ROZHOVOR / Liberální demokracie je na ústupu, a to nejen v geograficky i kulturně vzdálené Africe či Latinské Americe, ale i v nejbližším sousedství České republiky. V posledních třinácti letech docházelo ke stále větší koncentraci moci v rukách maďarského premiéra Viktora Orbána, jehož režim se přibližuje Putinovu Rusku jak geopoliticky, tak i způsobem postupného ovládnutí státních institucí a médií. Autoritářské tendence bylo možné pozorovat rovněž v sousedním Polsku a vykazuje je i staronový premiér Robert Fico na Slovensku.
O konkrétních způsobech, jimiž autoritářští vůdci v Evropě i v dalších regionech ovlivňují volební výsledky a rozkládají demokratický systém, jsem v rozhovoru pro deník FORUM 24 rozprávěl s Jaroslavem Bílkem, odborníkem na volební manipulace z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Poslední dobou se hojně objevuje teze o postupné globální erozi demokracie. Žijeme skutečně v éře, která je charakteristická úpadkem demokracie, a naopak rostoucím množstvím více či méně autoritářských režimů?
Nepanuje úplně obecná shoda na tom, co přesně je a co už není demokracie. Podle jedné koncepce spočívá podstata demokracie čistě v pravidelném opakování voleb a zvolená politická reprezentace pak dostává bianco šek, ať si dělá, co se jí zlíbí. Proti tomu stojí komplexnější pojetí demokracie, jejíž součástí je rovněž důraz na politická a lidská práva, striktní dodržování dělby moci, kvalitu volební soutěže anebo jasnou nadřazenost civilní vlády nad armádou.
Pokud odhlédneme od teoretické debaty, různé globální indexy v každém případě ústupu demokracie v globálním měřítku napovídají. Třeba podle dat z projektu Varieties of Democracy z roku 2022 dnes žije 72 % světové populace v nedemokratických režimech a v nedávné době se na základě této zprávy 42 zemí autokratizovalo a pouze 14 zemí demokratizovalo, což jasně ukazuje, že počet demokracií ve světě se zmenšuje a drtivá většina lidí na planetě nežije v demokratickém zřízení.
Jaké jsou kořeny tohoto trendu a kdy můžeme pozorovat jeho počátky? Od přelomu 80. a 90. let jsme přece sledovali přesně opačný vývoj.
Je to tak, minimálně první dekáda po konci studené války se vyznačovala naší vírou v to, že západní demokracie budou globálně dominovat a zároveň pomůžou nastolit demokracii ve státech, kde se ještě nerozvinula. V praxi jsme bohužel viděli, že i západní demokracie často podporují autoritářské režimy, když je to pro ně ekonomicky výhodné.
Typickým příkladem budiž velmi represivní režim v Egyptě, ve kterém přes dlouhodobé úzké vazby na Spojené státy americké nikdy nedošlo ke skutečné demokratizaci. Vedle toho se také k našemu překvapení znovu vzedmuly autoritářské mocnosti jako Rusko, Čína nebo Írán, které přežily konec studené války. Ty jsou v poslední dekádě výrazně asertivnější v mezinárodním prostoru a zároveň se pokouší ovlivňovat politiku v dalších zemích.
To znamená včetně těch stále ještě demokratických?
Vede se debata o tom, jestli se tyto autoritářské mocnosti vyloženě snaží aktivně bourat demokracii, nebo jen pomáhají již existujícím méně silným nebo nově vzniklým autoritářským režimům. Dnes v odborné veřejnosti spíše převažuje názor, že nastolení autoritářského režimu je ve většině států způsobeno primárně vnitřními faktory a autoritářské mocnosti tudíž jen pomáhají udržovat jiné autokraty při životě třeba prostřednictvím vysílání expertů, zbraní nebo finančních prostředků. Příkladem může být ruská podpora Běloruska, nebo způsob, jakým Chávezova Venezuela dodávala spřáteleným režimům v regionu od Bolívie až po Nikaraguu levnou ropu.
Globálnímu oslabení demokracie mimochodem napomohla i pandemie koronaviru, kdy ve spoustě zemí došlo k nějaké míře omezení lidských práv a poklesu občanských svobod, a ne všude nastala jejich plnohodnotná obnova. Nedávno třeba vyšla docela zajímavá studie Joana Barceló a jeho týmu, která ukazuje, že represivní režimy častěji, rychleji a na delší dobu zaváděly pandemické restrikce než režimy nerepresivní, a tedy demokratičtější.
Je možné říct, že existují regiony, kde obecně dochází k větší autokratizaci, nebo naopak k posilování demokracie?
Nejsem samozřejmě expert na všechny světové regiony. Z mého pohledu je ale možné říct, že právě v Latinské Americe lze pokles celkové úrovně demokracie pozorovat zřetelně hned v několika zemích, přestože samozřejmě najdeme i opačné příklady.
A co střední Evropa?
Na to je možné se dívat různě. Na jednu stranu tu máme třeba pozitivní příklad Slovenska, kde se podařilo porazit Vladimíra Mečiara, kterému se v zemi skutečně na několik let podařilo nastolit volební autoritářství. Na druhé straně se k moci v zemi opakovaně dostává Fico, který po svém posledním návratu na premiérský post vykazuje výrazně větší autoritářské tendence. Vedle toho tu je samozřejmě Maďarsko, kde Orbán od roku 2010 podle většiny odborné komunity prokazatelně autokratizuje zemi. V případě Polska se pak vede debata o to, zda a do jaké míry docházelo k oslabování demokracie pod vládou strany Právo a spravedlnost. Naštěstí právě po posledních volbách v Polsku je naděje, že se tento trend zvrátí.
Konečně u České republiky se také ve finálních letech vlády Andreje Babiše začaly objevovat náznaky, že ne všechno funguje tak, jak jsme byli zvyklí. Kupříkladu uznávaní experti na politiku v zemích V4 Seán Hanley a Milada Anna Vachudova už v roce 2019 upozorňovali na to, že Babiš a ANO se sice od Orbána a jeho strany v lecčem odlišují, ale lze vypozorovat podobné tendence k nadměrné kumulaci moci.
Mohou hrát v procesu autokratizace nějakou roli moderní technologie? Nebo mohou být naopak motorem demokratizace? To se přece očekávalo třeba v souvislosti s tzv. arabským jarem, kdy se říkalo, že jde o revoluce sociálních médií.
Je zjevné, že jsou autoritářské státy mimořádně zdatné při využívání moderních technologií, které jim pomáhají udržovat jejich režimy při životě, ať už prostřednictvím špehování disidentů, mapování veřejného mínění nebo šíření dezinformací, které je zvláště díky sociálním sítím daleko snazší než kdykoli v minulosti. Nemáme ale zatím moc efektivní analýzy toho, jak technologie přímo napomáhají autokratizaci v momentálně demokratických společnostech.
Jaká je v dnešní době cesta od relativně stabilní demokracie k autoritářství? Můžete nějak popsat metody, které politici s autoritářskými tendencemi využívají?
Pokud se bavíme o nejčastější cestě k autokracii, v posledních letech platilo, že vede skrze volby. Tedy že politik s autoritářskými tendencemi se dostane k moci tímto způsobem a postupně kumuluje moc, upravuje zákony a systém, přeměňuje zemi v autokracii. Typicky jsme tento postup viděli ve Venezuele, Nikaragui, v Maďarsku nebo Turecku. Současně platí, že po konci studené války výrazně klesl počet vojenských převratů jako způsobu, jak se dostat k moci. Bohužel zhruba v posledním roce jsme viděli novou vlnu vojenských převratů v Africe, takže i tento způsob změny režimu ještě není úplně na odpis.
Existují nějaké faktory, které ovlivňují náchylnost konkrétních demokratických systémů k autokratizaci?
Určitě třeba to, jak dobře fungují média, jak aktivní je občanská společnost nebo jaká je vůle lidí pracujících v klíčových institucích vzdorovat tlaku autokratů. V neposlední řadě pak záleží na strategii opozice. Laura Gamboa třeba ve své práci názorně ukázala, že opozice v Kolumbii dokázala prezidentovi Uribemu zabránit v tom, aby zrušil ústavní zákaz znovuzvolení a přeměnil zemi ve volební autoritářství, kdežto opozice v sousední Venezuele to nedokázala.
Primární důvod byl podle ní ve zvolené strategii, protože kolumbijská opozice nebyla z podstaty věci silnější, ale měla lepší plán, jak svého cíle dosáhnout. Kolumbijská opozice totiž chytře využívala kongresu a ústavního soudu, tedy existujících politických institucích. Zato venezuelská opozice se často uchylovala z dnešního pohledu k prokazatelně špatným krokům, jako byly například opakované bojkoty voleb, a k radikálnější a konfrontační strategii, která nevedla k úspěchu.
Zmiňoval jste, že dnes mezi volební autokracie můžeme započítat i geograficky velmi blízké Maďarsko. Můžete popsat, co se stalo v zemi, která byla přitom v 90. letech považována spíše za modelový příklad postkomunistické transformace?
Ano, Maďarsko bylo určitě považováno za zemi, která úspěšně prošla demokratickou tranzicí. Bylo relativně bohaté a všechny indexy, které často napovídají možnému odklonu od demokracie, byly v případě Maďarska pozitivní. Nicméně poté, co se Viktor Orbán v roce 2010 vrátil k moci, začal zemi pomalu autokratizovat až do podoby, kterou vidíme dnes.
Paradoxní je, že nám tento proces začal viditelně vadit až ve chvíli, kdy se Maďarsko sblížilo s Putinovým Ruskem. Za nejsmutnější přitom považuji, že podle dnes již klasické teorie o vazbách na Západ a demokratizaci, se kterou přišel Steven Levitsky a Lucan Way, měla tomuto vývoji v Maďarsku zabránit Evropská unie. Ta mimo jiné prokazatelně pomohla demokratizovat Slovensko, vůči Maďarsku ovšem byly evropské instituce dlouho nečinné a ostatně i dnes se stále uvažuje o tom, že bude země příští rok předsedat Radě Evropské unie.
Jakými konkrétními kroky Orbán postupně rozložil maďarskou demokracii?
Ovládl státní instituce, obsadil svými lidmi soudy včetně toho ústavního nebo volební komise a došlo také k částečné orbánizaci hospodářství. Zároveň se mu podařilo převzít kontrolu nad médii, oslabit občanskou společnost a přizpůsobit si volební systém na míru. Opozice tomu přitom nedokázala efektivně čelit. Jedním z velkých problémů v procesu oslabování demokracie bývá mimochodem to, že v průběhu navrhování různých volebních reforem je často těžké určit, co ještě je demokratické a co není, a mnohdy v tom nemají jasno ani opoziční politici.
Když odhlédneme od příkladu Maďarska, můžete nastínit další instrumenty, které dnes autoritáři využívají ke koncentraci moci, oslabení demokracie a ovládnutí volebního procesu?
Přestože si to často neuvědomujeme, může jít třeba o zavádění různých instrumentů na podporu přímé demokracie. To jsme viděli v Nikaragui, kde byla snaha podpořit participaci na lokální úrovni, a proto vznikly takzvané Consejos del Poder Ciudadano. Ty však vzápětí přebraly moc starostů z opozice a výsledkem nebyla větší participace, ale další koncentrace moci v rukách sandinistů i na lokální úrovni.
Podobně můžeme spekulovat o tom, jaký by měly skutečný efekt reformy na podporu přímé demokracie, které navrhovaly různé politické subjekty u nás. Kupříkladu různé iniciativy na snazší odvolávání politiků sice působí na papíře přitažlivě, ale v praxi by snížily schopnost vládnout a narušily stabilitu politického systému.
Dalším nástrojem volební manipulace bývá omezování toho, kdo vůbec může ve volbách kandidovat, ať už je to třeba kvůli vymyšleným podmínkám, nebo proto, že úředníci neuznají opozičnímu kandidátovi dost platných podpisů. Příkladem může být Venezuela, kde v roce 2018 v prezidentských volbách nesměli kandidovat kandidáti stran, které se nezúčastnily posledních místních voleb. Když se nad tím zamyslíte v kontextu České republiky, kde vznikají prakticky každé volby nové politické subjekty, nemohl by tu kandidovat prakticky nikdo.
Jinou možností je po vzoru Ruska vytvořit fingované opoziční strany a kandidáty a pokusit se opozici vnitřně rozštěpit. Obecně vidím velký problém v absenci naší imaginace. Stále totiž čekáme, že volební manipulace znamená jen nějakým způsobem zmanipulovat lístky v urně. Ale to je pouze ta poslední možnost, která se sice stále používá, ale zároveň vůbec nemusí být nutná. Dnešní autoritáři mají nespočet jiných, méně do očí bijících instrumentů.
Hodně se zaměřujete na Latinskou Ameriku, o které se často říká, že představuje jakousi laboratoř politických trendů. Je právě v tomto regionu možné najít z poslední doby nějaký pozitivní příklad, kdy se naopak podařilo postupující koncentraci moci zvrátit?
Určitě vidíme náznaky tohoto vývoje v Guatemale, kde se vládnoucí straně nepodařilo dostat svého kandidáta do druhého kola prezidentských voleb, a nakonec zvítězil jasně opoziční kandidát, přestože se vláda pokusila celé hlasování zneplatnit, a dokonce nedávno rozpustila jeho stranu. V případě Guatemaly ovšem ještě nemůžeme mluvit o konsolidovaném volebním autoritářství, ačkoli k němu původní vládní strana směřovala. Zároveň je asi ještě brzy celý příběh hodnotit, protože Bernardo Arévalo dosud nenastoupil do úřadu a bude čelit silnému odporu v kongresu.
Opoziční kandidátce se po řadě let autoritářské vlády podařilo nedávno zvítězit také v Hondurasu, ale tady k tomu přispěl fakt, že opozice dokázala velmi dobře kontrolovat volební proces a současná vláda udělala chybu, když se domnívala, že má mezi obyvateli dostatečnou podporu k bezproblémovému vítězství.
Je chybná kalkulace častým momentem, který vede k nechtěné demokratizaci autoritářských režimů? Napadá mě třeba referendum o setrvání Augusta Pinocheta ve funkci v Chile z roku 1988…
Ano, stává se to docela často. Na jednu stranu máme tendenci autokraty podceňovat, na druhé straně se stává, že k pádu autokratického režimu dojde proto, že režim udělá nějakou zásadní chybu, například si špatně vyhodnotí situaci. Učebnicovým příkladem jsou volby v Nikaragui v roce 1990, kde sandinistům podle průzkumů vycházelo, že volby vyhrají, takže se je ani moc nesnažili zmanipulovat. Zavřely se volební místnosti, dosavadní prezident Daniel Ortega si šel psát vítězný projev, a pak se dozvěděl, že ve skutečnosti prohrál.
Volební autoritářství v dnešní době často neznamenají stoprocentní kontrolu volebního procesu. Takový režim má spíše na své straně obrovské množství výhod, a pokud je dokáže efektivně využít a neudělá příliš mnoho chyb, má téměř zaručené vítězství. Zároveň to ale znamená, že přinejmenším do určité fáze může za té správné shody okolností a volby úspěšné strategie zvítězit i opozice. Proto si myslím, že třeba opoziční strany v Turecku nebo v Maďarsku měly v nedávné době skutečně naději na úspěch, ale z mnoha důvodů se jim to nakonec nepodařilo.