„Pomoc!“ ječel pronikavě hlasem přiškrceným hrůzou, když ho policisté odnášeli k otevřeným dveřím sanitky a házeli ho dovnitř. „Policie! Policie! Policie!“ Dveře se zavřely, zámek zapadl a sanitka značnou rychlostí odjela. V komické panice toho člověka, který zoufale volal policii, a zatím byli policisté všude kolem něho, byla ponurá ironie. Yossarian se nad tím marným, pošetilým voláním o pomoc nevesele usmíval, ale najednou ho napadlo, že bylo vlastně dvojsmyslné. Uvědomil si, že ten muž jím možná nehledal podporu policie, ale hrdinsky se pokoušel, ač sám už ztracený, varovat každého, kdo nebyl policista, ozbrojený obuškem a revolverem a podporovaný dalšími policisty, také s obušky a revolvery. „Pomoc! Policie!“ volal ten člověk, a chtěl tím možná všechny upozornit na hrozící nebezpečí. Yossarian tedy té výstrahy uposlechl a nenápadně se snažil dostat se od policie co nejdál.

Toto je emblematická pasáž ze závěru románu Hlava XXII. Jeho autor, Joseph Heller, vyniká smyslem pro takové paradoxy, samotný zákon „hlava XXII“, podle něhož se kniha jmenuje, obsahuje v sobě nepřekonatelný rozpor. Zdá se, že žijeme v podobném světě, jaký zažíval hrdina románu Yossarian na konci války v Římě.

Dále čtěte

Luza ucítila krev: O jednom prázdninovém výletu Václava Černého

Červencový den roku 1945. S batohem na zádech prochází letní náchodskou krajinou profesor Václav Černý, literární vědec, filosof a esejista.

Procházeje před časem po půlnoci kolem Masarykova nádraží, spatřil jsem chlapce sedícího na zemi s pouty za zády. Kolem postávali městští policisté, původci jeho nepřirozené polohy na chodníku. Nemohl jsem jít dál, a jak jsem tak stál poblíž, hoch mě poprosil, abych zavolal státní policii.

Dožadoval se pomoci policie před policií! Něco jako hlava XXII. Zavolal jsem tedy státní policii, ta poměrně rychle přijela a mladíka vysvobodila. Prý ten hoch jel načerno tramvají. Mezitím, než dorazila druhá policie, aby vyprostila člověka ze spárů první policie, vyfotografoval jsem scénu s policistou a sedícím chlapcem. Nato se fotografovaný policista rozhorlil, že je fotografovat při práci prý nesmím, a v jejich hledáčku jsem se nyní octl já.

V tu ránu jsem byl obklopen asi deseti „měšťáky“, z nichž sprostými slovy vynikala nad ostatní jedna jejich příslušnice. Musel jsem se legitimovat, ačkoli k tomu  nebyl žádný důvod. Bylo mi vyhrožováno, že prý nesmím snímek zveřejnit, což nyní tímto článkem konečně činím, a splácím tak svůj dluh. Venkoncem jsem tak i já byl vysvobozen státní policií!