Málokterý kněz si v Polsku za poslední měsíce vysloužil tolik pozornosti jako sedmadvacetiletý řeholník Jacek Międlar. Liberální a levicová média ho překřtila na „kněze nenávisti“, konzervativní si jej zamilovala a katolická ho opatrně chválila. Na první pohled nesmělý mladíček však postupně udělal čáru přes rozpočet všem. Liberálům tím, že jsou mu ukradení, konzervativcům tím, že je příliš radikální a katolické církvi tím, že neposlouchá.
Poprvé se Międlar objevil na veřejnosti v říjnu minulého roku. Tehdy, ještě jako kaplan ve farnosti sv. Anny ve Vratislavi, rázoval po témže městě s nacionalisty. V sutaně, s červenobílou páskou na rameni. Na shromáždění i promluvil. „Budou o vás říkat, že jste fašisté! Já sám často slyším, že jsem fašista. Nesmysl! (…) Potřebujeme udatnost a odvahu, ale ne od Alláha a levičáků!“
O měsíc později ho pozvali řečnit na Pochod nezávislosti. Obrovský pochod u příležitosti 11. listopadu, kterého se zúčastnilo přes sto tisíc lidí. V davu se mezi vlajkami a dělbuchy pohybovalo i několik desítek katolických kněží, ostatně jako každý rok. Ale jeden z nich, Międlar, tentokrát vyskočil na pódium. Mluvil o válčící církvi, levičácké propagandě, „Bohu, cti a otčině“, jak zní heslo polských nacionalistů. Pak si s davem zakřičel „Ne islámské, ne laické, velké Polsko katolické – ne duhové, ne červené, velké Polsko národové“.
Jeho nadřízení tehdy reagovali ještě smířlivě. Ve farnosti byl Jacek velmi oblíbený. „Hodný chlapec, má energii, chce něco změnit a děti ho zbožňují. A že si občas zamanifestuje? Je mladý,“ mávl rukou jeden z věřících. Měli ho rádi i ostatní kněží ve farnosti. Včetně faráře. Ten také Jacka do poslední chvíle bránil a z jeho poslední mše ve Vratislavi dovolil udělat nacionalistickou manifestaci. Kostel byl plný školní mládeže, každý měl pro mladého kněze růži. „Nikdy, nikdy na tebe nezapomenu,“ plakala mu na rameni jedna ze studentek. Promluvili studenti, kteří se díky katechetovi Międlarovi začali znovu zpovídat a chodit do kostela. Kněží jej litovali.
To už přece jen nadřízení zasáhli, po mši v bělostocké katedrále, která se proměnila v manifestaci Obozu Radykalno-Narodowego, sdružení navazujícího na stejnojmenné zakázané hnutí založené v roce 1934, inspirované španělskou Falangou. V kázání zaznělo například to, že nelze tolerovat, jak „Polsko a Poláky zachvátil zhoubný nádor“ a že potřebnou chemoterapií proti němu může být „nekompromisní národně-katolický radikalismus“. Padlo trestní oznámení. „Do vězení nepůjdu, ale s podmínkou počítám,“ řekl Międlar Rzeczpospolitě. Netíží ho to.
Mladý kněz se stěhoval nejprve do Zakopaneho a pak hned do kláštera. V Zakopanem strávil jediný den, ve který uspořádal další nacionalistickou manifestaci. Postupně přišel o možnost promlouvat na manifestacích, účastnit se jich, mluvit do médií, nakonec i vést účet na Twitteru a Facebooku. Vytvořil si ho pod jiným jménem. Přesto se zdálo, že uposlechl a aféra postupně utichne. Jenže pak začal porušovat všechno, k čemu se zavázal.
Jacek má velmi blízko k mladé nacionalistce jménem Justyna Helcyk z už zmíněného Obozu Radykalno-Narodowego. Společně zvali na nejrůznější manifestace, společně na nich vystupovali, dívka byla autorkou Jackových videí, promlouvala také na jeho poslední mši ve Vratislavi. „Je motivem tvého odchodu strach z dalšího článku antiklerikálních novin, které atakují církev při každé příležitosti?“ ptala se Justyna se slzami v očích, zatímco mikrofon jí držel jeden z kněží. Uplakaná mládež, převážně děti, které Jacek učil náboženství na místní střední škole, pak začala křičet „Bůh, čest a otčina“ přímo v kostele. „Válčete o velké Polsko,“ řekl jim Jacek v kázání.
Justyna Helcyk nyní stojí před soudem za podněcování nenávisti, kterého se měla dopustit ve Vratislavi při protiimigrantské demonstraci. A tuto „přítelkyni, která vždy stála v jeho obraně, bránila jeho kněžství a dobré jméno“ cítí povinnost hájit. A tak se opět přihlásil na Twitter, začal nahrávat videa na Youtube a dal rozhovor deníku Rzeczpospolita. Poslankyně opoziční strany Moderní Joanna Scheuring-Wielgus se přiznala, že na Helcykovou a Międlara podala trestní oznámení.
„Dřív za tohle byla břitva,“ vysmál se jí Jacek na Twitteru. Břitvou myslel oholené hlavy kolaborantek s Němci za druhé světové války. Právě Jackovo vyjadřování budí největší kontroverze. Je totiž nesporné, že Jackovy názory více či méně sdílí velká část polského kléru, mnozí věřící jej brání a v nejčtenějším katolickém (ale i nejčtenějším polském vůbec) týdeníku Gość Niedzielny o něm vyšla vcelku pozitivní dvojstrana. Ještě v květnu, kdy se zdálo, že Jacek uposlechl nařízení svých nadřízených a ztišil se.
Tím, že nyní toto nařízení porušuje, postupně příznivce z řad kléru ztrácí. Polská církev ještě na disciplínu dbá, takový kněz a profesor Tomáš Halík by byl v Polsku velmi brzy už jen profesor, kdyby na své nadřízené zkusil tak desetinu toho, co zkouší na kardinála Duku. I přesto je zřejmé, že se Międlara snaží ze všech sil zachránit. „Zničíš si život, chlapče,“ napsal mu jeden z kněží na profil na sociální síti. „Nezbývá než uposlechnout i špatná nařízení,“ napomenul ho jiný.
Je to svým způsobem bezprecedentní situace, neboť polská církev dosud trestala kněze, kteří byli opakem Międlara. Kritizovali církevní hierarchii, byli příliš liberální, udělovali rozhovory médiím k církvi nepřátelským. Třeba Gazetě Wyborcze. Nejznámějšími takto potrestanými byli kněží Boniecki, Mądel či Lemański. Międlar je naproti tomu konzervativní, vůči svým nadřízeným neštve a jeho nepřítelem, „odpadem, paskvilem“ je právě Gazeta Wyborcza.
Že by měl cokoliv společného s neposlušnými modernisty zásadně odmítá. „Absurdní srovnání. S Lemańskim či Bonieckim nás spojuje jedině příslušnost k lidské rase, možná polská národnost a kněžství. Na rozdíl od nich jsem nikdy nehlásal nic, čím bych se zpronevěřil Písmu a nauce svaté církve,“ řekl. Ve stejném rozhovoru prohlásil, že předseda polského episkopátu nechápe polský nacionalismus, čímž si pravděpodobně podepsal rozsudek.
Přece si však vysloužil jemnější přístup než potrestaní liberálové. Jeho nadřízené pálí ruka, aby proti němu zasáhli, opakovaně jej upozorňují, aby uposlechl jejich nařízení. Takovou trpělivost polská církevní hierarchie projevuje málokomu. Snaha zachránit mladíka utrženého ze řetězu je patrná. Nabídli mu i studium ve Spojených státech. Odmítl. Teď chce odejít z řádu do diecéze a někteří biskupové jsou prý ochotní jej přijmout. Bude-li poslouchat. „Jacku, prosím, přenes se přes pocity křivdy, podřiď se svým nadřízeným, i kdybys měl ve všem pravdu, tudy cesta nevede,“ vzkázal mu známý polský kněz Tadeusz Isakowicz-Zaleski.
Prozatím se však nezdá, že by se Międlar chystal uposlechnout
