Vládní koncepce české zahraniční politiky ČR hovoří o tom, že „ve vztahu k Polsku bude ČR naplňovat strategické partnerství s důrazem na spolupráci v rámci V4 a EU“. Pro Česko je totiž opravdu výhodné, aby vztahy s polským čtyřicetimilionovým národem měly strategický charakter. Jak ve světle této vládní deklarace vypadá dnešní realita?

Polská zahraniční politika a její transatlantismus

Varšava praktikuje ve vztahu k rozhodujícím evropským mocnostem strategicky promyšlenou  dvoustrannou politiku. Týká se to zejména Velké Británie, ale i Francie a Německa. V oblasti bezpečnosti doplňuje Polsko alianční politiku rovněž strategicky pojatými bilaterálními vztahy se Spojenými státy, spolu s posilováním vlastní obranyschopnosti. V případě napadení by Polsko, stejně jako Česko, počítalo s pomocí spojenců. Zároveň je však polská armáda, čítající přes 100 tisíc vojáků, financovaná dvěma procenty polského HDP, navíc disponuje obrovským akvizičním programem, díky němuž je do značné míry schopna svou zemi bránit sama.

Přes komplikované politické vztahy s „Bruselem“, aktuálně určované kritickým hodnocením polské soudní reformy, umí Polsko uvnitř unijních institucí provádět promyšlenou personální politiku. Polská diplomacie cíleně rozmísťuje své lidi do těch úseků Evropské komise či Evropské služby vnější akce, kde se řeší pro Polsko důležité agendy, jako například kohezní, zemědělská či bezpečnostně-obranná politika.

Shoda mezi všemi aktéry polské politické scény panuje v tom, že Rusko je  revizionistickým státem a jeho aktivity v regionu jsou škodlivé a nepřátelské. Všechny relevantní politické síly se také shodnou na tom, že přítomnost Spojených států v regionu má pozitivní vliv na bezpečnost Polska. Náš severní soused je rozhodným zastáncem silné transatlantické vazby.

Ohledně strategických zájmů polského státu tedy panuje vnitropolitický konsensus, což jistě můžeme Polákům závidět. Rozdíly se týkají spíše konkrétního výkonu zahraniční politiky. Diskutuje se o tom, nakolik je či není rozvíjení dvoustranných aktivit s USA (navyšování americké vojenské přítomnosti v Polsku, masivní zbrojní akvizice americké provenience, polsko-americká blízkovýchodní iniciativa zvaná „Varšavský proces“) v souladu se vztahy Polska s Evropskou unií a NATO.

V oblasti bezpečnostní a obranné politiky EU diskutuje opozice s vládou o tom, zda je třeba přistupovat k jejímu posilování výlučně pozitivně (opozice), či zda je na místě opatrný postoj blokující případnou duplikaci bezpečnostně-obranných iniciativ Evropské unie s kolektivní obranou NATO, jež má pro bezpečnost Polska prioritu (vláda).

Obraz České republiky v Polsku

Češi jako národ zaujímají již mnoho let bezkonkurenčně první místo v polském žebříčku oblíbenost národů! Jiná je ovšem situace v politické rovině našich vztahů. Neúprosným faktem je, že V4 téměř zcela vymizela z polského politického a politicko-bezpečnostního diskursu. Ještě více to platí pro samotnou Českou republiku. Téměř se s námi nepočítá, Poláky v tomto ohledu skoro nezajímáme. Pokud se v Polsku mluví o regionálních vazbách, pak se to týká Německa, Pobaltí, Rumunska, Švédska či Finska.

Tento stav, diametrálně odlišný od situace před deseti lety, má vícero příčin. Souvisí s rezervovaným českým postojem vůči Polsku, který Varšava velmi pozorně sleduje, nebo s naší často neujasněnou zahraničně-politickou pozicí (prezident versus vláda). Svou roli hraje i fakt, že v řadě důležitých agend, projednávaných ve strukturách EU, nemá Česká republika zřetelně profilovanou pozici. Nebo ji není ochotna jednoznačně deklarovat. Jde-li o tak důležitá témata, jako je nastavení finančních nástrojů sousedské politiky EU či budoucnost evropské bezpečnostní a obranné politiky po odchodu Britů, je česká pasivita opravdu na pováženou. Ad hoc koalice proto polští zástupci v těchto unijních agendách vytvářejí s pobaltskými státy, Rumunskem, ale i třeba i Švédskem.

Nižší váha České republiky oproti dřívějšku souvisí také s novými formáty regionální spolupráce, jako je na infrastrukturu zaměřená „Iniciativa Trojmoří“ a s obranou související „Bukurešťská devítka“. Poláci se jim intenzivně věnují a náš rezervovaný postoj k nim nesou  nelibě. Lze konstatovat, že ve střední Evropě vznikly nové strategické osy. Především je to bezpečnostní a ekonomicko-infrastrukturní osa polsko-rumunská a vedle ní politicko-ideová osa polsko-maďarská. Naše diplomacie musí proto definovat, jakou přidanou hodnotu může Česká republika za daného rozložení sil v regionu mít.

Možnosti česko-polské spolupráce

Průniky zahraničně-polických zájmů České republiky a Polska existují například v bezpečnostní a obranné politice, sousedské politice EU, přeshraniční spolupráci, obraně vůči nepřátelským vlivovým operacím či energetické bezpečnosti.

V první jmenované oblasti jsou velkými tématy vojenská přítomnost USA v Polsku a česko-polský příspěvek k obranyschopnosti východního křídla NATO. Vojenská přítomnost USA v Polsku má dopad na celý region. U našich sousedů je rozmístěno na 4,5 tisíce amerických vojáků, přičemž je dohodnuto navýšení tohoto počtu o další jeden tisíc, a to včetně nejmodernější techniky. V Polsku bude nově působit obrněná brigáda, velitelství V. sboru, letka bojových dronů i výcviková báze pro americké a polské speciální síly. Tato tréninková báze ve městě Drawsko Pomorskie je nanejvýš relevantní pro českou armádu. Polsko i USA jsou otevřeny tomu, aby zde naše speciální jednotky trénovaly po jejich boku. To je příležitost, kterou bychom rozhodně měli využít. Speciální síly Armády ČR získávají bojové zkušenosti na různých místech světa a jedná se v zásadě o protiteroristické operace. Na této nově budované bázi mohou ovšem trénovat tzv. scénáře vysoké intenzity. Jinými slovy: mohou zde reálně nacvičovat obranu naší země.

Společným česko-polským zájmem je posilování obranyschopnosti východního křídla NATO. Aliance je sice nejsilnější vojenskou organizací světa, ale geografie je neúprosná. Ve třech pobaltských státech nikdy nebude dost aliančních vojáků na to, aby to stačilo k zastavení případného ruského útoku. Proto je nutné investovat do různých metod, jak by bylo možné protivníka odstrašit. Může k tomu přispět naše schopnost bleskově rozmístit akceschopné posily do ohrožené oblasti. Jednou z možností by v takovém případě bylo  uvést do pohotovosti naši 7. mechanizovanou brigádu a vyslat ji do Polska a Pobaltí automaticky, na základě naplnění určitých indikátorů. Mohla by k tomu být uzavřena dvoustranná obranná dohoda, která by specifikovala události, uvádějící naši obrněnou brigádu do pohotovosti. Tou může být například mobilizace v ruském západním vojenském okruhu. V případě jakéhokoliv překročení hranic Pobaltí ruskými vojsky či „zelenými mužíky“ by pak měla vláda na základě dohody oprávnění brigádu do ohrožené oblasti okamžitě vyslat. Dohoda – ratifikovaná parlamentem – by tedy zajišťovala vládě dopředu potřebný mandát pro případ krize.

Závěrem

Blízkost zájmů Česka a Polska je evidentní. Polsko je i naším významným obchodním partnerem. Úplná shoda mezi námi ale samozřejmě není a nebude. Potřebujeme především vzájemný respekt a pragmatickou, oboustranně výhodnou spolupráci.

Česká republika nemůže pominout to, že se náš severní soused stává vojenskou mocností. Tento fakt přesahuje horizont funkčního období jedné vlády. Od té stávající není možné očekávat aktivitu, dokud ji povede premiér, kterého na Polsku zajímá akorát společný boj za zemědělské a kohezní dotace.  Předivo česko-polských vazeb je však dostatečně bohaté a může pomoci tuto přechodnou slabinu překlenout. S tímto cílem chystá Program bezpečnostních strategií Evropských hodnot v blízké době s polskou ambasádou Den polské bezpečnostní a obranné politiky v Praze.

Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), zástupce ředitele v Odboru střední Evropy a posléze v Odboru analyticko-plánovacím MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.