Semelová proti Havlovi

Sobota 21. února: podle posledního průzkumu veřejného mínění CVVM se u nás pomalu etabluje systém dvou stran, totiž ANO a ČSSD. Rozdíl mezi nimi je 3% ve prospěch ANO, tedy ne tak obrovský, jak ukazovaly průzkumy ještě před čtyřmi – pěti měsíci, což svádí k předčasně optimistickému závěru, že panu Babišovi docházejí peníze. Následuje s cca 20% ztráty KSČM, opozice (TOP09 a ODS, KSČM není žádná opozice) má dohromady tolik, co KSČM, tj. 12%, přičemž není jasné, zda se ODS vůbec do PS dostane. Revoluční přestavba politiky se tedy opravdu povedla.

Předsedkyně pražské KSČM Semelová žádá, aby byl z Národního muzea odstraněn portrét Václava Havla. Původně jsem se domníval, že tam byla situována socha či busta mezi významné národní buditele (na Václaváku jsem už dlouho nebyl). Pak jsem pochopil, že jde o velkou fotku (Muzeum se restauruje). Chápu, že ta osoba (Semelová, ne Havel)¨na sebe potřebuje nějak upozornit, dělá to delší dobu při různých příležitostech dosti úporně, nepřipadá mi to moc perspektivní. Místo, na němž jsme byli v naší politice zvyklí vídat komunisty (a zároveň i místo ODS, to je pozoruhodné), již definitivně zasedlo ANO . Nechápu však, v čem je portrét Václava Havla relevantní záležitost. Připadá mi stejně kontroverzní jako socha Josefa Jungmanna na stejnojmenném náměstí. Není to dnes, jak říkával sám fotografovaný, „nic proti ničemu“.

Velmi mne zaujala první stránka páteční Babišovy Mladé fronty Dnes. Témata jsou: Zdravotník s HIV pracoval v Motole, Český karambol na indickém nebi (srážka dvou českých akrobatických letadel při jakési přehlídce; nehoda měla podobně šťastný konec jako kdysi píseň Ivana Mládka „Železniční vlečka porazila křečka“) a „Operátoři svévolně lidem zdražují volání“. Pokoušel jsem se do toho začíst, nešlo to, je to ze své povahy naprosto nezajímavé: vykastrovaný bulvár.

Podle toho, co píše v Babišově MfD Luboš Palata, prohlásil ukrajinský prezident Porošenko: „Rusko jako agresor se nemůže a nesmí zúčastnit … mírové mise“ (v okupované části východní Ukrajiny). Pokud tomu dobře rozumím, je to všeobecně považováno za „nerealistické“. Já zase nepamatuju doby, kdy by se Porošenkovo stanovisko naopak nepovažovalo za samozřejmé. Ruský velvyslanec při OSN Čurkin prohlásil, že „Rusko má z hlediska mezinárodního práva důvod k tomu, aby v případě potřeby poslalo na Ukrajinu mírové síly.“ Za prvé, už se stalo, a za druhé, je to obludná drzost.

V Právu jsem si přečetl, že vláda navrhuje zrušit úplný zákaz tzv. podprahové reklamy. Podprahová reklama je, jak jsem pochopil, záludná technika, která způsobuje, že divák (v kině či v televizi) dostane najednou strašnou chuť např. na brambůrky s malinovkou. Nedovedu si představit jiný způsob, který my mne donutil konzumovat tak děsivou kombinaci něčeho, co je odporné už samo o sobě, než mučení.

Porážka mírotvorců a Zemanova nemocnice

Pátek 20. února: Ruské, tj. „separatistické“ jednotky dobyly Debalceve. V Právu se radují: „S obsazením Debalceve separatisty však byla odstraněna největší překážka dodržování křehkého příměří, sjednaného „velkou čtyřkou“ v Minsku. Separatisté teď kontrolují souvislou oblast propojenou železničními i silničními koridory. Zastavení palby je teď v jejich vlastním zájmu.“ Jistě, je to v jejich zájmu, na chvíli, dokud nepřeskupí své vojáky na jih. Pak tam budou dělat totéž co dělali tady, tj. příměří nepříměří dobývat, co se jim to hodí. Od příměří jsou tu Merkelová a Hollande, od válčení zase oni. Podle Babišových Lidových novin se odborníci shodují, že ukrajinský prezident utrpěl těžkou porážku. To je skoro drzost, jak by v této situaci mohl Porošenko vyhrát. Těžkou porážku utrpěli v první řadě západoevropští mírotvorci, a v druhé my všichni.

Miloš Zeman oznámil při své návštěvě královéhradeckého kraje, že Česká republika, to jest on, přemístí do Jordánska vojenskou nemocnici. Nic podobného se prý v úterý na schůzce na Hradě nedohodlo, pouze se to probíralo jako jedna z možností. Podle premiéra by bylo taky napřed třeba zjistit, má-li Jordánsko o nemocnici vůbec zájem. Ale na tom přece až tak nezáleží: pokud se my (tj. Zeman) už jednou rozhodneme, vnutíme ji v krajním případě Jordánsku silou.Opozice (podle Miroslava Kalouska) by vyslání podpořila. Opozice by snad měla mít hlavně zájem na tom, aby si prezident nedělal, co ho napadne. Na tom by měl mít zájem každý. Moc by mne zajímalo, jak by se musela upravit ústava, aby tomuto prezidentovi nebránila dělat v neočekávaných okamžicích neočekávaná a zcela libovolná rozhodnutí. V Haškově románu se vypráví o jakémsi veliteli brigády, který na začátku války rozeslal svým jednotkám na všechny strany telegramy s rozkazem: „Rasch abkochen und dann Vormarsch nach Sokal“. Protože to byl jen velitel brigády a nebyl za své činy nezodpovědný, zavřeli ho do blázince. I pouhý velitel brigády může být nebezpečný, když nenáležitě rozšiřuje své pravomoce.

V ČT dokončili třídílný snímek Jan Hus. Soudně podle přiloženého fota, bude to jakýsi pokus přiblížit postavu našeho národního hrdiny historické skutečnosti: na rozdíl od Vávrovy bolševické slátaniny nemá tentokrát fousiska.

Exministr Blažek píše v Právu o Heleně Válkové, že její neštěstí „není v tom, že odmítala splnit sen Andreje Babiše o „justici jako o firmě“, „nýbrž v tom, že to nedokázala splnit, ač to splnit chtěla.“ Válková teď bude mýtizována, ačkoli „když mohla, a třebas měla, byla jen poslušnou ovečkou firemního vůdce.“ Je mi líto, mám tentýž dojem.

Tamtéž píše předseda PS Jan Hamáček, že „pravicová opozice“ by chtěla dodávat na Ukrajinu zbraně. U nás teď ale nemáme pravicovou a levicovou opozici, ale jen demokratickou a nedemokratickou. Lze to chápat jako jisté zjednodušení.

V Babišových Lidových novinách píše Tomáš Tománek o tom, že státní zastupitelství je v nynějším znění Ústavy zařazeno do moci výkonné, napříště by mohlo spadat pod moc soudní nebo existovat jako samostatná „škatulka“. V skutečnosti v normálním státu má státní zastupitelství spadat pod exekutivu. A v nenormálním státu, což je, jak se obávám, čím dál tím víc náš případ, je jedno, kam spadá.

Zeman a Chamberlain, prezidentovi klesla popularita

Čtvrtek 19. února: Miloš Zeman zorganizoval na pražském Hradě setkání českých papalášů. Byli tam předsedové obou komor parlamentu, ministerský předseda, ministr zahraničí a ministr obrany. Seřadili se za ním celkem ukázněně, shodli se všichni na tom, že na Ukrajinu (rozuměj Ukrajincům)se nesmějí dodávat žádné zbraně. Jediná cesta je politické řešení, které tak pěkně předvádí Putin (viz dobytí Debalceve), a komická dvojice Merkelová – Hollande mu k tomu poskytuje krytí. Podřízení tu a tam lehce a v náznacích brblali, odlišná stanoviska začíná být z toho, co proniklo na veřejnost, obtížné poznat už skoro stejně, jako rozdílná stanoviska v Brežněvově politbyru v době největšího rozpuku jeho moci. Všichni braši si slíbili, že se k minulým výrokům (rozuměj k minulým výrokům Miloše Zemana) nebudou vracet. Prezident má zvážit možnost informovat premiéra či ministra předem o tom, co bude říkat. Jistě, tu možnost má vždycky a nepochybně ji zvažuje, problém je ve výsledcích zvážení. Zeman předal ministru Zaorálkovi symbolický Chamberlainův deštník. To skutečně sedí od člověka, který rozhodně neprovádí chamberlainovskou politiku, nýbrž zecela jednoznačně „kooperuje“ s Putinem, až se hory zelenají. Podle ministra Zaorálka je prý důležité, aby česká politika byla do budoucna jasná. Nemusí se obávat, je jasná už teď. Na Hradě se sešel Husák s několika Dubčeky. Komické je, že nejmocnější muž české politiky se na to dívá pěkně potichu ze své nory v Letenské ulici, neukvapuje se a čeká, až mu celý ten cirkus spadne do klína).

Zemanova popularita klesla v porovnání s říjnem loňského roku o 14% (Z 57% na 43%). Je nutno vycházet z toho, že prezidentská popularita je v situaci, když prezident vůbec nic nedělá, zhruba na 60% (tzv. „rovnovážný stav“). Zeman ovšem dobře ví, že nějakou moc velkou popularitu nepotřebuje, a dvě-tři desítky křiklounů při jeho spanilých jízdách po Česku svědčí jen o tom, že je někdo, o kom se mluví, kým se lidé zabývají. Protivné by mu bylo teprve, kdyby těch demonstrantů byly desetitisíce. Ale proč demonstrovat zrovna a jen proti Zemanovi? Demonstrovat se musí za něco.

Ovčáček stále hledá článek, Orbán se zaplétá s Putinem

Středa 18. února: Příměří na Ukrajině „utrpělo trhliny“, jak praví titulek ve včerejším Právu. Bojuje se u Debalceve, v Doněcku a u přístavu Mariupol, který má, podobně jako Debalceve, pro Rusy (Rusům se dnes jinotajně říká „separatisté“) strategický význam, protože jim otvírá cestu k suchozemskému spojení s anektovaným Krymem a výhledově i s už dříve anektovaným Podněstřím. Tím by se jim také podařilo mj. odříznout Ukrajinu od moře. Nad tímto obrazem bitvy se vznáší Angela Merkelová a a François Hollande s olivovými ratolestmi v pacinkách jako dva rokokoví andělíčci s růžovými prdelkami. Pozoruhodná kombinace Goyi a Fragonarda.

Měkké přistání končící ministryně Válkové se nešťastnou shodou okolností změnilo v přistání tvrdé. Viníci: Andrej Babiš, prezident Zeman a v neposlední řadě sama končící ministryně, která za prvé do té funkce před časem dobrovolně vlezla, ačkoli v ní slušný člověk neměl co dělat, a za druhé s „dobrovolným“ odchodem nejprve sama souhlasila. Poslanec Blažek (ODS) se pozastavuje nad tím, že Válková po článcích v Lidových novinách kontaktovala přímo majitele novin Andreje Babiše, a nikoli příslušného redaktora (už jsem se tu nad tím včera taky podivil). Asi paní ministryně dobře ví, jak to v babišovinách chodí, neboli, jak říká pan Babiš, „s kým má tu čest“. K tématu se vrátím.

V Budapešti se demonstruje proti Orbánovi v souvislosti s návštěvou Vladimira Putina. Demonstrují ovšem stovky lidí (Budapešť je skoro dvakrát větší než Praha). Orbánovy horthyovské táčky s Putinem jsou samozřejmě krajně nebezpečné (i pro nás). Znovu však zdůrazňuji, že k tomu pomohli i naprosto neschopná, zkorumpovaná, rozložená a hysterická maďarská opozice, která se ani za osm let nedokázala vzpamatovat z docela zasloužené drtivé volební porážky a podobně jako kdysi u nás hradní US a KDU-ČSL hledala oporu ne u svých voličů, ale v Bruselu, a dále bruselští potentáti, kteří z indolence na tuto hru přistoupili. To se to tenkrát Martinu Schulzovi a podobným machrovalo na Orbána: ať si to teď zkusí se Syrizou. Orbánova politika je samozřejmě zhoubná a zodpovídá za ni v první řadě on sám, ale spoluzodpovědnost těchto druhých nelze přitom ani náhodou nechat stranou.

Motory ruských tanků už zase běží naplno, není důvodů, aby se zastavily o Ukrajinu, když je u nás tolik politiků včetně toho nejvyššího na Hradě zase ochotné vítat je rozkvetlými šeříky, a Policie ČR usiluje dostat za mříže devadesátiletého Lubomíra Štrougala. Štrougal se kdysi, údajně (dodávám z alibismu), podílel na instalaci elektrického plotu na západních hranicích bolševického Československa. Je mi líto, ale tuhle šanci jsme už propásli. Měli jsme na to čtvrt století. Zatím nám vyrostli noví darebáci, skoro bych řekl, ještě větší.

Tým prezidenta Miloše Zemana se s horlivostí hodnou lepší věci neustále snaží objevit Peroutkův článek s názvem „Hitler je gentleman“. Problém bude nejspíš v tom, že, řečeno s radiem Jerevan, ten článek se za prvé jmenoval jinak, a za druhé, napsal ho někdo jiný. Náš prezident mi připomíná hrdinu znamenité povídky Stephena Leacocka, amatérského literárního historika, který si do Shakespearova Kupce benátského přimyslil postavu Salámia (v originále Saloonio, kdo je znalý angličtiny, najde povídku zde) a pak její existenci úporně před každým hájí. A taky ovšem hrdinu stejně znamenité povídky Jaroslava Haška Zrádce národa v Chotěboři (zde), který se po ohavném zneuctění památky našeho národního hrdiny pokouší dokázat, že s jeho odpočinutím pod dubem u Chotěboře to taky bylo všelijak.

Likvidace Válkové a námluvy Babiše se Starosty

Úterý 17. února: V Právu si libují, že se příměří dodržuje. Bojuje se jen u Debalceve, protože to Putinovi „separatisté“ považují za své „vnitrozemí“, na než se příměří nevztahuje. Čili: o tom, kde se bude bojovat a kde ne, rozhodují oni. Na celé věci je nebezpečné hlavně jedno: Západ vysílá velmi výrazný signál o své bezmocnosti: vysílá ho Ukrajincům, světu a hlavně Putinovi. Jak budou reagovat Ukrajinci a svět, těžko říci, moc povzbudivé to asi nakonec nebude. Zato jak bude reagovat Putin, se dá s jistotou říci už teď: přitvrdí, proč by nepřitvrdil. Dostává signál, že jeho navazování na strategii ruské mezinárodní politiky z let 1945-1989 je správné a vyplácí se.

Story s odchodem ministryně Válkové z úřadu se podivuhodně obměňuje: původně se všichni včetně ní samé zaklínali, že odchází sama od sebe a z vlastního rozhodnutí, nyní zase všichni včetně ní tvrdí, že byla k odchodu donucena. Prezident Zeman příběh vyhrotil tím, že odešla, přestože jí nabízel podporu. (K tomu je ovšem třeba podotknout, že podporu od Zemana by si rozmyslil ledakdo). Paní ministryně je poměrně prostá osoba. Podle toho, co řekla v rozhovoru pro Právo, požádala Andreje Babiše, „zda by nemohl tu medializaci zastavit“ (medializace probíhala v babišovinách, zejména v Lidových novinách, samozřejmost, s jakou paní ministryně předpokládá, že to má Babiš pod kontrolou, je omračující). Jinde zase říká, že rezignaci napsala nakonec sama, „aby to měklo veškeré náležitosti i tu zdvořilou formu“, a na dotaz, jakou formu ji tedy navrhli lidé z ANO, odpověděla: „To je právě to, co nechci komentovat a nechat se do toho vtáhnout. Nemíním a nechci kritizovat ani předsedu hnutí ANO, ani pana Faltýnka, ani samotné hnutí ANO.“ Tedy to je opravdu diplomatické. Upřímně řečeno, paní doktorka Válková měla jednu jedinečnou příležitost být zásadová: tenkrát, když jí v ANO nabídli politické angažmá. Měla říci „ne“. Neměla by z toho moc slávy ani mediální pozornosti, ale to se lidem, kteří se rozhodnou správně a ve správnou chvíli dost často stává. Teď se rozhodla špatně (udělala něco, co nejdřív vykládala jako dobrovolnou rezignaci a následně z toho dělá donucení, je to tedy obojí najednou a ty dvě věci se nemají míchat dohromady) a ve špatnou chvíli (tj. víc než opožděně). Velmi se podobá Sabině Slonkové, která nejdřív vlezla někam, kam neměla, a pak se vypařila jako cukrářka. Tak by se Jeanne d´Arc české justice ani české žurnalistiky chovat neměla.

Andrej Babiš nabídl před pár dny veřejně politický sňatek Starostům a Nezávislým. Předseda Půta odvětil, že se nyní chtějí soustředit sami na sebe (jen na okraj podotýkám, že pan Půta osobně má k soustředění se na sebe sama pádný důvod, má problémy s policií) a na sestavení kandidátek do krajských voleb, do nichž půjdou samostatně. Volby do PS budou až za tři roky, do konce volebního období platí (což jen totéž jako „na konci volebního období vyprší“) smlouva s TOP09. Nevěsta pragmaticky čeká, v jaké kondici bude ženich za tři roky. Otázka je, zda pak už nebude zadán.

V Babišově MfD je rozhovor s Tomiem Okamurou. S panem Okamurou dělá dnes rozhovory kdekdo. Je to morbidní vyvolávání politických mrtvol. Na panu Okamurovi už vůbec nezáleží. Svezl se na vlně Velké protikorupční revoluce, donesla ho a jeho devítičlenné hnutí až do poslaneckých lavic jako vedlejší produkt, odpad revolučního vzedmutí. Jeho momentální situace se vyznačuje tím, že ho zrovna vůbec nikdo ani trochu nepotřebuje. Vznikne tedy nanejvýš čtrnáct nájemných poslanců, o které na rozdíl od Topolánkových a Nečasových časů asi velký zájem. I když se budou nabízet stejně usilovně jako kdysi spanilé děvy ve vitrinách podél silnice E15, nebude to už tak výnosný džob.

Konstrukce korupční chobotnice, prostupující za starého (polistopadového) režimu politiku, ekonomiku, justici, noviny a nevím ještě co všechno, se pořád nedaří. Nejnověji se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo najít otisky prstů Nagyové, Rittiga a jeho lidí na materiálech BIS, které údajně v minulosti unikly z úřadu vlády. Věc se asi nedošetří, ale to nevadí: podezření vzniklo, přispělo svou troškou k politické proměně posledních let, a je vlastně otázka, zda to šetření a došetření ještě vůbec někdo potřebuje. Samozřejmě kromě těch, kdo ho prováděli.

Se zájmem jsem si ve včerejších Babišových Lidových novinách přečetl článek Jaroslava Karamera o nastupujícím ministru spravedlnosti Pelikánovi. Autor jednak cituje pochvalná slova Andreje Babiše: „Resort funguje dobře, ale je pod vlivem justiční, exekuční, insolvenční a konkurzní mafie. Justice nemá od dob pana Motejla a Rychetského koncepci. Pan Pelikán je zárukou, že bude resort pevně uchopen a mít tah na branku.“ A uzavírá svůj text slovy: „Jak vidno, v postu náměstka si Robert Pelikán ve všech právnických profesích udělal mnoho nepřátel. Na ministerský post proto rozhodně nepřichází všeobecně respektovaná osobnost. Určitě však znovu člověk, který má vůli a odvahu zahýbat s palčivými problémy české justice.“ To je opravdu hezký případ profesní novinářské loajality.

Nešťastnice Válková a zlobivý Matěj

Pondělí 16. února: ministryně Válková je skutečná nešťastnice. Nakonec se stala pumlíčem v mocenské hře mezi triumviry (Babiš, Zeman, Sobotka): Zeman by ji chtěl očividně využít k tomu, aby svým mocenským konkurentům dělal co největší potíže (tím, že zablokuje její demisi), Babiš by se jí rád zbavil, protože patří do trhacího kalendáře „osobností“, s nimiž vyhrál před rokem a něco volby, a teď je potřebuje nahradit výkonnými manažery typu Agrofert (k „osobnostem“ patří dále lidé jako Stropnický, Zlatuška, Komárek). Po Válkové přijde nejspíš na řadu Stropnický, který si brousil zuby na funkci prvního místopředsedy hnutí a byl odkázán do patřičných mezí. Volební karneval na nějakou dobu skončil, teď přichází chvíle pro „klid k tvořivé práci“, ovzduší potřebné pro každou normalizaci. Je pozoruhodné, že všichni tito lidé končí vlastně trochu podobně jako kdysi prezident Ludvík Svoboda: není to až taková náhoda.

V rozhovoru pro Právo dal navíc Andrej Babiš nekompromisně najevo, že do svých financí si nenechá hned tak od někoho mluvit: s náměstky z koaličních stran či vůbec „lidmi“ z ČSSD nebo KDU-ČSL na ministerstvu moc nepočítá: „Od každého mám už na resortu jeden kus. Pokud jde o náměstky ministra, tak počítám s tím, že to budou moji nejbližší spolupracovníci, a na ty pozice si přece nevezmu lidi koaličních partnerů.“ (tak to by tedy opravdu ještě scházelo, že?) … „Svůj resort jsem našel v totálním rozkladu… Přicházíme s revolučními a extrémně náročnými zákony…“ Zdá se, že Nové pořádky v některých ohledech zásadně překonávají zastaralé, primitivní představy George Orwella: ministerstvem lásky už nebude vnitro, nýbrž finance.

Příměří na Ukrajině se začalo v daný čas potěmkinsky dodržovat. Rusové však dali hned předem najevo, že s výměnou zajatců to nemyslí až tak vážně (Nadija Savčenková), a pokud jde o Debalčeve, nepřipadá v úvahu, že by ho ještě honem honem nedobyli. Dělba práce mezi Západem a Ruskem tedy pokračuje: Západ dohody uzavírá, Rusko je porušuje.

Noviny jsou plné náletů na Drážďany a Prahu z února 1945. Tedy hlavně toho náletu na Prahu. Mám s ním, přesto že mi tenkrát bylo jen pět let, jakousi osobní zkušenost, o fous větší, než by mi bylo milo. Přesto si myslím, že srovnávat obě akce je absolutně nepřiměřené, zvlášť když se přitom už zase používá náletu na Prahu k tomu, aby se zastřela skutečnost, že zničení Drážďan byla věc krajně ohavná, a aby se o tom nemuselo moc mluvit. Když se řekne, že to bylo ohavné, neznamená to ještě ani náhodou, že Hitler byl fajn. Dějepisectví přece neznamená minulost chápat (a tedy omlouvat), ale nazývat věci správnými jmény.

Luděk Navara píše v Babišově MfD o „požadavku některých soudců, aby vláda vydala prohlášení v tom smyslu, že „justice“ ustoupila pro dobro společnosti“, a hned dodává: „Tento požadavek velmi dobře ilustruje myšlení té části soudců, která si s ním pohrává.“ To je jako z Rudého práva anno 1950. „Určitá část“ si pohrává, a bude s ní tedy třeba zatočit. O jakou určitou část jde, se člověk nedoví. Správně by to mělo vyjít najevo v následných procesech.

Tamtéž vyšel esej humanisty a askety Petra Pitharta o tom, že nejsme ochotni obětovat plnější vozíku v hypermarketech v boji za evropské duchovní hodnoty. Když čtu úvahy různých polistopadových kariéristů, které nás vybízejí k odříkání a k tomu, abychom „my Evropané“ (pan Pithart, asketa, ovšem myslí jako obvykle „vy Evropané“) konečně přestali i nadále trvat na růstu zboří k mání jako na té nejvyšší hodnotě, a čtu je navíc v Babišově tiskovině, chce se mi, odpusťte mi prosím to slovo, blít.

Náměstek primátorky a někdejší bojovník proti americkému radaru v ČR Matěj Stropnický způsobil nové pražské koalici jakýsi problém: v dosti důležité záležitosti musela pracně shánět pro schválení náhradní, odpadlický hlas. Doba se ovšem změnila, proti Topolánkově vládě a americkým imperialistům se to kdysi bojovalo pohodlněji, tentokrát se ANO a ČSSD, opěrné sloupy „Nových pořádků“, pořádně zašprajcovaly a zelený odbojář musel přilézt ke křížku. Učinil tedy pokání. Má formu dopisu a cituji z něho podle MfD: „Tak koalice fungovat nemůže. Uznávám tedy, že jsem svým nehlasováním porušil koaliční smlouvu a rád bych vám sdělil, že si neumím představit, že by se to stejným způsobem kdykoliv v budoucnu opakovalo…“ Jestli si ovšem zachrání kožich, není jasné, obě velestrany se zlobí hodně moc.