Nově zvolený předseda TOP 09 Miroslav Kalousek přednesl na víkendovém sněmu své strany strategický politický program řešení současné politické krize České republiky. Tento počin, byť k němu Kalousek směřoval již dlouho, se vymyká obvyklé prezentaci stranického programu v současném českém pojetí, a stojí proto za pozornost.
Jako první vrcholný politik popsal Kalousek v plné šíři současnou politickou krizi, a to v zásadě stejně jako již před dvěma lety politolog a publicista Bohumil Doležal, jehož myšlenky a názory jsou zformulovány v programových dokumentech Klubu na obranu demokracie.
Kalousek především řekl, že čelíme bezprecedentnímu útoku na svobodnou společnost, a pojmenoval faktory, které jsou hybnou silou tohoto procesu: rostoucí imperiální ambice Ruska, bezprecedentní koncentrace politické, ekonomické a mediální moci v rukou jednoho oligarchy obklopeného bývalými agenty komunistické Státní bezpečnosti a naše lhostejnost k výše uvedenému.
Důsledkem toho je plíživý, ale sílící proces přijímání legislativy a exekutivních kroků vedoucích k omezování osobní svobody a soukromí lidí a větší a větší závislost občana na moci státu a velkých korporacích – ať již kariérně, platem, dávkami či množstvím informací, které lze kdykoliv účelově zneužít.
Kalousek se ovšem především jako první odhodlal k počinu na naší politické scéně zleva doprava dosud nevídanému: principiálně nadřadil obranu svobody a plnohodnotné demokracie prosazování obecných politických ideálů své strany.
Za hlavní úkoly v tomto úsilí určil podporu svobodných médií nepodléhajících vlivu autoritativního oligarchy jakožto nástroje pro efektivní kontrolu výkonné moci; hledání „minimálního demokratického jmenovatele“ pro spolupráci s demokratickou levicí a seznamování veřejnosti s rizikem autoritativního vládnutí a vlády pevné ruky.
Příčiny současné krize zjednodušil Kalousek na rozdíl od Bohumila Doležala na konstatování – i když zajisté pravdivé – že přinejmenším první etapu transformace naší země v liberální demokratický stát řídili do velké míry nomenklaturní komunisté a zpravodajské elity komunistického režimu. Ti měli náskok před drtivou většinou občanů, což od počátku podrývalo jejich důvěru ve svobodný stát. Následné rozčarování a deziluzi Kalousek výstižně nazývá „tekutým hněvem“ (potlačované, bobtnající, a přitom silné a destruktivní emoce ve společnosti).
Fatální chyby a selhání demokratických politických stran a společenských elit naproti tomu Kalousek nezmínil a nepojmenoval, i když bude nutné tak učinit. Správně však konstatuje, že „tekutý hněv“ měl své ideology, kteří jej pod záminkou boje proti korupci a s využitím vlivu osobností tzv. „občanské společnosti“ směřovali proti politice jako takové, tedy proti demokratické politice.
Kromě programu záchrany demokracie však Kalousek jedním dechem zformuloval solidní programové zásady konzervativní strany. Chce se zaměřit na budování moderního liberálního kapitalismu pro co nejširší vrstvu ekonomicky aktivních, soběstačných a prosperujících občanů, tedy pro střední třídu, nikoli na podporu velkokapitálu. Ve své vizi hovoří o „blahobytné společnosti, která stojí na bohaté střední vrstvě milionů kapitalistů“. Tito lidé, dost hrdí a svobodní na to, aby nebyli vazaly státní moci či oligarchů, nemají být obtěžováni, okrádáni a šikanováni předpisy, daňovou progresí a špehováním.
Právě na prosperitě střední třídy, nikoli velkokapitálu a oligarchů, závisí podle Kalouska i postavení a hrdost zaměstnanců. Tady dává Kalousek tip pro vizi moderní české levicové politiky, která zatím staví na požadavcích netransformovaných postkomunistických odborů, spolupráci s velkokapitálem včetně oligarchů a co největší závislosti lidí na státu, i když to tak samozřejmě nikdy nebude nahlas řečeno.
Kalousek je navíc vtipný a používá dobré příměry, a to i u vážných témat. Jeden příklad za všechny: „Stát je velkým korporacím rovnocenným partnerem, tedy podniká spolu s nimi, a hraje v této spolupráci úlohu hloupého čerta vůči chytrému sedlákovi ze známé pohádky. Jeden rok si poctivě rozdělí obilí – oligarcha klasy nad zemí, stát kořínky pod zemí. Druhý rok si poctivě rozdělí brambory – oligarcha to, co je pod zemí, stát to, co je nad zemí, tedy nať. Lidé tleskají, baví se a fandí chytrému sedlákovi proti hloupému čertovi, aniž by většině z nich došlo, že za hloupého čerta jsou oni.“
K současné uprchlické krizi se Kalousek staví realisticky: spíše než ve snahách o integraci imigrantů z jiného kulturního prostředí, kterým je ovšem samozřejmě nutné pomoci, vidí perspektivu v úsilí, které azylantům pomůže k návratu do jejich vlasti, která bude bezpečná a pokud možno i svobodná. Odmítá jak nesnášenlivost a xenofobii, tak i ideologii „páchání dobra“. Názorově se přitom hlásí k postojům premiéra Sobotky a kardinála Duky.
Tezi zahraniční politiky formuloval Kalousek tak lapidárně, že k ní netřeba komentáře: „V našem případě platí jednoznačná úměra – čím méně Evropské unie, tím více Moskvy. Čím více Moskvy, tím více Zemanů a Babišů. A čím více Zemanů a Babišů, tím méně opravdové demokracie.“ Nezbývá než doplnit, že tato úměra platí i v opačném sledu. Kalousek v té souvislosti volá po české přítomnosti v plnohodnotném „tvrdém jádru Evropské unie“, protože „při jízdě ve vedlejším pruhu narazí každý dříve nebo později na ukazatel EXIT“. Zdůrazňuje přitom, že nejsme v pozici Norska, Švýcarska a už vůbec ne v pozici Spojeného království.
Kalouskův projev nebyl zbytečně dlouhý a z hlediska obsahu byl mimořádně efektivní. Zdá se, že politik Miroslav Kalousek, který v 90. letech začínal jako manažer a technokrat ve funkci ministerského náměstka, dozrál za dvě dekády v opravdového státníka. V každém případě je dnes největším státníkem, jakého na naší politické scéně máme.
Kalousek tak zcela vyvrací často opakovanou tezi a zároveň „lidový“ názor, že „staří politici“ či „okoukané tváře“ mají jít od válu a uvolnit místo novým, progresivním, nezkaženým, neokoukaným… Je to úplná pitomost. Každý, či jak vidno téměř nikdo, se ovšem Kalouskova formátu nedopracuje. Je to samozřejmě škoda, stačilo by pár takových.
Autor je členem výboru Klubu na obranu demokracie.
