HISTORIE / Mladá belgická žena zahanbeně předstoupí před velitele tranzitního tábora v německém městě Dessau. Jedna z přítomných Francouzek, plná rozhořčení, ji vzápětí silně udeří do tváře. Francouzský fotograf Henri Cartier-Bresson stiskne spoušť a vytvoří snímek, který vejde do dějin jako jeden ze symbolů poválečného zúčtování.

Ztělesnění Hanby a Vzteku, stojící před Spravedlností, za bedlivého přihlížení řeckého chóru. Tak popisuje fotografii s názvem Informátorka gestapa odhalena ženou, kterou udala Metropolitní muzeum umění v New Yorku.

Zrodila se jen krátce po skončení války, kdy napříč Evropou vládla touha po potrestání všech těch, kteří na nezměrném utrpení během válečných let nesli svůj podíl viny. Zachycuje pouhý prchavý okamžik, a přesto se stala mementem celé té neklidné doby, vyrovnávání se s těžkou minulostí a počátků nových časů.

Ten správný okamžik

„Fotografie je pro mě rozpoznání ve zlomku sekundy nejen významu dané události, ale také precizní výběr správné formy, která by ji nejlépe vyjádřila,“ uvádí autor snímku, francouzský fotograf Henri Cartier-Bresson, ve své knize s názvem Rozhodující okamžik z roku 1952.

Dnes je Bresson považovaný za zakladatele moderní fotožurnalistiky, který svou tvorbou, svými zachycenými okamžiky ovlivnil celé generace fotografů. Potřeboval k tomu nejen talent, ale i nekonečnou dávku trpělivosti, rozhodnosti a to, čemu se říká dobré oko. „V Bressonově případě šlo určitě o oko studované jeho ranou výtvarnou kariérou, oko ovlivněné systematičností kubismu a spontaneitou surrealismu,“ podotýká ve svém textu odborník na fotografii Kryštof Korč. 

Umění jej lákalo od malička. Narodil se v roce 1908 do dobře zajištěné rodiny a fotografoval už jako malý chlapec. Nakonec si však zvolil studium malby. Jako umělec dozrával v bouřlivém kulturním prostředí, silně ovlivněném nástupem surrealismu, směru usilujícího o osvobození mysli, o zachycení nejniternějších představ a snů. Ve svých obrazech se nedokázal Bresson vyjádřit tak, jak by si přál, a proto raději svá raná díla ničil.

Fotografie, která ho oslnila

Teprve setkání s fotografií s názvem Tři chlapci u jezera Tanganika, pořízené okolo roku 1930, se pro něj samotného stalo oním rozhodujícím okamžikem. Obdivoval, jak její autor, maďarský reportér Martin Munkácsi, dokázal zachytit radost ze života, přirozenost a svobodu dovádějících dětí. Uvědomil si, že fotografie zachycuje pouhý moment, a přesto má moc zobrazit cosi věčného, nadčasového, co v lidech rezonuje nehledě na místo a čas.

Koupil si fotoaparát Leicu s 50mm objektivem a vyrazil do ulic. Snažil se být nenápadný, věděl, že lidé při pohledu na velké fotoaparáty ztrácejí svou přirozenost, proto svého kovového společníka natíral tmavou barvou. Cestoval po Evropě, setkával se s ostatními fotografy a zvěčňoval unikátní chvíle. Zakrátko už jeho snímky visely po boku dalších umělců na nejrůznějších výstavách. S úsměvem říkával: „Prvních 10 000 fotografií je nejhorších.“

Fotografoval i během druhé světové války jako francouzský armádní fotograf. Padl však do německého zajetí a dlouhých 35 měsíců strávil v zajateckém táboře. Teprve na třetí pokus se mu podařilo z něj uprchnout, vrátil se do rodné země a zapojil se do odboje. A znovu fotil, německou okupaci i osvobozování Paříže. Když jej po utichnutí války Americký úřad pro válečné informace požádal, aby natočil dokument s výmluvným názvem Le Retour (Návrat) o válečných vězních a uprchlících, souhlasil. 

Od zajatců o zajatcích

Výsledný dokument má lehce přes půl hodiny. „Byl to film od zajatců o zajatcích. Můj kameraman vše natáčel a ta scéna se odehrála přímo před mýma očima,“ vzpomínal Bresson později. „Držel jsem fotoaparát v ruce a pouze jsem zmáčkl spoušť.“ Na nádvoří v Dessau nedaleko Lipska se toho dne tísnila celá řada přihlížejících lidí, jež válka připravila o domov. 

Tamější tranzitní tábor měl poskytnout dočasné útočiště právě pro vysídlené či nuceně nasazené osoby, politické vězně, uprchlíky či válečné zajatce předtím, než se vrátí domů. Hlas komentátora ve filmu zhruba od dvanácté minuty varuje, že je „potřeba být na pozoru před těmi všemi ubožáky, kteří se snaží v té mase lidí ztratit, aby se nepozorovaně vrátili domů a dál pokračovali ve svém zlém konání; udavači, agenti gestapa, zrádci, ti všichni byli odhalování těmi, jež zradili“.

Velitel tábora, Nizozemec Wilhelm Henry van der Velden, pátral mezi těmi tisíci tvářemi po případných bývalých nacistech, členech gestapa či jejich spolupracovnících. Nakonec se stal však pouze tichým svědkem dramatické scény, která se před davem lidí i objektivem Bressonova fotoaparátu odehrála.

Úder pomsty

Belgičance přivedené před velitelův stoleček se schovat v anonymitě davu nepodařilo. Jedna z přítomných Francouzek v ní rozpoznala informátorku gestapa, která ji udala. „Ano, pomáhala jsi gestapu! Jsi agentka!“ vykřikla prý podle Bressona a vyťala jí takový políček, až žena vypadla ze záběru.

Donašečka se vzápětí narovnala, upravila si vlasy a zahanbeně sklopila oči, z nosu jí tekla krev. Totožnost ani jedné z hlavních postav celého výjevu není známa, ani míra provinění jedné, ani míra utrpení druhé. Pro výslednou fotografii to však není důležité. Její význam tkví v zachycení okamžiku odplaty, spontánního, svobodného a rázného projevu odporu k nacistické zvůli, která zasáhla životy nespočet lidí.

Řekl jsem vše, co jsem mohl

Henri Cartier-Bresson i nadále pokračoval ve své fotografické kariéře, cestoval a přinášel jedinečná svědectví ze zemí napříč celým světem. Se svými přáteli založil roku 1947 agenturu Magnum Photos a stál u zrodu moderní streetové a dokumentární fotografie. Fotoaparát odložil přibližně třicet let před svou smrtí, okolo roku 1975. „Řekl jsem už vše, co jsem říci mohl,“ nechal se slyšet a vrátil se ke kresbě a malbě. 

Zemřel v roce 2004 v požehnaném věku 95 let a zanechal za sebou obrovské, dodnes inspirující dílo. Přesto o sobě Henri Cartier-Bresson prohlašoval: „Celý život jsem byl amatérem.“