V dnešní politice a v dnešní masové kultuře existuje tolik podobenství, že jedno splývá v druhé, respektive politická produkce se stává pouhým segmentem masové kultury. Jít k volbám je něco podobného jako skočit si do bijáku anebo na sportovní zápas. Také se trochu bojíme, trochu těšíme, trochu doufáme, trochu fandíme, chceme někoho trochu potrestat, chceme si to trochu užít, trochu se pobavit a alespoň na chvíli něčemu trochu věřit. Přistoupili jsme na princip hry, v domnění, že je to jen jako, že se to dá prý vždycky změnit. Jenže ouha, každý špás něco stojí a má své důsledky. A navíc – ona ta česká dočasnost trvá většinou docela dlouho.

Masová kultura je dobrým byznysem, výhodný produkt spotřebního zboží. Podobně jako současná spotřební politika. Dnešní mocní populisté do svých kampaní investují nemalé zdroje, aby nalákali co nejvíce konzumentů své produkce. Oslavují průměr, diletantství, kýč, nevkus a někdy i tam, kde bychom to ještě docela nedávno vůbec neočekávali. Jejich zboží dostane lákavý obal a ono to stačí. Rychlá doba klouže po povrchu pěny dní. Donekonečna omílaná vykonstruovaná tvrzení se stávají novou normou. Jde o vědomý politický kalkul, vyrobit specifickou produkcí masové kultury a spotřební politiky „ideálního“ občana (a hlavně voliče). Komunikace na sociálních sítích je dokonalým prostředím i nástrojem pro různé druhy manipulativních kejklů. Jde o nové, a často dosti pokleslé (prý inovativní) odvětví masové kultury. Patří sem i trocha normalizačního retra, jistá dávka emocí a něco z osnov hororových žánrů. 

Proto je pro ně tak důležité vlastnit klíčová média a k tomu ještě komunikační prostředí přes operátory telefonních a internetových sítí, a taky specifické televizní kanály, nejlépe ty sportovní a hudební… Pak se masovou produkcí vytváří u konzumentů prožitků a slastí přímá závislost. Jako když někoho zakódujete do své sítě. Manipulátoři si chrání svá privilegovaná postavení a jsou schopni vytvářet různé fikce a nové role pro své davy, aby si udrželi přízeň, vliv, moc a nadvládu nad pracně vybudovanými impérii. Některé efekty přicházejí se zpožděním, ale o to s větší silou. Skoro pak nejde před nimi uniknout.

Masovou kulturu a masovou politickou produkci obhajují stejní lidé za použití stejných argumentů. Lidi prostě chtějí mít pocit, že jim bude líp, že to někdo za ně zařídí a že mohou hodit starosti za hlavu. Pak se jim pošle rozverné selfíčko, aby se znovu a zase ujistili, že fandí správnému šéfovi a jeho týmu, kde nejsou žádná nemehla, kde se neblábolí, kde se maká a všichni myslí jen na naše blaho. Problémy? Žádné nejsou, všichni jsou cool, happy a in. A kdyby náhodou něco, tak nic. Sorry jako. A tak furt dokola, jako na ruském kole. 

Entertainerová politika už ze samotné definice hlavně baví, pobaví a udrží vaši pozornost. Jen se podívejte na frajery jako je Trump či Johnson. Základní zadání pro jejich image makery je udržet pozornost publika. Průšvihy je třeba okamžitě něčím přebít. Novým účesem, novou aférou na druhém konci světa, novou zdí, novou story ve stylu vrtěti psem. Dělají to všichni. Je to přeci krásné žití ve světě, kde nic není nemožné. Kategorie dobra splývají s definicemi zla, občas se to účelově prohodí. Nejvýkonnější v těchto disciplínách jsou dvě největší východní říše. Ty totiž domácí i zahraniční manipulaci povýšily na princip existence a zavrtávají se do základů západní liberální demokracie a pozvolna je rozleptávají. Vypouštějí do našeho prostředí svá tykadla. Umí si počkat. Umí být trpěliví i po jednu generaci. Naučily se různé finty naší masové kultury, které pak využívají ve svých strategických vlivových operacích.

Jejich výsadky mohou mít přímou vazbu (a často ji již dávno mají) i na východoevropské oligarchy. Ne náhodou právě oni obsazují pořádné porce produkce masové kultury, komunikační prostředí, média, a také klíčové komodity, jako jsou energetika, bankovnictví, doprava, zdravotnictví, ale i hazard a další lidské neřesti. Aniž bychom si to museli detailně a důkladně popsat, tak je zcela zřejmé, že u nás o žádnou otevřenou mediální nabídku již nejde, nejde již ani o otevřenou politickou soutěž, a v mnoha ohledech ani o rovnou férovou konkurenci v byznysovém prostředí. Už většinově nevolíme, nemáme svobodnou volbu. Přijímáme jako pasivní konzumenti připravené a vyselektované menu. Politika je jen druhem masové kultury na základě byznysové objednávky vyvolených. A tento druh nadvlády metastázuje a ovládá podstatnou část hřiště, na němž se odehrává předem domluvená hra. Osoby a obsazení těchto her si jistě dokáže pozorný a vnímavý pozorovatel dosadit sám. Stačí pro začátek pohled na českou mediální krajinu. Když vstupoval spolupracovník Bureš na českou politickou scénu, tak dostal otázku, kolik ho to bude stát. A on na to řekl – dám (dáme) do toho tolik, kolik bude potřeba. Inu, slušná investice se slušným výnosem. Masová produkce může znamenat i masové zisky. O hodnotovém základu politiky již vůbec není řeč. Ten hravě přebijí selfíčka na Facebooku. Žádný švindl není dost nemravný a nečestný, aby se nedal použít. I kdyby se v tom měl obětovat někdo z rodiny. Nic nemůže a nesmí překazit ochranu investice a zadání vlivných spojenců a kumpánů. Nic, nikdy, nikdy, nikdy…

Čekání na změnu (na zázračný faktor X) může být čekáním na Godota, pokud bude většina občanů spokojeným konzumentem masové produkce, a ostatní budou lhostejní, neteční a bojácní. Novou informací ve zdejší konstelaci je právě teď nový (staronový) vlastník vlivné televize… Kluci, co spolu mluví, jsou zase o něco mocnější. Kupují si další přízeň publika, i kdyby to stálo sebevíce. Funguje to. Masová kultura a masová politika má a bude mít jejich masovou podporu s masovou kontrolou. Dokonalé. Jen ten jejich happy end může mít pro někoho hořkokyselou příchuť. To už taky známe z minulých dob.  Takže: „směle a radostně čelem k masám“. Povinný optimismus. Vzpomínáte?

Stav věcí se může změnit jedině tehdy, když se najde dostatečně silná a akceschopná vůle ke změně. Je třeba si uvědomit, že změna je nejen žádoucí, nýbrž i nutná. Je třeba dobře analyzovat a definovat příčiny alarmujícího stavu. Poté je třeba poznat a osvojit si způsoby, jak zlo odstranit. Abychom toho všeho dosáhli, tak musíme uznat, že si to vyžádá nemalé úsilí řady jedinců, a také společný konkrétní plán změnit mnohé ze současné praxe. Někdy se tomu říká vize nebo taky koncept změny. V českém oportunistickém prostředí to nebude snadné, ale to přece víme. Stejně tak dnes již lépe víme, kdo je kdo, pokud to tedy vědět chceme… Masová kultura se spotřební politikou by měly mít výraznou a odhodlanou alternativu. Je nejvyšší čas.