Donald Trump je u moci teprve rok, tedy čtvrtinu svého mandátu. Přesto se lehce může stát, že na své reformy, ať už je hodnotíme jakkoliv, bude mít už jen necelý rok. V Americe totiž voliči k urnám chodí ještě častěji než u nás, a to nejenom v lokálních, ale i v celonárodních volbách. Spojené státy už se pomalu připravují na kampaň před takzvanými „midtermy“, volbami do Sněmovny reprezentantů a třetiny Senátu, které se odehrají v listopadu tohoto roku. Po nich se klidně může stát, že Trump bude dále u moci, ale reálně už v Kongresu nic velkého neprosadí. Většinu jeho dalších kroků by tak jeho nástupce, či nástupkyně mohli celkem snadno zrušit. Obama by mohl vyprávět.

Právě on se totiž většinu času svého mandátů musel potýkat minimálně s jednou komorou Kongresu ovládanou Republikány. Většinu ve sněmovně ztratila Demokratická strana v roce 2010 a v Senátu pak v roce 2014. Obama tak sice vládnul maximální dobu, kterou Ústava jednomu člověku umožňuje, ale všechny důležité zákony jeho administrativy byly schváleny v prvních dvou letech.

To není historicky žádná anomálie. Ronald Reagan se za celých osm let v úřadu prezidenta nemohl opřít o republikánskou většinu ve sněmovně nikdy. Senát sice ovládala jeho strana šest z těchto osmi let, ale jelikož zákony v USA musí být schváleny ve stejném znění v obou komorách a senátní hlasovací pravidla umožňují poměrně rozsáhlé obstrukce, to žádná velká výhoda nebyla. Jenže to byla doba, kdy se obě strany ještě dokázaly dohodnout. Po šestiletých obstrukcích Republikánů vůči čemukoliv, co chtěl Obama prosadit, se nedá čekat, že by Demokraté, pokud by získali většinu, byli k Trumpovi vstřícnější.

Dá se však říci, s jakou pravděpodobností tato varianta nastane? Do voleb je daleko a přesný výsledek si nikdo soudný teď odhadovat netroufá. Trendy jsou ale jasné. Včera zveřejnila CNN průzkum veřejného mínění na téma směřování země podle něhož je jen necelá třetina obyvatel spokojená se současným vývojem. Zajímavější jsou ale čísla podle politické orientace. Republikáni jsou nejspokojenější do roku 2007 a pozitivně stav země vnímají tři pětiny z nich. Naproti tomu přes 90 % demokratů vyjádřilo nesouhlas s tím, jak se situace vyvíjí. Co je ale pro Trumpa nejhorší zprávou, je že dvě třetiny nezávislých voličů vyjadřují podobný sentiment.

Volby v poločase prezidentského mandátu obvykle vykazují nižší účast, což nahrává Republikánům s disciplinovanějším jádrem voličů. Výsledky voleb guvernéra a do státních sněmovních sborů  v New Jersey a Virginii však potvrzují, že demokratičtí voliči jsou nyní motivovaní a odhodlaní k volbám přijít. Pokud jim zápal vydrží, může se klidně stát, že Demokraté získají nejenom Senát, kde je to v současnosti velice těsné, ale i Sněmovnu reprezentantů.

V cestě je ještě jedna překážka a tou je tradice překreslování voleních obvodů ve prospěch jedné strany. Historicky nejde o republikánskou specialitu, ale minimálně v posledních deseti letech mluví čísla jasně; demokraté potřebují v průměru na jedno křeslo více hlasů a v roce 2012 získali jen 201 křeslo oproti 234 navzdory tomu, že celkově získali o 1,2 procentního bodu více. Není tak vyloučeno, že si konzervativci udrží těsnou většinu, i když prohrají o nějaké 2 až 3 procentní body.

Republikáni nesporně doufají, že jim přinese hlasy daňová reforma, která vstupuje v platnost v tomto roce. To se úplně vyloučit nedá, ale zatím to vypadá, že jim spíše zajistí hlasy jejich vlastních voličů, kteří by jinak mohli váhat, zda k volbách přijít. Spokojenost oddaných republikánů pak může v primárkách protlačit ideologicky vyhraněnější kandidáty. Můžeme se dočkat paradoxní situace, kdy sice strana jako celek oslabí, ale Trumpův vliv na ní naopak vzroste a ochota ke kompromisu se tím ještě sníží. Ať už to dopadne jakkoliv, nelze očekávat, že politická paralýza způsobená neschopností spolupracovat a trvající již od roku 2010, těmito volbami skončí.