Polsko je s velkým náskokem největším podporovatelem Ukrajiny. K neděli (27. února) věnovalo sousednímu státu vojenský a humanitární materiál za 900 milionů dolarů. Kde se bere taková solidarita? Vysvětluje polský historik, esejista a spisovatel Mariusz Surosz.

V prvé řadě je to projev politického realismu. Chceme mít společnou hranici s Ukrajinou, ne s Ruskem. Tuto koncepci zastával už v meziválečném období maršál Pilsudski. Druhou věcí je naše společná minulost, podobná mentalita, která nás spojuje, možná i sentiment. Do války žili Poláci ve Lvově, na Volyni i jinde na Ukrajině. Dodnes platí, že když o někom v Polsku řeknete, že je „kozák“, tak to znamená, že je čestný, rovný člověk, který bojuje až do konce.

Je to důvod, proč v Polsku žilo už před nynější válkou půldruhého milionu Ukrajinců?
Ano, povahově jsme si podobní. Určitě podobnější než třeba s Čechy. Poláci nemají s Ukrajinci žádné problémy, v práci se rychle spřátelí, běžná jsou smíšená manželství. I v Polsku přitom panovaly stereotypy, podle kterých je každý Ukrajinec zedník a Ukrajinka uklízí byty…

To je stejné jako u nás…
Ale v Polsku se to časem změnilo. V tom jsou, myslím, Poláci dál než Češi. Je to i tím, že ukrajinská přítomnost je v Polsku úplně přirozená. I po válce u nás zůstala velká ukrajinská menšina, kterou režim v rámci operace Visla přestěhoval do západní části země.

Znamená to, že se podařilo překlenout vzpomínky na válku a masakry Poláků na Volyni?
Mladou generaci už minulost netíží. Starší lidé jsou na válečné vzpomínky samozřejmě citliví. A určitě jsou v Polsku takoví politici, kteří by chtěli, aby Ukrajinci psali své dějiny výhradně podle jejich představy.

Ta je jaká?
Především, aby se za všechno, co během války na Polácích spáchali, omluvili. Jenže hříchy jsou i na polské straně. V meziválečném období žilo na Ukrajině, jež byla součástí polského státu, sedmdesát procent Ukrajinců a sedmnáct procent Poláků. V Polsku se přesto traduje, že Ukrajina byla polská a harmonicky tu spoluexistovali Poláci, Ukrajinci, Židi, Češi i Němci. Jenže pak přišla válka a – nikdo vlastně neví…