mariupolu. Konsolidovat budou výše zmínění „separatisté“, dohlížet budou pozorovatelé OBSE, které tam pro jistotu ani nepustí. Brutální vojenská anexe by snad byla přece jen o něco lepší (rozuměj přehlednější) než takováhle šaškárna. Jinak je to zajímavé: Všichni účastníci kuhhandlu dobře vědí, o co jde, ale všichni se na něm podílejí (Ukrajinci jen proto, že jim bohužel nic jiného nezbývá).

Ukrajina bude prý nakupovat zbraně od Spojených arabských emirátů. Spojené arabské emiráty ovšem žádné zbraně nevyrábějí, nýbrž fungují jen jako překupník. Hodlají Západní státy Ukrajinu vyzbrojovat takhle nepřímo, jako malí kluci? Co jiného tím Putinovi dávají najevo, než že se ho bojí?

Petr Zídek v Babišových Lidových novinách opět hájí Ferdinanda Peroutku před prezidentem Zemanem. Uvádí celý citát z Peroutkova článku s 26. dubna 1939, který Zeman údajně zkrátil, a tím deformoval : „Jestliže, jak z každé stránky spisu Mein Kampf lze zjistiti, jeho autor se pokládá zejména za kvintesenci německého způsobu myšlení a cítění, jestliže jest pravda, že Vůdce a německý národ jedno jsou, jaký poměr mohou si k němu vytvořiti členové oněch menšin neněmeckých národů, jichž se stal v poslední době ochráncem, protektorem nebo něčím podobným? Jsa velkou postavou německých národních dějin, nemůže býti ovšem zařazen do národních dějin národů jiných; maje již své první místo ve Walhalle, nemůže býti postaven do Slavína; kdyby se někdo o to nějak pokoušel, hrozná neupřímnost tohoto pokusu by se naprosto zajisté zprotivila Čechům i Němcům.“ Podle Zídka to nebylo žádné „uklouznutí“, jak tvrdí Zeman, nýbrž „doklad odvahy hraničící s drzostí“. Přitom tvrzení, že Hitler patří do Walhally jako veliká postava německých dějin, ale „nemůže býti zařazen do národních dějin národů jiných“, mi připadá podivné, Hitler patří i do německých dějin i do našich dějin, a to jako jeden z největších gaunerů, které kdy zeměkoule nosila, a proto, že tím neblaze ovlivnil dějiny naše i německé. To Peroutka pochopitelně tehdy napsat nemohl, a nevyčítám mu, že to nenapsal. Na tom, co napsal místo toho, mne zaráží jakási tolerance: dobrá, ať si ho tedy Němci ctí, my ale nebudeme. Musím v této souvislosti upozornit na velmi pěknou formulaci Ludwiga Wittgensteina: „Wovon man nicht sprechen kann, darüber muss man schweigen.“ Wittgensgtein to nemyslil zrovna konkrétně na takovouto situaci, ale platí to taky pro ni. Nedodržet ji má vlastně jen jednu nevýhodu, totiž že si pak mohou člověka brát do svých nevymáchaných úst různí demagogové, kteří dělají stokrát horší věci než on. Nikoho jsem nejmenoval.

Stanislav Balík napsal v článku, který se shodou okolností objevil v Babišových Lidových novinách zrovna nad Zídkovou obhajobou Proutky: „Na druhou stranu ale velký, rychlý a už téměř dva roky trvající úspěch Andreje Babiše a jeho uskupení nevysvětlíme nákupem velkého a vlivného novinového vydavatelství a náborem společenských elit. Nejlépe a nejvěrohodněji se mu podařilo tematizovat a následně reprezentovat reálně pociťovaný společenský problém – až zoufalou neefektivitu politického systému a fenomén korupce.“ Chybí mi tam jedno jediné maličké slůvko, „jen“: „nevysvětlíme jen nákupem velkého a vlivného novinového vydavatelství“. Zároveň by se nemělo mlčky přecházet, že takový nákup je, jak se říká, daleko za hranou, a zvlášť podezřele takové opomenutí vypadá, když člověk svůj text publikuje právě v jednom ze dvou hlavních listů toho dotyčného velkého vydavatelství. Je mi líto, ale je to velmi zřetelný případ „peroutkovství“, které není na místě. „Wovon man nicht sprechen kann…“ Zdůrazňuji, že problém třeba Ferdinanda Peroutky vůbec nebyl v tom, že by sympatizoval s Hitlerem a s nacismem. Jen podléhal iluzi, že se dá něco kloudného říci v situaci, kdy to ve skutečnosti nešlo. Dnešní političtí komentátoři z babišovin podléhají právě téhle iluzi.

Středa 25. února: Teprve teď, když jsem napsal datum, jsem si všiml, že máme výročí tzv. vítězného února. Máme dnes spoustu malérů, vnitropolitických i zahraničněpolitických, vesměs hrozivých, a tohle dávné výročí se v nich spolehlivě utopí. Pozoruhodné je snad jen to, že kňučení a skučení, jaké se každoročně ozývá – a za chvilku chvililinku zase ozve – např. 15. března –, se 25. února nerozléhá, ačkoli událost je to vlastně srovnatelná, jen to nebylo tolik vidět (uniformy, včetně těch „milicionářských“, byly domácí). Ostatně, milicionářské „uniformy“: Předchozí puče a převraty upřednostňovaly buď ty vojenské, nebo aspoň jejich nějakou nápodobu. Zde poprvé (Lidové milice) byl učiněn pokus vytvořit uniformu nikoli vojenskou, nýbrž buranskou. Do ulic nastoupily desetitisíce ozbrojených Škrholů.

V Právu se vyjadřují tři politologové, Tomáš Lebeda, Jan Bureš a Milan Znoj, k chystanému sobotnímu sněmu Babišova hnutí ANO. Pan Lebeda se dopracoval k závěru, „že je hnutí řízeno jinak, než je to obvyklé u jiných stran“. Výsledkem bádání Jana Bureše je zjištění, že „Babišovo slovo je v hnutí velmi silné a nikdo nemá v ANO takové postavení, aby s ním mohl jít do konfliktu“. A zkoumání Milana Znoje vyvrcholilo v úsudek, že pan Babiš „určitě kolem sebe bude chtít vedení, které mu bude loajální a bude se na ně moci spolehnout“. Myslím, že čtenáře by zajímalo, jakým způsobem specialisté dospívají k takovým překvapivým vědeckým axiomům. Podílejí se na jejich formulaci celé týmy spolupracovníků a podřízených? Používají přitom vědci nějakých speciálních přístrojů a pomůcek? Myslím, že nahlédnutí do zákulisí jejich bádání, jakýsi den otevřených dveří, by mohlo být pro prostého člověka stejně podnětné jako návštěva astronomické observatoře.

Zákon o státní službě je nepochybně pozoruhodný výkon. Těm, kteří se této řeholi napříště oddají, je uložen řád tak přísný, že předčí i ty nejrigidnější katolické kláštery. „Představený“ (není prý úplně jasné, co to vlastně znamená, vyjasní se to zjevně až během aplikace normy) nebude smět být ani členem výboru místní organizace nějaké strany nebo hnutí, ani delegátem celostátního sjezdu nebo regionální konference, protože tak by se podílel na politické vůli. Bude muset být taky panic? „Státní správa nemá svou vlastní vůli, realizuje vůli státu bez ohledu na to, kdo je v dané chvíli u moci“ (toto pravidlo bylo u nás mnohými ve státní správě úzkostlivě dodržováno od první republiky přes druhou republiku, protektorát Böhmen und Mähren, benešovskou „humanitní demokracii, Československo „lidově demokratické“ i „socialistické“, Staré pořádky, kdy vládli politici, co nemakali a kradli, až po nynější babišovsko-zemanovské Nové pořádky. Bojím se, že ke kultivaci státního aparátu to nijak výrazně neprospělo, spíše naopak. Oddělení státní moci od politických stran by se taky nejlíp dosáhlo tak, že se politické strany zakážou, a to úplně všechny (i když by tu byla jedna jako za totáče, byla by to pořád ještě polovičatost).

V Babišových Lidových novinách, a ty by přece měly mít spolehlivé informace, naznačují, že stínovou ministryní zahraničí Babišova hnutí by se mohla stát místopředsedkyně Sněmovny Jaroslava Jermanová, kterou kdysi Miroslav Kalousek navrhoval vzhledem ke způsobu, jakým řídila Sněmovnu, pověřit funkcí čestné místopředsedkyně. Stínový ministr je něco podobného jako čestný místopředseda. Paní Jermanová má pro ni všechny předpoklady: Z titulu své funkce neustále mluví s velvyslanci, a mluví anglicky, německy a rusky (pro jistotu by bylo dobré ještě zjistit, zda jí přitom velvyslanci rozumějí). Orientovat se v zahraniční politice jí podle slov pana Babiše pomáhá lídr eurokandidátky ANO Pavel Telička (jak vypadá eurodiplomatická Kamasútra pana Teličky, se lze taky jenom dohadovat). nicméně Babišova říše stínů má, jak se zdá, svou Persefonu.

Ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Kratochvíl poskytl Lidovým novinám rozhovor na téma „Náboženství není základem civilizace“. Je to zcela patafyzická úvaha. Smyslu titulku má být zjevně, že ať si nikdo nemyslí, že by náboženství bylo zase až tak důležité. Nevím, co je to náboženství an sich, mám dojem, že nic takového neexistuje, ale protože cítím za úvahami pana Kratochvíla známou tezi „náboženství je opium lidu“, probouzí se ve mně pudy příslušníka vyznavačské církve a prohlašuji, že k jednomu náboženství se hlásím. Mám dojem, že kdybych to v této situaci zamlčel, Hospodin by mi to neodpustil. Taky by mi to nebylo nic platné, protože už v létě 1989 napsali v instituci, která byla svým způsobem a v jistém smyslu předchůdkyní Ústavu mezinárodních vztahů (tehdy s to jmenovalo Ideologická komise ÚV KSČ), o programu nezávislé iniciativy, v níž jsem se tehdy angažoval : „Ze světonázorového hlediska se jedná o koncepci spjatou s idealismem, konkrétně objektivním náboženským idealismem.“ Od té doby jsem vlastně profláklý. Pokud jde o „civilizace“, nevím, co mají s náboženstvím společného, připadají mi jako záležitost ryze folklorní (např. civilizace peruánských Inků). Pozoruhodná je taky, jak pan Kratochvíl používá slov „církve“ a „církev“. „Církev“ je něco ještě horšího, než „církve“, protože to je synonymum pro tu nejhorší ze všech církví, katolickou, zatímco k „církvím“ patří i ty protestantské, které jsou přijatelnější, protože taky výrazně slabší a mají své pokrokové tradice (viz např. laureát Leninovy ceny míru Josef Lukl Hromádka) a vyznavači vědeckého světového názoru jako pan Kratochvíl vědí, že to s nimi proto budou mít lehčí. Nevím také, proč si pan Kratochvíl myslí, že osvícenství a liberalismus nemají s křesťanstvím nic společného. A nerozumím taky tomu, co znamená absolutní nezávislost člověka, člověk je ze své podstaty vždycky strašlivě závislý na svých bližních, bez nich by nepřežil, jen potřebuje trochu a občas být závislý ještě taky na někom dalším. Ale hlavně vlastně nevím, proč bych měl zrovna panu Kratochvílovi rozumět, není to k ničemu užitečné.

Pan Petráček píše v úterý rovněž v Babišových Lidových novinách o tom, že prezident Zeman provedl na schůzce našich nejvyšších papalášů o zahraniční politice „jakýsi koperníkovský obrat“ a řekl, že selže-li příměří v Minsku, nebude mít námitky proti zpřísnění protiruských sankcí. Pan prezident je mistr koperníkovských obratů, bez koperníkovských obratů tohoto typu se neobejde žádný cirkus, ani ten úplně druhořadý. Důležité je, aby jich bylo hodně, aby to byly koperníkovské obraty dopředu i dozadu, vždy podle situace. Pan prezident kdysi tvrdil, že pokud se prokáže přítomnost ruských jednotek na Krymu, měly by tam vtrhnout pluky NATO. A tak teď tvrdí, že selže-li příměří z Minska (co to znamená? jak se to pozná?), měly by se zpřísnit sankce. Obojímu tvrzení jde třeba připisovat přiměřený význam: to znamená žádný.

Úterý 24. února: ODS nastoupila v rámci úsporných opatření cestu radikálního ožebračení svých členů, zejména těch s vyššími příjmy. Řeč je o reformě vybírání členských příspěvků. Opatření narazilo na tvrdý odpor těch, co jsou zvyklí se za své bohatství nestydět, protestuje však i stranický maskot senátor Kubera. Tato cesta likvidace stranického dluhu tedy taky nikam nevede. Zbývá tedy poslední možnost, totiž zázrak. První místopředseda Zahradil se bude muset den co den intenzivně modlit, pokud možno na nějakém nehostinném kameni v pustině. Pokud to vydrží v jednom tahu sedm let, Bůh mu odpustí jeho pitomé ateistické řeči a stranická kasa se opět naplní jako v době báťušky Klause.

Alexandr Mitrofanov konstatuje, že „pravice“ je u nás na dně, a je vidět, že mu to dělá opravdu dobře, i když trochu trošičku divné mu to asi taky připadá. Výhoda, že zrádná pravice byla pořádně skřípnuta, je totiž vyvážena nevýhodou, že u nás neexistuje žádná opozice. Máme tu silnou sociální demokracii (ta je samozřejmě všechno možné, jen ne pravice) a ještě silnější ANO, které je zároveň levice i pravice. Koncept ANO se soudě podle preferencí projevuje jako životaschopnější. Obě velestrany jsou v koalici, i když čas od času to tak nevypadá. Protože považovat KSČM a Úsvit za opozici je poněkud směšné, zbývá TOP 09 a ODS, ale ty jsou i dohromady velmi slabé a stále slabší. Jsou ve stejném stavu jako byla v Rusku demokratická parlamentní opozice, dokud ještě existovala: tj. ve stadiu vaporizace (vypařování). Rusky řečeno „dvě jábloka“. Pozoruhodné je, že jsou přitom, jak se zdá, v opozici nejen k vládě, ale i k sobě navzájem.

V ruském velekoutě Práva vyšel další ohavný blábol Václava Žáka. Cituje (kriticky) jakéhosi amerického učence, podle něhož „Američané chápou, že žijeme v hobbesovském světě boje každého s každým, v němž obranu a šíření liberálního řádu garantuje vojenská síla a ochota ji použít“. To je sice hystericky přehnané obvinění, ale na americké politice – jak na té levicové, tak na té pravicové, na Bushovi i na Obamovi – je něco pro mne nepochopitelně nepřiměřeného, čehož lidé jako Žák, Drulák, Uhl ad. užiteční pomocníci Vladimíra Putina zneužívají. Dalo by ze to nazvat „Pravda a Láska v globálu“. Je to na delší povídání, vrátím se k tomu v článku. Považuji zároveň za nutné upozornit, že při vší problematičnosti americké politiky je, jak je vidět na případu Ukrajiny, ještě pořád daleko přiměřenější a slušnější než to bahno, které předvádějí Merkelová s Hollandem. Obamovi dělá potíž prodávat za duté mírové verbální kanonády Ukrajinu Putinovi.

V Babišově MfD věnují pozornost“stalinistům“, jakési neostalinistické pidistraně a Martě Semelové. Jde o naprosto marginální uskupení a osobu, připravené sloužit Rusku do roztrhání těla, to ostatně bylo smyslem KSČ od jejího založení v roce 1921. Dnes už to tolik nefrčí, pro Putina jsou vhodnější a přijatelnější pomahači jako Zeman a „zemanovské“ křídlo v ČSSD a taky Andrej Babiš, který zatím opatrně číhá v ústraní, ale v rozhovoru pro MfD už přece jen trošku ukázal zoubky. Není náhodou smyslem psaní o tak okrajových politických zjevech odvést pozornost od velkých predátorů, kteří si, podobně jako vlk v pohádce o kůzlátkách, namoučili tlapy do běla a vykloktali žloutky, aby měli hlásky jako konipásek a vypadali, že jsou „přísně neutrální“? Je nepravděpodobné, že by kůzlátka znovu otevřela paní Semelové. Vědí, že když někdo vypadá jako vlk, vyje jako vlk, cvaká zuby jako vlk, tak je to prostě vlk a basta. Ale těmhle, Zemanovi a Babišovi? Proč ne, kůzlátka jsou od přirozenosti pitomá.

Kardinál Duka přirovnal faráře Toufara, zavražděného komunisty v padesátých letech, k Janu Palachovi. To je naprosto nepřiměřené a nesmyslné srovnání. Farář Toufar se stal obětí nastražené léčky komunistické policie (našel jsem v českých novinách dokonce autory, kteří věří, že ten kývající se křížek byl opravdu zázrak, je zajímavé, kam až vede hysterie, zázraky se jistě i dnes dějí, ale jsou daleko míň spektakulární), to, co udělal Palach, byl politický čin. Jsou to dvě různé věci. Tím nechci Josefa Toufara nijak snižovat, jen je třeba ty věci přesně pojmenovat.

Mám zcela zásadní pochybnosti o celonárodní kampani za vyrvání dětí paní Michalákové z norských vlčích pracek. Připadá mi to nedůstojné, nevěcné, fanatické, připomíná to zároveň boj za pravost Rukopisů a hilsneriádu. Pěkně to dokumentuje rozhovor s hokejovým brankářem Dominikem Haškem, který se rozhodl spojit s případem svou image. Říká tam mj., že Norové by „nám“ měli děti vrátit (to „nám“ mu nabídla dáma, která rozhovor pořizovala), protože „jsou to české děti a česká maminka“. Hezké. Jako v hokeji.

V Babišových Lidových novinách představují poněkud předčasně budoucí kandidáty na prezidenta (žádný není tentokrát, jako tomu bylo minule, zmalovaný). Zároveň Babišovým novinám poskytl rozhovor jeden z nich, europoslanec Jiří Pospíšil. Závěrem prohlásil: „Jediným viditelným lídrem této části spektra je dnes Miroslav Kalousek. Někomu je to sympatické, někomu to může vadit, ale je to tak.“ Opravdu, Kalousek je dnes jediný opoziční politik.

Pondělí 23. února: CVVM přišlo s průzkumem ohledně sympatií české veřejnosti k některým zemím. Nevím, jakou relevanci mají výsledky, zajímavé jsou dvě věci: Za prvé, ze zemí s nimiž „Češi“, jak se teď u nás říká, nemají žádné velké problémy, si pohoršily zejména Polsko a podobně (relativně) špatně je na tom i Litva. Propad Polska začal někdy po roce 2001, zřejmě v důsledku mohutně medializovaných problémů s polskými potravinami. Moc by mne ale zajímalo, zda se tu neobráží i poměrně důsledný polský postoj k ruským imperiálním ambicím. Naproti tomu výrazně negativní postoj k Rusku má jen 43 % Čechů, kdežto 55 % lidí s Rusy buď sympatizuje, nebo jsou jim fuk (CVVM uvádí bodové hodnocení 1–5). Podobně jako Rusko je na tom Izrael, a to si na mou duši nedovedu vysvětlit ničím jiným než českým latentním antisemitismem (známá forma „já nejsem žádný antisemita, ale…“). Rozdíl mezi Ukrajinou a Ruskem je kosmetický (sympatie 21–22%). To, na čem se ale „Češi“ v drtivé většině shodnou, jsou antipatie k Íránu, tj. k zemi, která pro nás fakticky vůbec nic neznamená (69 % antipatií). Je to typický čert na zdi. (Země, k nimž měli „Češi“ vyjádřit svůj vztah, vybrali autoři průzkumu předem). Celkový dojem: nezájem a lehká dezorientace. V případě Ruska hrají zřejmě sebezáchovně pozitivní roli plné kalhoty.

Prezident Zeman ostře vystoupil proti tomu, aby čeští velvyslanci měli věkovou hranici pro výkon funkce 70 let. Ohnivě se přitom zastal české velvyslankyně v Sýrii Evě Filipi. Zákon se jen tak mimochodem dotýká i paní Livie Klausové, kterou Zeman protlačil na místo velvyslankyně na poslední chvíli a vykopl jiného kandidáta – ten už měl v podstatě zařízenou akreditaci a Klaus ho tam při své poslední návštěvě v prezidentské funkci taky neformálně představil. Zemanova nespokojenost se ovšem samozřejmě vůbec, ani trochu netýká toho, že by paní Klausová musela jít od válu. Paní Klausová má ostatně několik významných kvalifikačních předpokladů. Především perfektně ovládá jazyk země, v níž působí.

Podle jiného průzkumu CVVM má nynější vláda důvěru 49 % lidí. To je pozoruhodné. Moje důvěra k této vládě je přesně 0 %. Je zjevné, že v téhle zemi nemám co pohledávat. Tuším to už od svého útlého dětství.

V Právu jásají: Výbor pro EU britské Sněmovny lordů ostře kritizoval postup EU a Británie v ukrajinské krizi. Zpráva sice vyznívá trochu ostřeji než podobná zpráva v Babišově MfD (kde nevypadá tak, jako by na ní spolupracoval ITAR-TASS, nově TASS), ale stejně: Neřekl bych, že je to ta největší rána, která mohla stihnout západní imperialisty.

Hnutí ANO si najmenuje vlastní stínové ministry k agendám, které mají (prozatím) v držení její koaliční partneři. Připadá mi to velmi originální: Nynější koaliční smlouva je zřejmě něco jako pakt Molotov-Ribbentrop (nemyslím samozřejmě obsahem, ale spolehlivostí partnerů). Víkendový sněm ANO navíc ještě zkonsoliduje řady stranického vedení, lze očekávat upozadění „chovných“ tváří hnutí (hulvát by řekl „kašparů“; nejsou už zapotřebí, volby už byly, přichází doba „manažerů“ – jak by zase řekl úzkostlivě slušný člověk). Pan Babiš poskytl rozhovor své Mladé frontě Dnes. Prohlásil mj.: „Náš program je podle mne jednoduchý: Nelžu, nekradu a pracuju pro lidi.“ Má za sebou taky výsledky: „Zabránili jsme vzniku levicové vlády podporované komunisty, která chtěla zvýšit daně“ (tak vida, hodlá teď zaujmout místo „pravice“; zdůvodnění je podobně věrohodné, jako když prezident Zeman tvrdil, že jmenováním Rusnokovy vlády uspíšil předčasné volby). Podstatná část je ta o zahraniční politice, k otázce Ruska a Ukrajiny řekl: „Situace s Ruskem a Ukrajinou je velmi nešťastná. Evropská unie na Ukrajině zaspala. Přijít s tím, že Ukrajina má být součástí Evropské unie, bylo nedomyšlené. Ukrajina tam ekonomicky určitě nepatří. Je škoda, že se to tak vyvinulo. Ještě před pár lety se Rusko a Evropa tvářily, jak budou spolupracovat. Oni mají suroviny, my máme v Evropě technologie. Sankce Rusko poškozují. V samotném ukrajinském konfliktu nic nepřinesly, jen oslabení ekonomiky Ruska a oslabení ekonomiky Evropy. Z pragmatického hlediska je to pro nás problém.“  Z otázky na Putina se ovšem vykroutil: „To fakt neřeším. Věnuji se zahraniční politice jen v rámci Evropské unie. Beru to pragmaticky. Potřebujeme mít pozici v EU, dobré vztahy, musíme být proevropští, musíme být při tom, když se tvoří zákony. Když tam vymyslí nějakou nesmyslnou regulaci, musíme na to reagovat. Ohledně Ruska – jsme součástí EU, jsme v NATO. Na vládě jsme si odsouhlasili nějakou strategii a já nevidím potřebu se k tomu stále nějak vyjadřovat.“ Celkový dojem: důvěryhodnost = 0.