Na svém pomyslném kariérním kontě má výstavy fotografa Davida LaChapella v Rudolfinu, promítání filmu Sergeje Polunina v Národním divadle, které se vyprodalo za čtyři minuty, i výstavu mapující kariéru britského návrháře Alexandera McQueena. „Mám rád různorodost. Nedovedu si představit, že bych každý den jezdil na to stejné místo, se stejnými lidmi, jednou trasou pořád dokola,“ vysvětluje kreativní producent Milosh Harajda. Pro deník FORUM 24 popisuje, co všechno stojí za produkcí největších výstav i proč se Češi neustále podceňují.

Kreativní producent Milosh Harajda pochází ze slovenského Prešova. Vysokou školu studoval v Londýně a poté v Barceloně. Už v průběhu studií se seznámil s ikonami umělecké scény, mezi něž patří i americký fotograf David LaChapell. Mimo produkci působil také jako novinář v několika světových médiích a letos ve spolupráci s kurátorkou Helenou Musilovou přichystal první retrospektivu světoznámého fotografa Bruce Webera v Praze. Produkce je často stresující prací, která od člověka vyžaduje spoustu dovedností a trpělivosti „Jsem perfekcionista. Není neobvyklé mě těsně před vernisáží vidět utírat prach z obrazů,“ směje se Milosh.

Dále čtěte

Štvou vás reklamy na webu FORUM 24? Tak pojďte číst bez nich!

Milí čtenáři, jak víte, deník FORUM 24 je nezávislý web, který si na sebe musí vydělat, protože jej nesponzoruje žádný…

Co všechno ale příprava kreativního projektu obnáší? „Nejraději mám startovací pozici, kdy vytipovaného umělce začínám párovat s příslušnou institucí,“ tvrdí Milosh. Každá spolupráce je podle něj takovou rovnicí, do níž patří umělec, instituce a sponzor. Celý proces vysvětluje na svém nejnovějším projektu, kterým je letos otevřená výstava Bruce Webera v Domě U Kamenného zvonu, který spadá pod Galerii hlavního města Prahy.

Světová Praha

O tom, že Praha tak velkou výstavu, jakou je retrospektiva Bruce Webera, ustojí, nepochyboval. Klíčové prý bylo najít pro tento obrovský projekt správné místo. Milosh chtěl spolupracovat s veřejnou institucí a jako první se nabízel Dům fotografie, ale zrekonstruované prostory na Staroměstském náměstí jej uchvátily. „Navštěvovat Rudolfinum nebo Národní divadlo je běžné, ale Dům U Kamenného zvonu je takový neobjevený klenot.“

I jeho poloha v centru města přispěla k tomu, že o výstavu je velký zájem. „Další proměnou je obsah retrospektivy. Dokumentární fotka, módní fotografie i česká stopa v podobě portrétů herce Heatha Ledgera z pražských filmových studií, každý si zde přijde na své,“ popisuje výstavu Milosh. Když se v průběhu příprav opravdu ponořil do Bruceovy práce, zjistil, že propojení s Českem je větší, než se na první pohled zdá. Před jeho objektivem totiž stály i naše modelky Karolína Kurková a Eva Herzigová či tenistka Martina Navrátilová.

Dále čtěte

Fotky by měly vyprávět příběhy, říká fotograf Bruce Weber. Svoji tvorbu poprvé představuje v Praze

Americký fotograf a dokumentarista Bruce Weber proslul především módní fotografií. Jeho kampaně pro Calvin Klein vdechly značce dodnes známou identitu…

„Ať už s mým studiem pořádáme filmovou premiéru, výstavu, či focení, je pro mě důležité, aby byl umělec součástí všech příprav, které někdy zaberou i několik let,“ popisuje. Součástí jeho práce je určitým způsobem propagovat Prahu jako kulturní místo a lákat tak nejen turisty, ale i další umělce do naší metropole. Díky retrospektivě Bruce Webera psala o Praze média jako například španělské noviny La Vanguardia, italský Vogue či Vanity Fair. „Dostávat Prahu do světového povědomí je jedním z hlavních pilířů mého studia.“

Anything is possible

Při rozhovoru s člověkem, který se pohybuje na nejvyšších příčkách umělecké scény, a navíc pochází ze Slovenska, se naskýtá možnost zjistit názor odborníka na aktuální situaci v tamní kulturní sféře. „Pro mě je na té situaci nejsmutnější to, že jsme si naše zástupce zvolili v demokratických volbách, tudíž jejich kroky odrážejí názor většiny národa,“ tvrdí Milosh. Respektovat výsledky demokratických voleb je podle něj základ. Zároveň ale vyvstává otázka, zda je vláda nevzdělané většiny ten nejlepší způsob vedení státu. „Měli bychom se zamyslet nad tím, zda do vedoucích pozic chceme stavět lidi, kteří mají v daném oboru téměř nulový backround,“ uvažuje.

Potenciál ale české i slovenské prostředí má. „Fascinuje mě, jak Češi a jejich vláda přistupují k architektonickým památkám. Každý rok zrestaurujete nějaký objekt, o kterém jsem do té doby ani neslyšel, a ještě to umíte krásně komunikovat s veřejností a dát mu nový život,“ tvrdí. Podobně obdivuje práci bývalé ředitelky Slovenské národní galerie Sandry Kusé, která kompletně zrekonstruovala její hlavní budovu.

Češi i Slováci mají tendenci se podceňovat, což lze přisuzovat historickému kontextu a generačním traumatům, jež se s ním pojí. „Každý by měl někdy jet do Ameriky, aby nasál trochu z toho jejich anything is possible stylu života,“ tvrdí Milosh a dodává, že mladší generace, jejíž součástí jsou i jeho neteře, na tom bude zase o něco lépe i díky přístupu k informacím z internetu a sociálních sítí. „Nástup internetu jsem zažil až ke konci základní školy, tudíž jsem vyrůstal poněkud izolovaně a až na výšce jsem získal více rozhledu.“

Produkční práce je plná překážek, ať už těch opravdu velkých, jako je celosvětová pandemie, či těch menších, jež zahrnují vyjednávání s kulturními institucemi. Každý projekt má svá specifika. „U Davida LaChapella bylo nejtěžší získat si jeho důvěru. U Bruce jsme měli dveře docela otevřené, ale pak přišel covid a nevěděli jsme, jestli nějaká výstava vůbec bude,“ vzpomíná Milosh. Práce na projektu nakonec trvala několik let, což ale není pro produkci výstavy nic neobvyklého.