Po snaze oholit prastarý Bělověžský prales na hranicích s Běloruskem a nápadu „vylepšit“ soudní systém přišla polská vláda Práva a spravedlnosti s další inovativní myšlenkou. Sedmdesát dva let po skončení druhé světové války a začátku bolestného, a přesto nečekaně úspěšného procesu polsko-německého smíření, otevřel kabinet Beaty Szydłové otázku německých válečných reparací.

Ačkoliv dialog s Německem nebyl na oficiální úrovni zahájen a ve skutečnosti je velmi nepravděpodobné, že kdy v budoucnu zahájen bude, o německé vině a trestu v roce 2017 opět mluví celé Polsko. Internetový deník Wirtualna Polska se před několika dny zeptal na názor ohledně reparací Varšavanů. Zatímco starší obyvatelé hlavního města převážně považují téma za přežilé a jeho oživování za směšné, dva teenageři se vyjádřili v tom smyslu, že by Polsko mělo rozhodně vstát z kolen, „ukázat koule“ a o peníze si Německu říct.

Je tak zcela evidentní, že velká část Poláků hraje pravicové vládě bezelstnou stafáž, která si není vědoma, že s nimi Kaczińského partaj prostřednictvím konfliktů s Evropskou unií a Západem úmyslně manipuluje. Zatímco v kauzách Bělověžského pralesa a reformy soudního systému šlo do velké míry o neinscenované střety se standardy mezinárodního práva, v případě reparací se nejedná o nic jiného než provokaci, vykonstruovanou za účelem poštvat Poláky proti „zlé EU“ ovládané „zlými Němci“.

Aby bylo ale učiněno za dost spekulacím o dávném splacení nebo nesplacení odškodného, roli Sovětského svazu a právní stránce celé kauzy, není na škodu, shrnout si fakta.

Na Postupimské konferenci o poválečném uspořádání Evropy v létě 1945 již dočasnou polskou vládu národní jednoty zastupoval Sovětský svaz. Bylo ujednáno, že 15 % reparací vyplacených Sovětskému svazu bude následně převedeno Polsku. O přesné výši reparací nepadlo na konci války slovo. SSSR však na hotovost od zničené země nečekal a odškodné začal z Německa odvážet v naturáliích. Méně eufemisticky řečeno, vše, co bylo v ruské okupační zóně cenné, bylo rozkradeno.

V roce 2004 se objevil dokument, který dokazuje, že se polská vláda své částí reparací po válce vzdala výměnou za snížení dodávek černého uhlí ze Slezska. To musela v obrovském množství posílat do Sovětského svazu, přičemž Sověti běžně platili 10 % reálné ceny nerostné suroviny. Vyvázání se z tohoto výhodného bratrského obchodu bylo pro zemi ve své době pragmatičtější než doufání v zaplacení mnohamiliardového odškodnění v budoucnu.

Německých reparací se poté Polsko oficiálně zřeklo v roce 1954. Současné vláda nyní operuje s expertní zprávou, která toto rozhodnutí prohlašuje za neplatné vzhledem k tomu, že nebylo učiněno svobodnou polskou vládou.

Znovu se ovšem ošemetné téma dostalo na přetřes na začátku devadesátých let, tedy v době, kdy o sobě Polsko již rozhodovalo samo. Před sjednocením Německa bylo nutné dospět k ujednání o německé východní hranici. Ta byla nakonec ustanovena na linii Odra–Nisa a Němci se tak po staletí přítomnosti v této části Evropy vzdali jakýchkoliv územních nároků. O reparacích se však dohoda opět nezmiňovala. Helmut Kohl se údajně obával ztráty podpory Křesťanskodemokratické unie v klíčovém momentu sjednocování.

Dohoda však bezesporu hrála do karet i Polákům. Co víc než garanci své západní hranice, si po dvou staletích, jimž dominovalo područí, mohli přát? A právě zde se nám dostává klíčové informace potřebné pro objektivní zhodnocení kauzy, která v polské společnosti vzhledem k objemu lidských i materiálních ztrát za druhé světové války stále rezonuje a nadále rezonovat bude.

Pokud by si mermomocí vláda Beaty Szydłové přála se svými sousedy hloubat nad výší jakýchsi reparací, měla by si nejdříve spočítat HDP regionů, které země po válce připojila. Opomenuto by dále nemělo být 139 milionů marek, vyplacených v minulosti obětem nacistických experimentů, 500 milionů marek, rozdělených po roce 1991 mezi Poláky Nadací polsko-německého usmíření a 3,5 miliard zlotých, které byly Německem v roce 2000 vyplaceny nuceně nasazeným.

A abychom nezapomněli na to nejcennější! Totiž křehký proces usmíření obou zemí, o kterém nyní německý velvyslanec v Polsku Rolf Nike promluvil jako o „skutečném pokladu“. Německo podpořilo Polsko při vstupu do NATO a Evropské unie a navázalo s ním jedny z nejužších obchodních vztahů v Evropě. Pro Polsko, sdílející hranici s bývalou SSSR, představuje silného politického i vojenského spojence. Nic z toho se v penězích pravděpodobně vyčíslit nedá. Populistické otevírání starých ran, na které se snaží generace Poláků zapomenout, je tak další zbytečnou nevkusností vlády Práva a spravedlnosti. Doufejme, že je její životaschopnost omezená.