„Demokracie stojí a padá na pravidlech, i těch nepsaných,“ píše ve svém pravidelném komentáři Petr Fiala. Konsolidovaná demokracie vyžaduje, aby její pravidla uznávali všichni hlavní hráči. A jak je to u nás v Česku? Prezident a předseda vlády ignorují nejen nepsané zvyklosti, ale často i zcela konkrétní ustanovení ústavy, která jejich předchůdci bez problému pochopili. Za asistence extremistů se snaží podkopat politický systém a nutí občany, aby si začali zvykat na nové, orientálním modelem vládnutí prodchnuté pořádky.
Miloš Zeman znovu pověřil sestavením vlády Andreje Babiše, takže představení pokračuje. Pravý břeh při této příležitosti krátce hovořil s politology Stanislavem Balíkem z Masarykovy univerzity a Josefem Mlejnkem z Univerzity Karlovy.
S čím ústavodárce nepočítal
Oba experti potvrzují, že největším nebezpečím současné krize je to, jakým způsobem se u nás nectí ústavní pravidla. Rekordní doba, kdy vláda vládne bez důvěry, je ve srovnání s tím vlastně detail.
„Mnohem větší problém je právě způsob, jakým prezident a premiér zacházejí s ústavou. To, že jim je jedno, na jakých principech je ústava vystavěna, s čím počítá a s čím naopak ne,“ říká Stanislav Balík. „Od prvního zvolení Miloše Zemana do úřadu jsme opakovaně svědky účelového přístupu, pošlapávání ducha ústavy, zavedených nepsaných pravidel ve prospěch interpretací formálně opřených o doslovné znění ústavního textu, ve skutečnosti však diktovaných holým mocenským zájmem,“ doplňuje Josef Mlejnek.
Mlejnek vysvětluje, že nepromyšlené zavedení přímé volby prezidenta se vlastně stalo rozbuškou, která dosavadní relativně stabilní systém rozkolísala: „Prezident má nově přímý mandát od voličů. Žádný div, že je-li parlament z nějakého důvodu mocensky zablokovaný, vznikají de facto prezidentské vlády bez důvěry, v demisi.“
Co změnit? A kdy?
Když se objeví problémy, začne se diskutovat o reformách. V těchto dnech se například uvažuje o změně volebního systému do senátu. Je na podobné zásahy vhodná doba?
„Měli bychom diskutovat o zásadních věcech (forma demokratického režimu, zda se chceme posunout ke kancléřskému modelu, zda má smysl dvoukomorový parlament atd.), ale i o těch ‚detailnějších‘ – vyjasnit rozdělení prezidentových pravomocí (např. kdy vystupuje jako nejvyšší státní notář a kdy jako samostatný politický aktér a zda má být nějak limitován),“ vypočítává Stanislav Balík.
Jedním dechem však doporučuje, abychom o institucionálních změnách hovořili pokud možno v klidu, kterého se teď nedostává. Když klid jednou za čas je, tak svou šanci nevyužíváme. A také se neumíme na své problémy podívat systémově: „Diskutujeme a pak měníme jednu konkrétnost, často marginálii, která nám ale nezamýšleně rozpohybuje řadu věcí dalších. Debata o jedno- či dvoukolovém způsobu volby senátu má přesně tento potenciál.“
Josef Mlejnek vychází z problému současné vlády a navrhuje přidat do českého politického systému jednu podstatnou pojistku: „V prvé řadě bych novelizoval ústavu v tom smyslu, aby vládní kompetence získala až vláda s důvěrou. Jde o jednu z největších slabin české ústavy: prezident může obrazně řečeno předat klíčky od vládního vozu i šoférovi bez důvěry parlamentu a on může nastartovat a jet.“
