Politik může být i vtipný, sympatický, suverénní, bohatý… Ale tyto a mnohé další charakteristiky politikova profilu nic nevypovídají o tom, zda je ten či onen politik dobrý, či špatný. Mylně se občas domníváme, že politikem se člověk stává automaticky, když získá nějakou pozici. To je jen údaj na vizitce, nic více.
Dobrý politik by měl mít za sebou důkladnou osobnostní průpravu. V ideálním případě by měla jeho osobnost tvořit syntézu nejen politického rozměru, ale i rozměru manažerského, úřednického, a to vše s dimenzí mravní a estetické kultury. Každá profese s sebou nese určité nároky, elementární parametry. Platí to i v politice. Ti, kteří přebírají odpovědnost za správu věcí veřejných, by je měli v maximální možné míře naplňovat.
Dobrý politik by měl mít ve svém portfoliu odpovídající vzdělání, dostatečnou jazykovou výbavu a nezpochybnitelnou praxi ve svém předchozím oboru, doplněno komplexní přípravou na převzetí veřejné funkce. K tomu patří základy několika oborů: politologie, historie, práva, psychologie, ekonomie, sociologie, tedy souhrnně společenskovědních disciplín.
Dobrý politik by měl být všestrannou zralou osobností. Kritériem hodnocení dobrého politika je míra jeho prospěšnosti pro společnost. Měl by to být člověk nejen dobrých úmyslů, ale zejména dobrých skutků, kdy jsou slova v souladu s konkrétními činy. Dobrý politik nabízí naději, a dělá vše proto, aby ji uvedl v život. Nesmí opovrhovat lidmi. Měl by naplňovat masarykovské krédo – nebát se, nelhat a nekrást, a taky se nenechat nikým a nijak uplatit a vydírat.
Dobrý politik by měl být názorově ukotvený, konzistentní, předvídatelný, autentický, inspirativní, kreativní a mravně způsobilý. Měl by být schopen dialogu a týmové práce, měl by mít dar řeči, přesto by se měl na každé veřejné a mediální vystoupení pečlivě připravovat, měl by znát i pravidla řeči těla. Opravdu dlouhodobě dobrý politik by měl mít v sobě vůli k leadershipu, česky řečeno vůdcovství. Měl by dokázat lidi nadchnout pro společnou vizi, měli by jej pak následovat a on by je měl vést. K tomu potřebuje nejen přesvědčivost v komunikaci, ale i moudrost, odolnost, odvahu, intuici, trpělivost, empatii a pokoru. Jeho práce i veškerá další činnost jsou pod nepřetržitou kontrolou veřejnosti, je třeba to mít vždy na zřeteli; k dostatečné porci sebeúcty musí mít i potřebnou sebekázeň.
Nikdo nikdy v ničem nesplňuje naprosto ideální vysněnou představu o tom, jak by měl svět a lidé v něm vypadat. To však neznamená, že rezignujeme na to, konat vždy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí správně, a nejen momentálně výhodně. Pro veřejně činnou osobu by to mělo být trvalým imperativem. Politická pozice je služba, není pouhým zdrojem obživy, není ani trampolínou k moci a slávě, nelze ji vykonávat jako nějaký vedlejšák.
Podle Kantova základního principu etiky by měli veřejně činní a odpovědní lidé (a nejen oni) jednat tak, aby se jejich jednání mohlo stát obecnou normou. Takovou normou nemohou být sobecké, arogantní exhibice hlučných hulvátů, všeho schopných grázlů a falešných hráčů. Takoví držitelé významných pozic jsou pak vizitkou „vyspělosti“ celé společnosti, neboť vždy platí, že ti nahoře si dovolí jen to, co jim dovolí ti dole. V demokracii se naplňuje vůle většiny. Deklarovaná a tolik potřebná změna by neměla být zpochybňována občasnými ukázkami personální nedostatečnosti. I v politice by měla platit jednoduchá zásada „dvakrát měř a jednou řež“, tedy vše důkladně rozvážit, než něco vykonáme. Opakovanou základní zásadou amerického prezidenta Ronalda Reagana bylo „důvěřuj, ale prověřuj“. Vždy se jí držel, a to zejména v jednání se Sověty. I v politice platí, že je snadnější se shodnout na negaci něčeho než na definici společné cesty.
Dobrý politik by své cestě měl věřit, měl by věřit sám sobě, měl by mít víru v život, měl by svoji pozici vykonávat jako svoje poslání. Měl by však dobře znát svoje možnosti a limity. K tomu všemu nestačí jen pár obecných frází, horlivá loajalita vůči týmovému dresu a úporná touha být tzv. ve správný čas na správném místě. Důvěra a respekt se ve vztazích rodí těžce a trvá to nějakou dobu, než se obojí naplní, ale ztratit je můžeme docela snadno, a až překvapivě rychle. Někdy dokonce ještě dříve, než je získáme, to pak fázi velkého očekávání může střídat čas velké frustrace. A i o tom je ta někdy až osudová odpovědnost dobrého politika. Je třeba ji přijmout a beze zbytku naplňovat a minimalizovat tak případné ztráty, celospolečenské i ty osobní. Nejen jednou, nýbrž vždy.
Opravdu dobrý politik nemusí být jen politikem, může být i státníkem, a to i s mezinárodním přesahem. Musí však na sobě neustále pracovat. Je to nikdy nekončící práce. Je to velká výzva a odehrává se na mnohem větším hřišti, než je rozměr české pavlače.