ROZHOVOR / Na jaře se v Turecku podařilo opozici vůbec poprvé porazit vládní Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP) prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana a ovládnout většinu velkých měst. O tom, jak se od té doby proměnila turecká politická scéna a jaké jsou vyhlídky odpůrců zdánlivě všemocného „sultána“, jsme se bavili s politoložkou Lucií Tungul – odbornicí na Turecko z Univerzity Palackého v Olomouci.

Uběhlo několik měsíců od chvíle, kdy v Turecku zvítězila opozice v komunálních volbách. Je s odstupem času možné určit, jak se alespoň na první pohled všemocnému prezidentu Erdoğanovi podařilo prohrát?

Na prvním místě je potřeba zdůraznit, že šlo o skutečně historickou událost, protože Erdoğan prohrál poprvé za celou svou politickou kariéru. Už v roce 2015 se mu podařilo ztratit většinu v parlamentu, ale ještě nikdy nebyl přímo poražen. Zároveň je zajímavé, že hlavní opoziční Republikánská lidová strana (CHP), která se hlásí k Attatürkovu odkazu, vyhrála první volby od roku 1977.

Hlavním důvodem pro tento výsledek je podle většiny analytiků vývoj po prezidentských volbách. Erdoğan před nimi zariskoval a rozhodl se znovu rozdávat. Autoritářské režimy často stojí na tom, že si vytváří skupinu lidí ekonomicky zainteresovanou na tom, aby režim pokračoval dál a oni jsou ochotni se za to postupně vzdávat svých svobod. Přesně taková byla i dohoda mezi Erdoğanem a jeho voliči, kteří jsou buď z nižších vrstev, anebo naopak velmi majetní lidé napojení na velké státní zakázky.

A v tomto ohledu došlo k porušení jakési vzájemné nepsané smlouvy. Erdoğan sice před znovuzvolením jako obvykle prudce navýšil důchody, minimální mzdu nebo nabídl plyn zdarma a dál drancoval střední třídu, po volbách už v tom ale vzhledem k obří inflaci nemohl pokračovat a musel se vrátit k o něco ortodoxnější fiskální politice. Jelikož už režim není schopen kompenzovat stále rostoucí inflaci ze státní kasy, Erdoğanovi voliči začali poprvé ve vlastní peněžence pociťovat její drastické dopady.

Dalším důvodem, který přispěl ke ztrátě některých velkých měst na východě, byly dopady obřího zemětřesení z loňského února. Mezi zemětřesením a prezidentskými volbami bylo ještě příliš krátké období na to, aby se to mohlo promítnout do úvah místních voličů. Opozici navíc uškodilo, že šlo o koalici šesti stran – Erdoğanovi se totiž podařilo řadu lidí přesvědčit, že se tak nesourodá skupina nedokáže na ničem dohodnout. Za ten rok se ale ukázalo, že vládní AKP vůbec není schopná zasažená města obnovovat, rekonstrukce je pomalá a spousta lidí stále nemá kde bydlet.

Výsledkem těchto faktorů bylo, že část voličů AKP odešla k Republikánům s představou, že dokážou na místní úrovni efektivněji vládnout. Další podstatná část těchto voličů pak podpořila konzervativní a islamistickou Novou stranu blahobytu (YRP), která se zároveň vymezuje proti zkorumpovanosti a nepotismu vládní strany. Někteří z politiků YRP jsou dokonce bývalými poslanci za AKP a hodně svou kampaň staví na tom, že mají stejné kulturní hodnoty jako vládní strana, ale právě bez nánosu korupce.

Jaké důsledky měla Erdoğanova prohra na turecké politické scéně?

Jedním z důsledků je to, že se Erdoğan poprvé po mnoha letech sešel s předsedou CHP. Mluvilo se o tom jako o určité normalizaci vztahů a možnosti více spolupracovat. Tento vývoj se ovšem vůbec nezamlouvá nacionalistické Straně národního hnutí (MHP), která je hlavním Erdoğanovým koaličním partnerem. CHP získala hodně kurdských hlasů, takže nacionalisté obviňují Erdoğana z toho, že se spolčuje s teroristy z Kurdské strany pracujících (PKK) a je na nich patrná obava z toho, že by se mohla vláda smířit s opozicí a tím pádem odsunout MHP na vedlejší kolej.

V samotné AKP se dnes skutečně hodně řeší, jestli nebyla chyba spojit se s nacionalisty a přijmout jejich tvrdou protikurdskou linii. Část Erdoğanových spolustraníků tlačí na to, aby se koalice s MHP opustila a aby vládní strana znovu usilovala o ztracené hlasy kurdské komunity, která je z nemalé části silně konzervativní a nábožensky založená. Vzájemná důvěra je ovšem po letech tvrdého potlačování kurdské menšiny natolik narušená, že je otázkou, jestli by se kurdský volič skutečně mohl k AKP někdy vrátit.

Jak jsou na tom další strany bývalé opoziční aliance?

Ostatní opoziční strany jsou v podstatě ve stavu klinické smrti. Strana štěstí, která se oddělila od nacionalistů, se rozpadá a opustila ji spousta poslanců. Menší strany, které bývaly spojené s Erdoğanem, silně koketují s návratem k AKP. A co se islamistické YRP týče, na komunální úrovni se sice vymezovala proti prezidentovi, celostátně ale s AKP spolupracuje. Jejich hlavním předmětem sporu s Erdoğanem byla před komunálními volbami Gaza, rozpory v této otázce se ovšem mezitím o něco zmírnily.

V čem byla podstata sporu o Gazu? Erdoğan se přece od počátku postavil jasně na stranu Palestinců, a dokonce i Hamásu.

Navenek to tak možná působí, YRP ale vinila Erdoğana z toho, že není dost protiizraelský. Prezident, který potřebuje znovu přitáhnout islamistické hlasy, na to po volbách reagoval tím, že zakázal veškerý vývoz a dovoz do Izraele. Paradoxně to v konečném důsledku více poškozuje Turecko než Izrael, a hlavně je jasné, že obchod dál pokračuje přes jiné země. Část tureckých firem dál obchoduje s Izraelem například přes Ázerbájdžán, jednalo se tedy především o politické gesto.

Zdaleka nejsilnějším Erdoğanovým soupeřem tedy zůstávají republikáni z CHP. Mají naději nějak zásadně narušit jeho mocenský monopol?

Rozhodně není možné očekávat, že by v nejbližší době došlo k překotným změnám v pro nás klíčových oblastech, jako je vláda zákona, lidská práva nebo propuštění politických vězňů. CHP sice jednoznačně vyhrála komunální volby a ovládla řadu velkých měst, ale je to pořád „jenom“ komunální politika.

CHP má teď před sebou jeden hlavní úkol: dokázat voličům, že umí efektivně vládnout a že se na místní úrovni neuchýlí ke stejným praktikám korupce a nepotismu jako vládní strana. Nemá cenu si malovat opozici příliš na růžovo, v některých městech vládnou republikáni spoustu let a rozhodně se to neobešlo bez problémů.

Turecko je dnes unavené vyhrocenou rétorikou, sekuritizací všech témat a politickou polarizací. I část Erdoğanových voličů hlasovala pro opoziční kandidáty, kteří nevystupovali konfliktně a zdůrazňovali, že dokáží řešit skutečné problémy místních obyvatel. Jestli se tedy CHP podaří na jednu stranu nepustit do přílišné polarizace, ale zároveň se v rámci normalizace vztahů s Erdoğan nebude snažit prezidentovi až příliš nadbíhat, a pokud budou její politici dobře vládnout, potom je možné, že by mohla uspět i v příštích parlamentních a prezidentských volbách.

Ty se ovšem uskuteční až za dlouhé čtyři roky.

To je otázka. Předseda republikánů už dvakrát vyzval k tomu, aby se vypsaly předčasné volby. To by mohlo být zajímavé i pro Erdoğana, který momentálně slouží své „druhé“ funkční období na základě změny ústavy z roku 2017 – soud totiž rozhodl, že tato změna umožnila nezapočítat do limitu předchozí funkční období.

Kdyby Erdoğan dosloužil svůj mandát, už by nemohl znovu kandidovat, pokud by opět nezměnil ústavu – a na to momentálně nemá dost hlasů v parlamentu. Pokud by ovšem vyhlásil předčasné volby a opět zvítězil, mohl by vládnout dál, protože ústava stanovuje, že prezident musí dokončit dva kompletní termíny. Na druhou stranu je ale současná ekonomická situace natolik příšerná a zasahuje tolik lidí, že by vypsání předčasných voleb alespoň v tuto chvíli nemělo pro vládní stranu nejlepší načasování.

Zatím jsme tedy v situaci, kdy opozice kontroluje velká města, není ale jasné, kdy se bude moci znovu ucházet o nejdůležitější pozice ve státě. Jaká je možnost něco změnit na lokální úrovni?

Turecko určitě zůstává vysoce centralizovaným státem, protože se obává rozpadu. Zároveň ale velká města disponují obrovskými rozpočty a pravomoci jejich starostů nejsou vůbec malé. A co je asi nejdůležitější, Erdoğan doposud místní samosprávy využíval pro účely kampaně. Do měst ovládaných AKP se hodně investovalo, výrazně se tam stavělo a pak se to spojovalo právě s prezidentem. Typicky ve městech visela fotografie starosty s fotkou Erdoğana a sloganem: podívejte se, co jsme pro vás postavili.

Když AKP kontrolovala velká města a zároveň s nimi i všechna důležitá média, opoziční politici přestávali být vidět a neměli se jak prezentovat veřejnosti. Tohle se teď mění a úspěch v komunálních volbách otevírá cestu k efektivním kampaním opozice, která bude mít poprvé příležitost ukázat, co všechno dokázala – pokud samozřejmě bude vládnout dobře.

Potenciál místních samospráv je ostatně patrný na příkladu istanbulského starosty Ekrema İmamoğlu a ankarského starosty Mansura Yavaşe, které po zvolení už nebylo možné ignorovat, protože byli všude po městě vidět. Navíc to nejsou klasičtí opoziční politici, čímž se jim k sobě podařilo přilákat i vládní voliče. Pokud se v CHP objeví víc takových charismatických a zároveň schopných starostů, tak se strana hodně přiblíží širší veřejnosti a přestane být atraktivní pouze pro sekulární střední třídu.

Mluvíte o tom, že by opozici prospěli charismatičtí politici. Před loňskými prezidentskými volbami ale přece byli starostové Istanbulu i Ankary odsunuti na vedlejší kolej a místo nich za opozici kandidoval Kemal Kılıçdaroğlu považovaný spíše za suchara…

Já si pořád myslím, že to byl v danou situaci dobrý krok, protože když máte koalici šesti stran postavenou na nutnosti diskuze a spolupráce, může být přítomnost silného charismatického lídra spíše na škodu. Zvláště u starosty Ankary Yavaşe je navíc problém v tom, že jde o kontroverzního nacionalistického politika, který by odlákal menšiny.

Poslední prezidentské volby podle mě nedopadly pro opozici špatně kvůli volbě Kılıçdaroğlua, ale z důvodu naprostého nezvládnutí situace mezi oběma koly. Když se ve volební večer po prvním kole ukázalo, že Kılıçdaroğlu spolu s Erdoğanem postupuje do druhého kola, zavládlo na straně opozice naprosté ticho. Sám Kılıçdaroğlu nevystoupil, jeho koaliční partneři mlčeli a trvalo několik dní, než se všichni vzpamatovali… A pak se najednou rozhodli, že budou nadbíhat nacionalistickým voličům. Jednotlivé opoziční strany se navíc začaly vzájemně napadat a kritizovat společného kandidáta za to, že neskončil první nebo nevyhrál už v prvním kole, což dále podkopalo naději Erdoğanova soupeře na úspěch.

Teď je tedy podle vás situace jiná a opozice už nepotřebuje nekonfliktního kandidáta-sjednotitele, jako byl Kılıçdaroğlu?

Ne, protože už bezpochyby nevznikne koalice šesti stran a hlavním vyzyvatelem vládní strany bude právě CHP. A za takové situace je potřeba, aby se Erdoğanovi postavil člověk, který bude výrazně mladší a energičtější, než byl právě Kılıçdaroğlu. Energie dnes vládní AKP bolestně chybí – je vnitřně vyčerpaná dlouhými roky vládnutí a únava je patrná i na Erdoğanovi samotném.

Faktem ovšem je, že proti oběma charismatickým starostům se stále vedou nebo v minulosti vedla soudní řízení. Je nějaká možnost, že by je byl Erdoğan právě třeba prostřednictvím soudů schopen odstranit z politického života? U autoritářských vládců jde o oblíbenou strategii.

Takové nebezpečí určitě existuje a ostatně je to i jeden z důvodů, proč nebyl İmamoğlu nakonec zvolen společným opozičním kandidátem. Panovala totiž obava, že by mohl být po dlouhých měsících kampaně diskvalifikován soudy. Na druhou stranu to není tak, že byl soudní systém úplně dysfunkční. Momentálně se vede hlavní spor mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, přičemž ten druhý je výrazně liberálnější a objevuje se řada často docela překvapujících soudních rozhodnutí, takže se může stát cokoli. 

Je také otázkou, nakolik by byl Erdoğan ochotný zrovna proti İmamoğluvi použít svůj vliv na soudy, protože pro řadu lidí je tam symbolika jeho vlastního výstupu k moci. İmamoğluho kariéra totiž v mnoha ohledech zrcadlově odráží tu Erdoğanovu, který byl původně úspěšným starostou Istanbulu a pro své politické názory byl v 90. letech na několik měsíců uvězněn. Obě tyto zkušenosti pak při jeho politickému vzestupu v následujících letech sehrály důležitou roli.

V Turecku jsme byli v posledních měsících svědky stále intenzivnějších útoků proti syrským uprchlíkům, kterých je v zemi několik milionů. Jak si tyto takřka pogromistické nálady v turecké společnosti vysvětlujete?

Syřanů jsou podle oficiálních údajů v zemi čtyři miliony, podle střízlivých odhadů jde ale přinejmenším o šest milionů lidí. Uprchlíci dnes tvoří nějakých 7 procent obyvatel Turecka, což je během extrémně krátké doby obrovský nárůst. Nejde přitom pouze o Syřany – přibyli také Afghánci prchající před Tálibánem a do Turecka se uchýlilo i mnoho lidí z Íránu a Iráku, sankcemi zasaženého Ruska nebo válkou stíhané Ukrajiny.

Protiuprchlické nálady souvisí na jedné straně se silnými kulturními rozdíly mezi Tureckem a arabským světem. Turecko nemá historicky s arabskými zeměmi dobré vztahy a vnímání turecké islámské identity je ve srovnání s tou arabskou velmi rozdílné. Navzdory určitému pocitu náboženské sounáležitosti Turci prostě obecně nemají Araby rádi.

A pak jsou tu i praktické problémy. Turecko není arabská země, takže začleňování syrských uprchlíků je kvůli jazykové bariéře komplikované. Drtivá většina Syřanů navíc nemá občanství nebo pracovní povolení, takže je řada z nich včetně dětí zaměstnaná na černo a turečtí zaměstnavatelé toho zneužívají. Přítomnost velkého množství uprchlíků ve velkých městech také už za velké inflace vedlo k velkému nárůstu cen bydlení.

K tomu je třeba připočíst šíření celé řady pravdivých i zcela smýšlených informací o uprchlících na sociálních sítích a dlouholetou vyhrocenou nacionalistickou rétoriku ze strany části vlády i opozice a výsledkem je, že se počáteční vůle pomoci Syřanům zcela vytratila. Lidé jsou dnes obrovským množstvím uprchlíků unavení a mají pocit, že to není fér. 

Lucie Tungul deset let působila na Fatih University v Istanbulu. V současné době pracuje jako odborná asistentka na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, je vedoucí́ výzkumu v institutu TOPAZ a je členkou akademické rady Wilfried Martens Centre for European Studies.