Podruhé v historii Polsko zachránilo Evropu před smrtelným nebezpečím. V roce 1683 měly oddíly vedené polským králem Janem III. Sobieskim rozhodující podíl na rozdrcení Turků u Vídně, a zabránily tak islámské invazi. Před 100 lety, v srpnu 1920, pak polské vojsko uštědřilo Rudé armádě tvrdou porážku u Varšavy. To znamenalo definitivní konec bolševického snu o vývozu „socialismu“ do evropských zemí a o spojení rudoarmějců s německými levicovými revolucionáři. V opačném případě by asi neexistovala síla, která by mohla vývoz marxistické revoluce zastavit. Dá se proto říci, že náš kontinent, především jeho východní část, tak zůstal ještě několik desítek let ušetřen komunistických represí a zločinů, které znamenaly velký teror a smrt mnoha milionů lidí.
Je třeba si uvědomit, že tehdy došlo ke střetu dvou protikladných kultur, tradiční evropské vycházející z židovsko-křesťanských tradic, pro kterou je charakteristická úcta k lidskému životu nebo právo člověka na soukromý majetek, reprezentované Polskem. Dá se říci, že se jednalo o kulturu života. Proti ní stála kultura destrukce zastoupená ruskou komunistickou mocí. Ta byla charakteristická likvidací staletých osvědčených hodnot a vyhlazováním celých skupin lidí, které komunisté považovali za třídní nepřátele. Ano, oni byli prvními, kteří v Evropě 20. století programově zabíjeli lidi kvůli jejich původu, čili zastupovali kulturu smrti. Teprve po nich páchali srovnatelné zlo nacisté.
Polská armáda ve spojenectví s legitimními představiteli Ukrajiny zahájila na konci dubna 1920 rozhodující ofenzivu proti Rudé armádě s cílem osvobodit Kyjev. Poláci obsadili ukrajinské hlavní město 6. května. Byli podporováni Ukrajinci vedenými Symonem Petljurou, který si přál nezávislost své země na sovětském Rusku a hned po vyhnání rudých vyhlásil samostatnou Ukrajinskou lidovou republiku. Sám nejvyšší polský představitel a vrchní velitel armády maršál Józef Piłsudski v provolání k Ukrajincům uvedl, že Poláci nepřicházejí jejich zemí okupovat, ale osvobodit, a jakmile to situace dovolí, předají moc ukrajinské vládě.
V předchozích letech, když rudí Rusové okupovali Ukrajinu včetně Kyjeva, zakázali ukrajinské noviny, zrušili vyučování ukrajinštiny ve školách a uzavřeli ukrajinská divadla. Rolníkům brali půdu, nutili je zakládat kolchozy a ukrajinské intelektuály deportovali do gulagů. Ve městě Hluchiv bolševici povraždili studenty místního gymnázia, v některých případech ještě děti. K ještě horším masakrům došlo v Kyjevě, kde rudoarmějci a čekisté pozabíjeli tisíce zajatých ukrajinských vojáků. K smrti umučili metropolitu pravoslavné církve Volodymyra Bohojavlenského, systematicky vraždili intelektuály, lékaře, učitele a další názorové odpůrce. Po takových krvavých lázních se tedy nelze divit všeobecné obrovské nenávisti k vládě rudých nad Ukrajinou.
Na konci května dvacátého roku však ruští bolševici vedeni jedním z nejschopnějších velitelů Rudé armády v historii Michailem Tuchačevským shromáždili velké síly (asi 790 tisíc vojáků), zahájili rozsáhlou ofenzivu, 11. června se znovu zmocnili Kyjeva a postupovali až na polské území.
Obrat před Varšavou
Situace se pro Poláky stala kritickou, a proto maršál Piłsudski vystoupil 3. července 1920 se zásadním projevem k polskému národu: „Občané Rzecipospolité! Vlast vás potřebuje! Nepřátelé obkličující nás ze všech stran soustředili všechny síly, aby zničili naší krví a lopotou polského vojáka vydobytou nezávislost. Zástupy útočníků, táhnoucích až z hlubin Asie, se snaží zlomit naše hrdinské armády, aby se vrhly na Polsko, podupaly naše nivy, pálily vsi i města a na velkém polském pohřebišti začaly svou hrůzovládu. Jako jedna nehybná zeď musíme povstat k odporu. Ať se nápor bolševismu rozbije o hruď národa. Ať na volání Polska nechybí žádný z jeho věrných a pravých synů, aby podle vzoru svých otců i dědů srazili nepřítele Rzecipospolité k jejím nohám. Vše za vítězství, vše! Do zbraně!“ Výzva legendárního vojevůdce se neminula účinkem a do polské armády se během krátké doby přihlásilo na sto tisíc dobrovolníků.
Přesto se však Rudá armáda v srpnu dostala až na vzdálenost třinácti kilometrů od polského hlavního města. Zastupitelské úřady všech zemí s výjimkou britského a papežského státu už evakuovaly své pracovníky a jedny německé noviny dokonce přinesly mylnou zprávu, že Varšava už padla.
Nastal však obrat, který už čekal jenom málokdo a pro který se vžilo označení Zázrak na Visle. Polská armáda zahájila 15. srpna překvapivé vítězné tažení, při kterém zatlačila ruské jednotky o stovky kilometrů zpět na východ. Plán vítězné operace připravil Piłsudski ve spolupráci s francouzským generálem Maximem Weygandem a náčelníkem štábu polské armády generálem Tadeuszem Rozwadowskim. Dosud se vedou spory, kdo byl hlavním strůjcem polského vítězství. V každém případě však všechny válečné plány podléhaly schválení vrchního velitele, tedy maršála Piłsudského.
Útok Poláků do boku bolševických sil znamenal obrat ve válce a během podzimu roku 1920 utrpěli ruští bolševici od Poláků ještě několik těžkých porážek. Rudá armáda byla silně zdecimovaná a nakonec Rižský mír v březnu 1921 stanovil polsko-ruskou hranici na linii Desna-Slucz-Korzec-Zbrucz, která v podstatě kopírovala situaci při druhém dělení Polska v roce 1793. Poláci tak obnovili svrchovanost nad svým historickým územím.
Jedním ze zásadních viníků porážky Rudé armády se stal budoucí sovětský diktátor Josef Vissarionovič Stalin. Ten tenkrát působil jako politický komisař u Jihozápadní armády, která útočila v jižní části fronty. Právě Stalin znemožnil přesun Buďonného jízdní armády k Varšavě, který nařídil Tuchačevskij, protože si umanul za každou cenu dobýt Lvov. Dá se říci, že i tato událost vedla k Tuchačevského konci v roce 1937, kdy byl po vykonstruovaném procesu popraven.
Na datum 15. srpna, tedy začátku polské protiofenzivy, připadá velký katolický svátek Nanebevzetí Pany Marie a Poláci jako horliví katolíci přisuzují „Zázrak na Visle“ právě přímluvě Matky Boží. Dokonce požádali papeže Benedikta XV., aby mohli Pannu Marii nazývat královnou Polska, a tehdejší Svatý otec jejich prosbě vyhověl.
Tato válka byla vedena velmi krutě zvláště ze strany ruských bolševiků, kteří neuznávali mezinárodní dohody o zacházení s válečnými zajatci. Například ve vsi Bystryk rudí kozáci brutálně povraždili mladé nezkušené polské vojáky, kteří se chtěli nechat zajmout. Tuto událost popisuje spisovatel Karel Richter ve své knize Válka začala v Polsku. Masakry zajatých polských vojáků ze strany rudoarmějců byly běžné.
Poláci nezabíjeli ruské zajatce
Současné ruské stížnosti na to, že v polských zajateckých táborech tehdy údajně zahynulo na 40 tisíc vojáků Rudé armády, jsou lživé mají jediný úkol, odvést pozornost od pozdějšího katyňského masakru polských důstojníků. Poláci, na rozdíl od rudých, brali své nepřátele do zajetí s výjimkou politických komisařů. Právě komisaři byli v mnoha případech zodpovědní za represe vůči tzv. třídním nepřátelům, tedy nevinným lidem, a mohli nechat popravovat i vlastní velitele. Také to nebyli vojáci v pravém slova smyslu, ale fanatičtí stoupenci zločinné ideologie, kteří z hlediska platných mezinárodních konvencí neměli nárok na status válečných zajatců.
Bohužel situace byla tehdy dva roky po skončení I. světové války obecně špatná a lidé hladověli. Je tedy logické, že Polsko, které také trpělo nedostatkem potravin, jimi nemohlo dostatečně zásobovat ani zajatecké tábory a zajatci také umírali na nejrůznější infekční nemoci. A při tehdejší úrovni lékařské péče je zachránit nešlo. Proto tvrzení, že Poláci zavinili smrt ruských zajatců, je zkreslené a demagogické. V Polsku bylo tehdy zhruba 110 tisíc ruských zajatců, z nich jich zemřelo maximálně 18 tisíc. Pro srovnání, Sověti zajali za II. světové války přibližně tři miliony německých vojáků a z tohoto počtu zahynula čtvrtina až třetina.
Sám ruský komunistický vůdce Vladimir Iljič Lenin tehdy velmi litoval viselského obratu a prohlásil: „Ještě několik dní vítězné ofenzivy a byla by dobyta nejenom Varšava, ale rozbit i Versailleský mír.“ Ano, nechybělo mnoho a civilizovaná Evropa by byla zničena pod náporem rudého barbarství. Představa, že by evropské země včetně Československa už tenkrát ovládli komunisté s jejich terorem, deportacemi, loupežemi majetku a masovým vražděním, je hrůzostrašná.
