Polská ústavní odysea nebere konce. Brusel hrozí odpálením „jaderného“ článku 7, který by pozastavil hlasovací práva Varšavy. V boji s autoritářskými sklony polské vlády je ale zatím neefektivní.

Polská justiční reforma se v posledním týdnu dostala do středu pozornosti velkých světových médií, která upozorňovala na erozi demokratických principů v zemi a další příklon vlády k autoritářství. Je sice okurková sezona, ale zároveň to naznačuje důležitost změn, které vládní Strana práva a spravedlnosti (PiS) hodlá uvést do praxe.

Polský parlament odhlasoval tři zákony, jež obsahují mimo jiné následující opatření: Ministr spravedlnosti by přejal kontrolu jmenováním soudců Nejvyššího soudu. Zároveň by se snížil počet soudců ze 87 na 31, upravená je též potřebná kvalifikace, kterou soudci k výkonu své funkce potřebují.

„Jen tyto úryvky porušují článek 181 a 182 polské Ústavy, ale strana Právo a spravedlnost už má pod palcem Ústavní soud, takže tato opatření stěží někdo zarazí,“ psala minulý týden politoložka Monika Nalepa z Univerzity v Chicagu. „A zde je hlavní rána pro nezávislost soudů: Jelikož ministr spravedlnosti zároveň zastává pozici nejvyššího žalobce, mohla by vládnoucí většina vybírat jak žalobce, tak soudce v každém soudním případě,“ popisuje Nalepa.

Polský prezident Andrzej Duda nicméně dva ze tří odhlasovaných zákonů nečekaně vetoval. V minulosti přitom tuto pravomoc využil jen jednou. Prezident natolik ochotně podepisoval zákony PiS, že se mu začalo přezdívat „Propiska“. Jeho rozhodnutí zarazilo vládu, která očekávala hladké prosazení svých návrhů. Premiérka Beata Szydlová považuje jeho krok za nepochopitelný. Duda zaškočil i vůdce PiS Jaroslawa Kaczyńského.

Trzy razy nie

Duda, který kandidoval s podporou PiS, částečně vyslyšel výzvy polských demonstrantů volajících po ochraně ústavních pořádků. Do protestů se zapojily desítky tisíc lidí, včetně mnoha mladých. Populární slogan 3xNie (třikrát ne, odkazující na hnutí Solidarita) žádající prezidenta, aby vetoval kontroverzní zákony, se stal na sociálních sítích symbolem odporu proti reformě justice.

Značná část Poláků sice považuje soudnictví za zkorumpované, mnozí se však obávají, že by kompletním ovládnutím soudů vláda ještě oslabila polskou demokracii. Kontrola soudů je v souladu s předchozí politikou PiS od nástupu k moci. V letech 2015 a 2016 vláda prosadila zákony limitující autoritu nižších soudů. Podle kritiků obzvláště oslabila pozici Ústavního soudu. Dudovo veto má symbolický význam, ale pro nezávislost polské justice jde o částečný úspěch.

Brusel versus PiS

Situace v Polsku zašla tak daleko, že se Varšava dostala do ostrých sporů s EU. Předseda Evropské rady Donald Tusk své domovské zemi vzkázal, že s takovou bude její pozice v Unii „marginalizována“.

Pokud polský parlament přehlasuje Dudovo veto, může Evropská komise začít se sérií represí vůči Varšavě. Evropská komise prý poprvé reálně zvažuje aktivaci článku 7, proklamovanou „jadernou možnost“, která může zastavit hlasovací právo členské země osmadvacítky v klíčových otázkách EU.

Unie tento článek zavedla jako záchrannou brzdu, nikdy se moc nepočítalo s tím, že by jej použila. Ani tentokrát na to nejspíš nedojde – aby Poláci přišli o svá hlasovací práva, je zapotřebí souhlas všech 27 států. Maďarský premiér Viktor Orbán deklaroval, že to hodlá vetovat. Ale jen to, že se o tomto opatření otevřeně hovoří, je symptomem hluboké krize vztahů mezi EU a Polskem.

Brusel má i jiné možnosti. Třeba při takzvaném řízení pro porušení povinností Evropská komise nepotřebuje souhlas všech členských států, aby žalovala státy u Evropského soudního dvora. Pokud by rozhodl v neprospěch polské vlády, mohly by zemi čekat vysoké finanční postihy, dokud by Varšava nezměnila postoj.

Polsko jako Maďarsko?

Zatím to však vypadá, že se polská vláda nemusí moc bát. Mezinárodní instituce zřídka trestají své členské státy tvrdými prostředky, jako je pozastavení hlasovacích práv. Africká unie například suspendovala Egypt po vojenském puči v roce 2013, který svrhl vládu Muhammada Mursího. Liga arabských států podobně zakročila proti Sýrii v roce 2011 kvůli násilnostem vlády Bašára Asada vůči civilním obyvatelům. Polsko pochopitelně nespadá do této kategorie, jeho prohřešky vůči hodnotám a závazkům zemí EU jsou zatím spíše na úrovni zmiňovaného Maďarska.

Politologové uvádějí i další důvody – mimo Orbánovo avizované veto –, proč k využití článku 7 nejspíš nedojde. Zaprvé pro to zatím neexistuje precedent, což může Evropské komisi přece jen svázat ruce. Zadruhé jsou tu ekonomické důvody. Polsko je šestá největší ekonomika EU, která je provázaná s řadou dalších států. Výraznější represe a izolace Polska by tudíž negativně ovlivnila další státy. Brusel bude nejspíš strašit, ale mnozí analytici jsou vůči radikálnímu řezu proti partaji Kaczyńského skeptičtí.

Podobně je to s Maďarskem, které od nástupu Viktora Orbána sklouzlo od liberálních principů směrem k autoritářství. Snahy EU kontrolovat Orbána vyšly vniveč. Evropská komise rozjela několik řízení pro porušení povinností, ale to Orbána nevystrašilo, ten podobné kroky vykresluje jako politicky motivované útoky levice nebo nepřístojné zasahování do interní politiky Maďarska.

To, co vidíme v Maďarsku nebo co počínáme vidět u svých sousedů v Polsku, je někdy označováno jako iliberální demokracie. Takové vlády se uchylují k rafinovanému omezování svobod. „Konají se volby, hlasy se počítají spravedlivě, jenže lidé zastávající úřady často výrazně finančně převyšují své vyzyvatele; média jsou odkloněná či podplacená, aby nadržovala vládnoucí straně; disidenti nejdou do vězení, ale jsou vyloučení z držení důležitých pozic ve veřejném prostoru,“ popisuje politolog Carlos Gervasoni principy podobného delikátního autoritářství.

Pozice zemí Visegrádu v EU se nadále zhoršuje, zejména ve světle kroků maďarské a polské vlády. Nejde pochopitelně jen o uprchlíky (respektive nevoli je přijímat dle povinných kvót), mezi západními státy i bruselskými byrokraty a V4 probíhá doutnající konflikt.

Orbán (a částečně i polská vláda) podle kritiků oslabují demokracii své země s tím, že z demokratického deficitu viní Evropskou unii a její centralizované instituce. „Ale podmínky v Maďarsku ukazují, že největší deficity v Evropě mohou ležet právě na národní úrovni,“ myslí si politolog Daniel Kelemen.