Tentokrát vybíráme z politického zápisníku Bohumila Doležala pasáže, které se týkají blížícího se sjezdu ČSSD. Je třeba připomenout, že dříve Doležal psal o nutnosti spolupráce všech demokratických stran (tedy pravice i levice) na záchraně demokratických poměrů, které akutně ohrožuje oligarcha Andrej Babiš a jeho populistické hnutí ANO. Nyní tuto možnost již Doležal nepovažuje za realistickou.
Vztah k Babišovi: Ostražitá pozornost (9. března)
Bohuslav Sobotka poskytl v sobotu rozhovor Právu. Obsahuje některá silná místa. Například pochválil svou nynější vládu, zároveň ovšem dal najevo, že „jsou tu určitá rizika: To riziko spočívá v silné koncentraci politické, mediální a ekonomické moci, kterou dnes představuje Andrej Babiš a jeho ANO. V každém případě musíme být ostražití.“ Výrok mi poněkud připomíná nápis „Streng behüten, beobachten“, jímž byla v Haškově Švejkovi v garnisonním vězení na Hradčanech označena skupina zvlášť podezřelých vězňů. Ve vládě panuje pozoruhodná dělba práce: pan Babiš a jeho lidé neustále koncentrují moc, a jeho premiér je přitom ostražitě pozoruje.
Sobotka zápasí veřejně se Zemanem, nikoli s Babišem (10.března)
Těsně před víkendovým sjezdem ČSSD se rozvinul zajímavý spor mezi předsedou ČSSD a premiérem Sobotkou a prezidentem Zemanem. Sobotka ve zprávě členům strany napsal, že Zeman se po své první a neúspěšné kandidatuře na prezidentskou funkci v roce 2003 choval způsobem, který poškodil sociální demokracii. Nato prezident uvedl, že on naopak svým jednáním při volební kampani v roce 2006 straně pomohl a přispěl k jejímu dobrému výsledku. A dodal: „Musím označit toto tvrzení za lež snadno vyvratitelnou tímto faktem. Ale mám-li být smířlivý, musím říci, že lidsky dokážu pochopit, jestliže zrádce omlouvá svoji vlastní zradu.“
Příběh lásky a nelásky mezi ČSSD a Zemanem
Nemohu se zbavit dojmu, že oba pánové si nemají co vyčítat. „Pozemanovské“ vedení ČSSD si v roce 2003 velmi nepřálo, aby se Zeman stal prezidentem, a to z důvodů pochopitelných a dobrých (dnes, po dvou letech Zemanova prezidentování, je myslím už úplně zjevné, že měli dobrý důvod si to nepřát). Problém byl jen v tom, že to nahlas neřekli, postavili Zemana jako svého kandidáta, a pak – v tajné volbě – (volili poslanci a senátoři) mu řada sociálních demokratů své hlasy nedala. Je velmi obtížné vyčítat Zemanovi, že to svým někdejším spolupracovníkům má za zlé.
Pokud jde o Zemanovu podporu ČSSD v roce 2006, je pravda, že Zeman se před volbami s tehdejším předsedou ČSSD Paroubkem dohodl na podpoře ČSSD a taky tak učinil. Pak se ale ukázalo, že si svůj další neformální podíl na politice sociální demokracie představoval jinak, než jak by to Paroubkovi vyhovovalo (měl např. jinou představu o tom, jak by se v budoucnu měli na politice ČSSD podílet „zrádci“ z roku 2003), navíc Paroubek a Zeman jsou si povahově příliš podobní, aby mohli harmonicky spolupracovat.
Idyla vzala za své a v lednu 2007 pak dva původně sociálnědemokratičtí poslanci, Melčák a Pohanka, svou absencí při hlasování umožnili, že druhá Topolánkova vláda dostala důvěru. Byla to akce zrcadlově odpovídající nezvolení Miloše Zemana prezidentem v roce 2003. Člověk by řekl, že si po tom po všem Zeman a jeho oponenti nemají co vyčítat. Pozoruhodné je vlastně jen jedno: že si dnes ty události už nikdo nepamatuje. Nebylo to přece tak dávno.
Limity konzervativní ČSSD
Jiří Pehe se v Právu (opět) zamýšlí nad povahou dnešní ČSSD. Píše: „…zatímco všude na Západě jsou strany demokratické levice spojeny s mladšími voliči a mají bašty ve velkých městech (zatímco konzervativní pravice skóruje u méně vzdělaných starších voličů na venkově a v malých městech), u nás je to přesně naopak.
Odpovědí může být řada, ale ta principiální zní, že ČSSD je vnímána oním typem voličů, kteří na Západě podporují levici, jako v podstatě konzervativní strana, která se důsledně vyhýbá diskusím „globálnějšího“ charakteru a tématům generovaným tzv. kulturní levicí. Strana se dokonce prostřednictvím některých lidí ze svého mozkového trustu agresivně vymezuje proti každému, kdo jen zmíní pojem „modernizace“.“ Kdyby to chtěl člověk převést do řeči zavilých stoupenců zrádné pravice, znělo by to nejspíš, že ČSSD se u nás tradičně profiluje víceméně jako strana normalizačních buranů („konzervativní postkomunistická levice“, jak píše pan Pehe), kdežto jurodivá intelektuálská levice přichází zkrátka.
Je zjevné, že „konzervativní postkomunistická levice“ u nás na pragmatiky typu pana Babiše vůbec nemá (stejně jako dřív neměla na Klause a „pravici“). Průzkumy veřejného mínění o tom už přes rok vytrvale svědčí. Představa, že to vytrhnou ujetí intelektuálové che-guevarovské inspirace (trochu přeháním, jistě, jde nanejvýš o che-guevarismus s lidskou tváří), je ovšem nekonečně směšná.
Zápisník Bohumila Doležala pod hlavičkou „Co týden dal“ najdete na jeho webu Události
