Polský malíř Jan Matejko, po otci Čech, formoval polskou národní sebereflexi – portrét jeho dětí (1879) FOTO: Wikimedia
FOTO: Wikimedia
V jednom ze svých článků Viliam Buchert napsal, že se v Česku o Polsku a Polácích říkají nesmysly. S obsahem textu sice nesouhlasím, ovšem s jeho hlavní tezi ano, a to ze dvou důvodů. Zaprvé v českém povědomí chybí informace o Polsku, konkrétně o složitosti a mnohoznačnosti polských dějin, zejména pokud jde o poslední dvě století. Zadruhé je to otázka starých stereotypů souvisejících s Polskem, které způsobují, že české perspektivě často uniká, jak se Polsko (z)měnilo v průběhu 20. století, především pak po roce 1989.
Než začnu psát o polské cestě k modernitě, musím nejprve odpovědět na otázku, co je to vlastně samotná modernita. Její součástí je samozřejmě modernizace – nejsou to ale totožné pojmy. Zatímco modernita je větší ideovou formací, celou epochou, modernizace je jakýmsi procesem v rámci této epochy. Moderní dějiny a dějiny modernity jsou dlouhé a komplikované, stejně jako jejich definice. Hodnocení modernity a její časový rámec se mění podle perspektiv a názorů vědců.
Modernita jako kontroverzní otázka
Většina kanonických studií, které se týkají otázky modernity, se soustředí na negativní nebo ambivalentní fenomény spojené s tuto rozsáhlou kulturní a myšlenkovou formací. Konzervativní perspektiva, jak se zdá, oceňuje nebo diskrétně obdivuje zaměření modernity na člověka a období antropocénu (tedy nadvlády lidstva), a také dominanci západního kulturně-technologického modelu.
V této perspektivě najdeme také čistě negativní komentáře, které kritizují modernitu a považují ji za jakousi válku proti upřímnosti, autentičnosti, duchovnosti, citlivosti a vysoké kultuře: podobnou diagnózu ohledně moderní kultury 20. století najdeme například ve slavné knize amerického sociologa Daniela Bella Kulturní rozpory kapitalismu (1976). Samotná modernita, jakož i její vědecko-filosofická recepce, je bezpochyby velmi složité téma plné kontroverzí.
Nejdůležitějšími idejemi, které jsou spojené se základy moderního období, jsou autenticita a individualita. Oba pojmy odkazují na myšlenkové dědictví Descarta a jeho slavné věty Myslím, tedy jsem, což je spojeno se vznikem moderního racionalismu. Vznik racionalismu však nelze pokládat za jednoznačný začátek modernity. Vždyť 17. století je jen velmi zřídka považováno za významný předěl novověku – mnohem častěji se uvádí 16. století (činili tak ve svých studiích například filosofové Immanuel Wallerstein či Gianni Vattimo) nebo 18. století (jak tvrdil Michel Foucault).
Inspirativní je také koncepce polského filosofa Jacka Dobrowolského, podle něhož můžeme hledat základy moderní antropologie už v 15. století, kdy začalo období zeměpisných objevů a renesančního myšlení. V této době středověkou teokracii nahradila renesanční antropokracie – touha člověka po tom, aby se emancipoval, dobyl svět a „stal se bohem“.
Pro účel tohoto eseje se však můžeme shodnout na tom, že modernita ve své zralé a pravé formě vznikla v době osvícenství, tedy ve druhé polovině 18. století. Osvícenství bylo silně spjato s radikálním racionalismem a optimismem, stejně jako s počátkem doby různých revolucí, myšlenkově-ideologických a zároveň i technologicko-ekonomických přelomů.
Povaha modernity se plně projevila během průmyslové revoluce a obou světových válek, přičemž její základní hodnoty, jako jsou akumulace kapitálu, rozvoj za každou cenu a expanze, dosáhly svého vrcholu. Karl Marx popsal moderní dobu v jednom ze svých citátů následovně: „Všechno pevné rozplývá se ve vzduchu, všechno posvátné je profanováno.“
Americký filosof Marshall Berman jej doplnil takto: „A každá věc obsahuje svůj vlastní opak.“ Modernita je tedy zároveň obdobím velkého zmatku, nejistoty a rychlých změn, které lidstvo předtím neznalo. Berman za účelem vylíčení moderní povahy odkazuje na slavné Goethovo dílo Faust – titulní postava zaprodává svou duši ďáblu proto, aby se stala všemocným kouzelníkem, který změní svět a doprovodí lidstvo ke štěstí, což se Faustovi samozřejmě nepovede.
Specifika středoevropského vývoje
Vraťme se však ke střední Evropě. Existuje teorie tzv. hospodářského dualismu, podle níž došlo v 16. století na západ od řeky Labe k zásadním ekonomickým změnám. Tehdy se zemědělství a obchod ve východní Evropě začaly výrazně lišit od situace v západní části kontinentu.
Zatímco západní Evropa kráčela cestou, která ji přibližovala k modernímu kapitalismu, na evropském východě nedošlo v ekonomické oblasti k výrazné transformaci. Přestože střední (a východní) Evropa byla kulturně spjata se západním civilizačním okruhem díky renesančním a (proti)reformačním vlivům, v případě ekonomického modelu se oproti západní Evropě začaly objevovat první velké rozdíly.
Druhým přelomem byl začátek osvícenství a s ním spojené politické koncepce. Americký historik Larry Wolff v knize Inventing Eastern Europe (1994) zdůrazňuje, že právě během osvícenství došlo ke vzniku myšlenkového paradigmatu chápání „východní Evropy“, který přetrvává až do současnosti. Jedná se tedy o přesvědčení, že střední a východní Evropa jsou oblastmi určité zaostalosti, které je třeba civilizovat, aby se mohly stát nárazníkovou zónou Západu a ochranou Evropy před hrozbou ze strany různých východních impérií.
Ideály západního osvícenství se shodují také s dalším jevem podstatným pro střední Evropu: absolutní hegemonií Ruska, Rakouska a Pruska v této části světa. Země české, uherské, jihoslovanské a rumunské se už nějakou dobu nacházely pod vládou Habsburků nebo Turků. Dalším státním útvarem, který v té době zmizel z mapy Evropy, byl polsko-litevský stát.
Polský sociolog Marcin Napiórkowski ve své knize Turbopatriotyzm (2019), což bychom mohli do češtiny přeložit jako „turbo-vlastenectví“, tvrdí, že Polsko „zmeškalo svůj vlak k modernitě“. Znamená to, že Polsko přišlo o svou nezávislost v nejhorší možné době, když se osvícenství blížilo ke konci a nastupovalo období romantismu. Právě tehdy a během celého 19. století se v Evropě začaly tvořit moderní národní státy, které se spíše sjednocovaly (jako Německo a Itálie), než rozpadaly nebo přicházely o vlastní suverenitu.
Když Britové, Francouzi, Němci, Italové a do jisté míry i Češi v rámci národního obrození opečovávali a reformovali svou kulturu a kladli tak základy moderního státu, Polsko, rozděleno do civilizačně odlišných záborů, uvízlo ve víru partyzánského a konspiračního boje a muselo čelit germanizaci (v rámci tzv. Kulturkampfu) a rusifikaci.
Samozřejmě už v 18. století existovaly pokusy o modernizaci Polska právě v duchu osvícenství, jakým bylo například schválení ústavy z 3. května 1791 (byla první moderní „psanou“ ústavou v Evropě a druhou ve světě – po americké ústavě z roku 1787), inspirovanou idejemi francouzských myslitelů, nebo Kościuszkovo povstání z roku 1794. Tadeusz Kościuszko, který bojoval v americké válce za nezávislost, byl pokrokový vůdce, který chtěl reformovat Polsko podle západních vzorů: garantovat občanská práva všem sedlákům a omezit politicko-společenský vliv šlechty a katolické církve. Ústava 3. května byla ovšem po dvou letech prohlášena za neplatnou. Následné Kościuszkovo povstání, i když mělo své úspěchy, bylo potlačeno Ruskem.
V 19. století na polském území docházelo k různým snahám o modernizaci. Nejvíce jich bylo v pruském záboru, konkrétně ve Velkopolsku. Tamější obyvatelé, kteří se nechali poněkud inspirovat německou ekonomikou a hospodařením, vytvořili základy tzv. organické práce. Organická práce v duchu pozitivismu stanovila, že všechny společenské vrstvy mají kumulovat kapitál, bohatnout, vyvíjet se a přispívat k vyváženému ekonomickému růstu celé společnosti. O ekonomické rivalitě Poláků a Němců vypraví například děj polského televizního seriálu Nejdelší válka moderní Evropy (1979–1981).
O průmyslové revoluci a modernizaci v ruském záboru vypravuje polský nobelista Władysław Reymont v knize Země zaslíbená (1899), když líčí zrození moderního města (polské Lodže) a moderního kapitalismu ve střední Evropě a také obraz multikulturního polského území s jeho polským, židovským, německým a ruským živlem. Příběh Lodže je zajímavý tím, že během jednoho století (1815–1915) se počet zdejších obyvatel zvýšil z jednoho tisíce na více než sto tisíc. Lodž se díky své rychlé modernizaci stala druhým největším městem na polském území a její demografický růst byl v podstatě nesrovnatelný se zbytkem Evropy.
Po sjednocení Německa v roce 1871 a především po vypuknutí první světové války se oblast střední Evropy se stala části geopolitického projektu nazvaného Mitteleuropa. Tvůrce tohoto projektu, německý politik Friedrich Naumann, předpokládal, že Německo a Rakousko-Uhersko získají nadvládu nad celým středoevropským a východoevropským územím, které pak bude závislé na německých kulturních a politických vlivech. Přesvědčení o zaostalosti a neschopnosti slovanských národů, které je třeba civilizovat, bylo samozřejmě následkem osvícenských představ, o čemž jsem se už zmiňoval. Jenže tyto představy fungují v podstatě až do dneška ve formě různých stereotypů (a autostereotypů).
Polsko a meziválečný „jízdní řád dějin“
Pokud koncem 18. století Polsko zmeškalo svůj „vlak k modernitě“, tak v roce 1918 znovu opomenulo „jízdní řád dějin“. Po první světové válce, když Francie a Velká Británie truchlily nad svými oběťmi a válku považovaly za nesmyslnou katastrofu a trauma, Polsko a další nově vzniklé státy střední Evropy oslavovaly obnovení nezávislosti a teprve tehdy začaly s doháněním vyspělejších západoevropských ekonomik a utvářely své nezávislé státní instituce.
Lze říci, že to vlastně byla první úspěšná revoluce na polském území: Polsko se stalo parlamentní demokracií, polské ženy si vybojovaly volební právo, byly sjednoceny tři velmi odlišné zábory. Polský stát však čelil mnoha problémům – bojoval o hranice (hranice meziválečného Polska byly stanovené až v roce 1923, ještě ve dvacátých letech zuřily ve střední a východní Evropě různé konflikty, o čemž už dnes většina lidí nic neví), měl vysokou negramotnost obyvatelstva, zejména na venkově, a musel se vypořádat s vnitřními politickými konflikty, zaostalou ekonomikou a asimilací početných národnostních menšin.
Oproti tehdejšímu Československu, které zdědilo průmysl a administrativu po Rakousku-Uhersku, situace v Polsku byla mnohem horší. Bylo to způsobeno tím, že většina polského území byla předtím východní frontou Velké války, což znamenalo obrovskou devastaci. Oblasti, které dříve patřily k Německu a Rakousku, se nacházely na lepší civilizační úrovni než tzv. Kresy Wschodnie, tedy území dnešního Běloruska, západní Ukrajiny a Litvy.
V roce 1922 byl první polský prezident a levicový politik Gabriel Narutowicz zavražděn katolicko-národním fanatikem Eligiuszem Niewiadomským. Tento atentát je velmi symbolický, protože byl součástí „kulturní války“ mezi konzervativními a progresivními Poláky, která se svým způsobem táhne od 18. století až do současnosti. V meziválečném období byly střety mezi krajní pravicí a socialistickým nebo emancipačním hnutím v Polsku docela běžným jevem, stejně jako v mnoha jiných evropských zemích této doby.
Po roce 1918 existovala v celé střední Evropě velká touha po modernitě a po dostihnutí západní Evropy. Zkušenost modernizace v letech 1918–1939, založená v jednotlivých státech na realizaci různých modernizačních programů, byla nesmírně důležitou kapitolou v dějinách tohoto regionu. Politické elity považovaly splnění ambiciózních reforem za zdroj své legitimity a také potvrzení věrohodnosti nových států na mezinárodní scéně. Očekávané civilizační povýšení mělo nejenom potvrdit jejich právo na existenci, ale také právo být součástí poválečného evropského systému. Tím by byl následně odmítnut onen „statut okrajovosti“, který jim byl přiřčen v 19. století.
„Nová Evropa“ se konečně chtěla stát subjektem moderní epochy. Jenže zatímco v rámci celého kontinentu byla modernizace ve střední Evropě záležitostí velice očekávanou, působila zároveň nejvíce kontroverzí.
Specifičnost regionu vytvořila zvláštní podmínky, kdy modernita, která se vyvíjela během dialogu uvnitř Západu a se Západem, měla svůj vlastní rys a charakter, což bylo především důsledkem odlišné ekonomické a společenské situace.
Kupříkladu je to dobře vidět na přístupu ke kulturní avantgardě – zatímco ve více měšťanském (buržoazním) Československu se umělci nechali inspirovat francouzským surrealismem nebo německým expresionismem, v Polsku tyto inspirace byly minimální. To ovšem neznamená, že v meziválečném Polsku avantgarda neexistovala – v první polovině dvacátých let se polské umělecké skupiny silně inspirovaly například italským a sovětským futurismem.
Pokusy o modernizaci byly zahájené také v Druhé polské republice (1918–1939). Jedním z největších modernizačních projektů byla stavba přístavu v Gdyni v letech 1921–1923. Protože Polsko mělo tehdy jen velmi omezený přístup k Baltskému moři, neboť Gdaňsk se stal svobodným městem pod ochranou Společnosti národů, museli si Poláci vybudovat zcela nový přístav. Dalším důležitým projektem byla snaha o modernizaci železnic a dopravní infrastruktury na celém polském území a vytvoření tzv. Ústřední průmyslové oblasti (COP) spolu s továrnami a rozvojem těžebního průmyslu.
Meziválečné období, ač intenzivní, bylo velmi krátké a plné různých politických nepokojů. Po roce 1926 vládu převzala takřka autoritářská garnitura pod vedením maršálka Józefa Piłsudského. Je nutno podotknout, že se v tehdejší době většina evropských států vzdálila od demokratických principů, ať už to byly monarchie nebo diktatury, jako třeba Německo, Itálie, Rumunsko a Maďarsko. Koncem třicátých let byly v našem regionu výjimkou pouze tři malé pobaltské státy a Československo. Dříve než Druhá polská republika získala čas na dokončení svých modernizačních plánů, vypukla další světová válka.
V soukolí německého nacismu a sovětského komunismu
Německá a sovětská invaze do Polska v září roku 1939 započala – paradoxně – druhou, možná největší revoluci v moderních dějinách Polska. Sociolog Andrzej Leder pro ni používá termín „prosněná revoluce“, protože je nepřítomná nebo potlačovaná ve společenském vědomí Poláků a je silně svázána s traumatickým obdobím let 1939–1953. Tato revoluce (způsobená nacistickým a sovětským násilím) rozrušila strukturu polské společnosti. Polské intelektuální a politické elity byly většinou vyvražděné, a etnické složení polského území se úplně změnilo.
Kromě toho válka způsobila další ekonomickou krizi a zničení kulturního dědictví. Ztráty na životech a infrastruktuře byly obrovské: Polsko přišlo o skoro 6 milionů obyvatel (16 % populace) a národní majetek ve výši cca 700 miliard dolarů. Po válce probíhala ona revoluce dále, a to pod taktovkou Sovětů, kteří posunuli hranice Polska na západ na úkor Německa a v poválečném Polsku vytvořili etnicky homogenní společnost. A zároveň prostřednictvím polských komunistů nastolili teror a modernizaci podle sovětského vzoru.
Paradoxně to byli právě komunisté, kdo zlepšil v Polsku životní standardy díky šíření vzdělávání, boji z negramotností, elektrifikací, obnovou průmyslu a infrastruktury. Nejvíce se ale změnila společenská struktura: poprvé v polských dějinách byly vyzdvihovány nejnižší vrstvy společnosti (sedláci a dělníci) na úkor zemanů a katolického kléru.
Ačkoli se stalinská politika opírala o teror a komunistickou ideologii, poskytla „obyčejným lidem“ možnost společenského vzestupu, o kterém se jim před válkou ani nemohlo zdát. Stejně jako předtím v Sovětském svazu (nebo do jisté míry i ve Spojených státech) se velká modernizační vlna v Polsku odehrála na faustovský způsob: za cenu mnoha lidských životů, velké destrukce a občanské nesvobody.
Ačkoli Polsko po roce 1945 prošlo radikálními společenskými změnami, řada jeho předválečných kulturních a politických tradic přežila. Byla to především touha po státní samostatnosti a přesvědčení, že sovětský komunismus je pouze prodloužením válečné okupace. Oproti Československu, kde komunisté a dělnické hnutí měly značnou společenskou podporu, komunismus v Polsku byl společnosti vnucen ještě během války a značnou měrou byl v rozporu s oficiální polskou vlasteneckou tradici. „Polská cesta“ ke komunismu po roce 1956 (tzv. Gomułkovské tání), i když zpočátku vzbudila společenské naděje, se rychle stala velkým zklamáním.
Přestože komunisté byli schopni určitým způsobem modernizovat polské území, nepovedlo se jim přesvědčit a získat většinu polské společnosti. Jistě byly realizovány některé velké projekty: znovupostavení Varšavy, vybudovaní „ideálního socialistického města“ Nowa Huta u Krakova nebo rozvoj továren a loděnic.
Nicméně komunismus v Polsku byl neefektivní a vedl k opakovaným hospodářským krizím. Ekonomická situace Polska v osmdesátých letech byla mnohem horší než v Československu, NDR nebo Maďarsku.
Modernizační revoluce po roce 1989
Po pádu komunismu zažila polská společnost další modernizační revoluci – šokový přechod ke kapitalismu čili tržnímu hospodářství, změnu politického systému a mentality či opětovnou integraci se Západem a zapojení do procesů globalizace.
Z geopolitického hlediska bylo největší změnou pro Polsko členství v NATO (1999) a EU (2004), které se uskutečnilo souběžně s hospodářským růstem v polských dějinách bezprecedentním. V roce 1991 bylo HDP Polska menší než HDP Ukrajiny! O třicet let později se Třetí polská republika stala sedmou největší ekonomikou Evropské unie.
Navzdory tomu, že Polsko zažilo obrovský ekonomický a infrastrukturní úspěch, zůstává přitom jasným příkladem fenoménu modernity se všemi jejími rozpory a nejistotami. Je to vidět v oblasti zdravotnictví, které je stále podfinancováno a potýká se s mnoha potížemi, obzvláště nyní, v době koronavirové pandemie. Polsko má též takřka nejhorší statistiky počtu sebevražd a problémů s duševním zdravím v Evropě.
Jiným podstatným problémem je otázka migrace: po mnoho let řada Poláků a Polek, kteří se nebyli schopni přizpůsobit novým podmínkám po roce 1989, emigrovala za prací do západní Evropy. Fakt, že Polsko bylo odříznuto od Západu železnou oponou, způsobil, že mnoho politicko-společenských trendů dorazilo do Polska s určitým zpožděním, což se odráží v polské kultuře a politice.
V Polsku například neexistuje typická křesťanská demokracie podle německého nebo dokonce i českého vzoru, a většina společnosti je výrazně konzervativní. Přitom v Polsku existuje trvalá „obsese nezávislostí“ – na polské pravici je populární přesvědčení, že suverenita polského státu je v neustálém ohrožení, což vede k politické paranoii. Má to své kořeny v polské historii: během posledních dvou století se Polsko většinou nacházelo pod okupací nebo cizím vlivem, a tato situace měla dopad na mentalitu mnoha generací.
Právě proto můžeme současně pozorovat ono silné rozdělení polské společnosti na (zjednodušeně řečeno) konzervativní a liberální část, které se jakoby nemohou vzájemně dohodnout. Je to příčinou zmíněných kulturních válek, k nimž obě strany používají moderní prostředky, sociální sítě, popkulturní kódy a komplikované tržní mechanismy.
Marcin Napiórkowski pojmenoval tyto dva postoje jako „soft-vlastenectví“ a „turbo-vlastenectví“. Zatímco soft-vlastenectví zdůrazňuje nutnost opuštění martyrologické tradice a posedlosti minulostí v politickém a společenském životě, přičemž nabízí soustředění na budoucnost, turbo-vlastenectví je v podstatě obsese nezávislostí moderního druhu. Specifická konzervativní orientace, která – a to je opravdu zajímavé – používá ultramoderní mediální prostředky a odkazy na popkulturu, což je atraktivní pro mnoho mladých Poláků a takzvanou alternativní pravici.
Modernita v polských podmínkách je nepřetržitě spojena s kulturními a světonázorovými konflikty. Jestliže státy jako Francie, Německo nebo Československo měly ve 20. století mnohem lepší podmínky k modernizaci systémového řízení, tak v Polsku z výše uvedených důvodů představují mnohé otázky modernity trvalý akutní problém. Proto polská společenská situace vypadá spíše jako ve Spojených státech než ve většině zemí Evropské unie, kde se otázky jako potraty, feminismus a práva LGBT tak emocionálně neřeší.
Poláci jako Židé a Korejci Evropy?
Existují ještě dva národy, k nimž je možné Poláky přirovnat, nejsou to však národy evropské či západní. Podle mne se Poláci podobají nejvíce Židům a Korejcům: Židům, protože vedou historickou politiku na základě martyrologie a komplexu oběti, a přitom mají velké úspěchy v oblasti infrastruktury a ekonomiky; Korejcům, poněvadž stejně jako oni museli čelit různým impériím (v případě Koreje Číně a Japonsku) a jsou historicky rozdělení.
Polské problémy s modernitou do jisté míry vysvětlují to, co se ještě nedávno odehrávalo v polských ulicích. Reportér serveru Seznam Zprávy Filip Harzer napsal, že „Poláci milují protesty, jsou to takoví Francouzi střední či východní Evropy, horké hlavy, které se čas od času potřebují projít se světlicí, rachejtlemi a vlajkami, zakřičet si a organizovat se proti něčemu či pro něco“. Toto srovnání není zcela neopodstatněné, ale myslím si, že za tím, co se děje v polském společenském životě, stojí mnohem hlubší důvody.
Americká historička Marci Shore napsala biografickou knihu o středoevropských intelektuálech. Polský titul její knihy je velmi symptomatický: Modernita jako zdroj utrpení. Myslím si, že tento název dobře vystihuje dějiny modernity a modernizace ve střední Evropě.
Středoevropská modernita byla téměř vždy projektem vnuceným nebo nedokončeným, který s sebou nesl řadu radikálních změn, jak pozitivních, tak i negativních. Přitom každá středoevropská země procházela vlastní cestou k modernitě – modernita československá nebo německá je těžko srovnatelná s modernitou polskou, rumunskou nebo ukrajinskou.
Lekce středoevropské modernity nám ovšem přináší shodné poselství: modernita zpožděná nebo vnucená násilím vždy radikálně působí na společenskou strukturu a vede ke kulturním a politickým svárům.
Błażej Szymankiewicz je polský překladatel, doktorand polonistiky na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani, spolupracuje s Ústavem slavistiky Masarykovy univerzity v Brně
