Němci v roce 1944 zničený Saský palác ve Varšavě. FOTO: Jan Bułhak / Wikimedia (volné dílo)
FOTO: Jan Bułhak / Wikimedia (volné dílo)
HISTORIE / Září je měsíc, který má v paměti a historickém povědomí Poláků zvláštní místo. Je to čas zamyšlení nad dramatickými zkušenostmi 20. století, čas dvou výročí, která nám připomínají, jak křehké často jsou základy našeho klidného, každodenního života, jak důležité je být ostražitý tváří v tvář rostoucím imperiálním ambicím vnějších nepřátel a jak velkou hodnotu má samostatná státní existence, schopnost bránit to, co je v našem životě nejdůležitější – naše rodiny, výsledky práce generací, život a svobodu.
Ráno 1. září 1939 zničily bomby svržené z německých letadel nemocnici Všech svatých ve Wieluni a poté i velkou část Wieluně, města bez strategického významu, jehož zpustošení představovalo první etapu druhé světové války. Bylo zároveň předzvěstí podstaty této války – bezbřehého, naprostého barbarství útočníků bez elementární úcty k hodnotě lidského života a nastolení jednoho z hlavních strategických cílů války – vyhlazení národů, které představovaly překážku pro budování německé vize nového, totalitního světového řádu, a jejich zničení a odsouzení k zapomnění a hanbě.
O něco více než dva týdny později, 17. září 1939, utrpěla Polská republika, která se stále bránila německému náporu, další ránu. Sovětští spojenci třetí říše, vázáni ustanoveními zločinného paktu Ribbentrop-Molotov, překročili se svými vojsky hranice polského státu a přinesli jiný druh totalitního zřízení s následným masovým vražděním, deportacemi a gulagy, jehož oběťmi se staly statisíce lidí.
Obě tato data nás každoročně vybízejí k zamyšlení nad osudy obětí německé a sovětské okupace. Nad šesti miliony zavražděných občanů Polské republiky, nad vyhlazením elity, nad zlomenými životy a rozvrácenými rodinami, nad rozsahem zkázy, nad městy proměněnými v trosky v čele s hlavním městem Varšavou, nad 10 tisíci vesnicemi stiženými různými formami represí, nad zničeným a rozkradeným majetkem, včetně neocenitelných polských kulturních statků, jejichž ztrátu odhadujeme na více než 500 tisíc předmětů.
V těchto zářijových dnech se však naše reflexe týkají také hodnot nehmotné kultury, které v temnotě války odhalily svůj význam obzvlášť silně. Hodnoty jako odvaha, vlastenectví, schopnost přinášet neuvěřitelné oběti při obraně toho nejdůležitějšího – lidské důstojnosti a života.
Právě v letošním roce bude pro nás v Polsku, ale věřím, že i v mnohem širším měřítku, příležitost k zamyšlení nad posledním z nastolených témat – jedinečná událost církevního charakteru, která svým významem překračuje přísné náboženské hranice vyznání a svou vahou promlouvá ke všem, kteří v obětování vlastního života při obraně druhých nacházejí projev nejvyšší oběti a odvahy. Dne 10. září 2023 bude ve vsi Markowa do řad blahoslavených katolické církve povýšena rodina Ulmových, která v době zkoušky byla právě takovým příkladem krajní oběti.
Navzdory hrozbě trestu smrti neodmítli poskytnout úkryt dvěma židovským rodinám a zaplatili za to cenu nejvyšší. Spolu s rodiči Józefem a Wiktorií Ulmovými bylo v roce 1944 zabito také jejich sedm dětí. Osmiletá Stanisława, šestiletá Barbara, pětiletý Władysław, čtyřletý Franciszek, tříletý Antoni, jedenapůlletá Maria a Wiktoriino ještě nenarozené dítě. Matka byla tehdy v devátém měsíci těhotenství.
Tento polský zářijový čas neobyčejné reflexe dostane v roce 2023 ještě další rozměr. Poprvé se právě v tomto roce bude slavit Národní den polských dětí války. Je to nový pamětní den, jehož datum stanovil Sejm Polské republiky na 10. září. Právě v tento den byly v roce 1943 ve velkopolském městě Mosina zatčeny desítky polských dětí. Jednalo se o temné vyvrcholení rozsáhlé represivní akce, při níž bylo zajato mnoho rodin podezřelých ze spolupráce s odbojem.
Stručným, ale velmi výmluvným záznamem o této tragédii je telefonická zpráva odeslaná onoho zářijového dne z německé četnické stanice v Mosině na vyšší velitelství ve Śremu: „Akce v Mosině pokračuje. Dnes v noci bylo zatčeno 156 lidí. Dnes má být ještě zatčeno 60 dětí.“ Tyto tři krátké věty znamenaly tragédii celých rodin, jejichž členové byli následně popraveni nebo uvězněni. Pro většinu dětí z Mosiny to znamenalo umístění v Polen-Jugendverwahrlager Litzmannstadt, v koncentračním táboře pro polské děti v Lodži v Průmyslové ulici, jediném táboře tohoto druhu zřízeném Němci v okupované Evropě.
Tábor v Lodži byl určen pro polské děti a mládež ve věku od 6 do 16 let, ale v praxi byly vězněny i mladší děti, dokonce i několikaměsíční. Mladiství vězni byli do tábora posíláni mimo jiné za překupnictví, jízdu tramvají bez jízdenky, žebrání a drobné krádeže. Byly sem umisťovány i děti z rodin, které odmítly podepsat Volkslist, děti lidí posílaných do táborů nebo věznic, mladí lidé podezřelí z účasti v odboji. Dodnes neznáme přesný počet dětí, které táborem prošly, ani počet jeho obětí. Po druhé světové válce postupně mizely pozůstatky tábora z veřejného prostoru a zároveň byly vymazávány vzpomínky na tento zločin, o kterém se dnes jen stěží mluví.
Tragédie dětí z tábora v Průmyslové ulici byla jedním z odhalení obrovské tragédie nejmladších obyvatel okupované Polské republiky, kteří se spolu se svými blízkými ocitli v područí dvou okupantů. Další byla německá vysídlovací a pacifikační akce na Zamojsku, kde se bez domova ocitlo přibližně 110 tisíc Poláků, tedy téměř jedna třetina obyvatel regionu. Z celkového počtu vysídlených osob tvořily téměř třetinu děti, kterých bylo asi 30 tisíc. Z nich přišlo 10 tisíc o život v důsledku deportací prováděných v nelidských podmínkách, ve vězeních, v přesídlovacích táborech a zvláště pak v koncentračních táborech plánovaného vyhlazení v plynových komorách nebo fenolovou injekcí. Dalších téměř 4 500 z nich bylo uneseno do Říše za účelem germanizace.
Z šesti milionů obyvatel Polské republiky zavražděných během druhé světové války bylo přibližně 40 % dětí. Právě jejich tragédii, tragédii dětí, které byly vystaveny masovým deportacím, mrzačícím otrockým pracím nebo skončily ve vězení, je věnován nový pamětní den. Jeho zavedení je reakcí polských úřadů na iniciativy, které přicházejí od poslední generace pamětníků oné válečné doby.
Odpovědí na ně jsou instituce paměti, zřizované a podporované státem – Muzeum rodiny Ulmů v obci Markowa na Podkarpatsku, kde Sad vzpomínek připomíná, jak Poláci s nasazením vlastního života a života svých blízkých zachraňovali Židy, nebo Muzeum polských dětí – obětí totality v Lodži. Připomíná nejen tragédii vězňů jediného dětského koncentračního tábora v Evropě, ale i utrpení mnoha tisíců dalších dětských obětí druhé světové války.
Připomínat si tyto tragické zkušenosti z minulosti je naší povinností. Nejen vůči obětem, ale také vůči budoucím generacím, kterým jsme povinni tyto vzpomínky předat.
Piotr Gliński je profesor humanitních věd, který dlouhá léta působil v Ústavu filozofie a sociologie Polské akademie věd a v letech 2005–2011 vedl Polskou sociologickou společnost. Nyní je místopředsedou vlády Polské republiky a ministrem kultury a národního dědictví.
Text byl vydán společně s polským měsíčníkem Wszystko co najważniejsze v rámci historického projektu s Institutem národní paměti ve Varšavě a Polskou národní nadací.
