Ukrajinská armáda FOTO: ČTK/AP/Efrem Lukatsky
FOTO: ČTK/AP/Efrem Lukatsky
ROZHOVOR /Může se stát, že Čechům přivezou na týden pět bochníků chleba, pytel cibule, pytel brambor, nějaké maso a to je všechno, říká dobrovolník z humanitárního fondu Perun. Jeho skupina, známá i díky populárním facebookovým stránkám Češi na Ukrajině, se specializuje na instruktáž a následnou pomoc lidem, kteří chtějí bojovat proti ruské agresi, nebo proti ní už bojují. Pro deník FORUM 24 jsme si povídali o tom, co válčící Češi potřebují, jak se budou vyrovnávat s válečnou zkušeností, až konflikt skončí, ale hlavně o nejnovějším projektu, který má šanci výrazně vylepšit jejich bojeschopnost.
Jak to pro vás všechno začalo?
Fungujeme v Čechách pod hlavičkou spolku Zdravotní zajištění, který založil Honza Zamrazil a který řeší hlavně zdravotnickou pomoc. Já jsem s ním na začátku války začal spolupracovat na humanitární stránce věci, ale vždycky jsem se věnoval víc té vojenské činnosti, výcviku kluků tady v Čechách a jejich podpoře.
To je případ stránek Češi na Ukrajině?
Právě proto jsme to pak oddělili, protože kluci, kteří potřebují informace, nepotřebují řešit humanitární pomoc ani zdravotní věci atd. Takže proto jsme založili na sociální síti stránku Češi na Ukrajině. Ta má velký dosah v Čechách, zejména, pokud jde o facebookovou komunitu. Stejnojmenná webová stránka je pak podpůrná pro lidi, kteří by na Ukrajinu chtěli vyrazit. Dozví se tam některé základní informace.
A proč vznikl fond Perun?
Mezitím jsme odjeli na Ukrajinu a tam založili mezinárodní humanitární fond Perun. Ten se věnuje primárně podpoře vojenských jednotek. Zdravotní zajištění má tedy na starosti zdravotní péči a podporu v Čechách a Perun zajišťuje vše, co je potřeba na ukrajinské straně, kde si za dobu svého působení získal solidní reputaci a jméno.
Jak byste tedy shrnul hlavní rozdíl mezi aktivitou vaší skupiny a jinými dobrovolnickými organizacemi?
Myslím, že hlavní rozdíl spočívá v tom, že podporujeme v první řadě vojáky, asi z 90 procent, a to z jednoduchého důvodu, protože řešením této války jsou prostě vojáci. Aktuálně bohužel není žádné jiné východisko a podpora vojáků znamená rychlejší ukončení konfliktu. Ukrajina vyhraje, my potřebujeme, aby vyhrála, a aktuálně nevyhraje žádnou mírovou dohodou. Nevyhraje tím, že tam dovezeme více plenek pro děti, byť samozřejmě jsou potřeba, ale to řeší už jiné organizace. My se snažíme pomoci těm, kteří se tam chtějí dostat a účastnit, aby tam přijeli co nejlépe připraveni, a potom, aby na tom bojišti odvedli co nejlepší práci. To je podstata našeho fungování. Další rozdíl je tedy právě v tom, že mezi námi jsou lidé, kteří se aktivně účastní bojů, ať už jako zdravotníci, nebo jako vojáci.
Co všechno jste schopní vojákům zajistit?
Teď se soustředíme na podporu několika jednotek nebo brigád. Bez naší pomoci by byly výrazně méně bojeschopné. Například teď pomáháme jedné brigádě vozit náhradní díly, protože dřív se tam vozila auta, která teď už jsou v Evropě poměrně drahá. Situace ale může být taková, že podobná brigáda má sice k dispozici 10 aut, ale reálně jsou provozuschopná dvě a na zbytek nejsou náhradní díly, protože ty prostě na Ukrajině chybí. Proto jim pomáháme nakoupit náhradní díly v západní a ve střední Evropě.
Ale nejde „jenom“ o náhradní díly, že?
Některé úseky fronty postrádají dostatečně kvalitní zásoby potravin nebo hygienických prostředků. Moc se tam nejezdí, takže se může stát, že Čechům přivezou na týden pět bochníků chleba, pytel cibule, pytel brambor, nějaké maso a to je všechno. V takových podmínkách ale vojáci nemohou dlouhodobě podávat dobrý výkon, takže je potřeba jim stravu zpestřit a doplnit.
A jak je to s vaším nejaktuálnějším „projektem Iveco“?
Do třetice zajišťujeme specifické a klíčové vybavení pro konkrétní jednotky, ať už jsou to termovize, drony, nebo teď právě to obrněné Iveco, které zmiňujete. Vybíráme na něj, protože má velmi konkrétní účel a velmi konkrétní využití, víme, že je to tzv. gamechanger, že ta jednotka díky němu bude moci odvést práci mnohem líp a bude díky němu možná i ve větším bezpečí.
S tím, že by ta jednotka podobný vůz dostala od Ukrajinců, se počítat nedá?
Ukrajina nemá jinou možnost než se soustředit ve své logistice, v zásobování i ve financích na ty nejpotřebnější věci. To jsou velké projekty typu nákup munice, velké nákupy těžké bojové techniky, a nemá absolutně možnost řešit vybavení pro konkrétní jednotky, termovize, auta a další věci. Nemá na to ostatně ani finanční prostředky. Takže bez západní pomoci ze strany menších dárců by to prostě nefungovalo.
Soukromí a drobní dárci se od počátku konfliktu velice výrazně zapojili do podpory Ukrajiny. V poslední době se ale hodně hovoří i o tzv. únavě z války a poklesu téhle pomoci. Je to i vaše zkušenost?
Pokud jde pokles podpory a tzv. únavu z války, ať vezmete jakoukoli velkou humanitární katastrofu, tak únava z ní se zákonitě vždycky dostaví a podpora opadá. U války na Ukrajině je to úplně stejné. Když ale situaci srovnáte s velkými katastrofami typu tornádo u nás v Čechách nebo tsunami v Asii, tak pozornost lidí k tomu, co se tam děje a co tam Rusové dělají, je neúměrně vyšší. To se projevuje i v míře podpory.
Takže máte svůj stabilní okruh přispěvatelů?
Většina lidí, kteří nás podporují, podporují Ukrajinu dlouhodobě. Už to není téma pro mainstream, ale je tu specifická skupina lidí, kteří situaci pravidelně sledují a vyhledávají si informace. Podpora samozřejmě mírně klesla. Lidé, kteří byli ochotní darovat hodně peněz, tak je darovali na začátku konfliktu a často je už ani nenapadne, že je potřeba tu pomoc zase obnovit. Pomůžou jednou, a považují věc za odbytou, ale válka stále pokračuje, čeká nás snad její nejdůležitější fáze a jejich pomoc právě teď znamená opravdu hodně. Pravidelní dárci tvoří asi 20 procent našich příjmů.
Jaký je podle vás přístup české společnosti k lidem, kteří odjeli na Ukrajinu bojovat pro Rusům?
To, že jezdíme na Ukrajinu do prvních linií bojů, u většiny lidí vyvolá úlek. My žijeme v takové bublině mezi lidmi, kteří nás podporují, ale když se člověk potká s někým, kdo bojuje ve válce a je přímo v centru toho dění, tak většinou si vytvoří nějaký odstup. Podobné zkušenosti chtějí lidé podvědomě vytěsnit ze svého života, a to i když jinak podporují Ukrajinu a posílají tam finanční prostředky.
Když se bavíte o vraždění lidí, o mučení civilistů atd., tak přichází vlastně logická reakce, snaha to trochu vytěsnit. Je to podvědomá obrana, snaha o to, abychom zůstali lidmi. To pak vytváří určitý odstup. Lidé si podobné věci nechtějí nosit do svých domovů, což je koneckonců také důvod, proč Ukrajinu podporovat. Pokud tohle nechceme řešit ve svých domovech, nebo poblíž naší domoviny, tak ta podpora prostě musí být trvalá.
Jak mohou Češi aktuálně pomoci nejvíc?
Největší podpora pro naše kluky spočívá v tom, že na ně lidi nezapomenou, nepřestanou to téma sledovat jen kvůli tomu, že už to trvá rok a půl. Oni chodí dál na sociální sítě, čtou ty informace, takže se dostanou k tomu, že to téma je stále aktivní a aktuální v české, nebo západní společnosti. To je první věc, kterou může člověk udělat, aniž by ho to něco stálo.
Druhá možnost je pomáhat jim dál se zajištěním potřebného vybavení. Během měsíců a let se samozřejmě opotřebovává, ztrácí, ničí apod. Takže to je nekončící potřeba, dokud ta válka bude trvat. Je ale třeba postupovat opatrně při posílání konkrétních věcí. Dříve lidé zašli do obchodu, koupili boty, ty boty tam poslali a ony se pak nějak rozpustily v ukrajinské armádě. To ale teď už neplatí.
Pamatuji si tu prvotní vlnu nadšení, kdy všichni sbírali a posílali všechno…
Dnes už je skutečně potřeba pomáhat individuálně, to znamená buď poslat finanční prostředky na konkrétní sbírku, nebo nějaké organizaci, která se zabývá konkrétní a individuální pomocí, případně poslat konkrétní věci ve chvíli, kdy odpovídám na konkrétní požadavek. Teprve když mi někdo řekne, potřebuji tyhle boty, velikost 45, tak je poslat. Posílat věci na Ukrajinu naslepo, to už dneska nefunguje.
Všeobecně je ale lepší poskytovat finanční prostředky, i z toho důvodu, že řada věcí je na Ukrajině levnějších než v Čechách. Další problém může představovat i přeprava, logistika, takže nakoupit některé vybavení na Ukrajině je jednodušší, než ho převážet přes hranice. I kvůli clům a dalším věcem.
Neobáváte se, že se čeští dobrovolníci po návratu ocitnou ve vzduchoprázdnu, ať už sociálním, zdravotním, nebo právním?
Pokud jde o návrat českých vojáků z Ukrajiny, bude velmi záležet na konkrétní situaci každého z nich. Pokud jde o lidi, kteří neměli záznamy v rejstříku, prošli prověrkou a podali si žádost o milost, tak tu milost, respektive povolení od prezidenta dostanou. Ovšem ti, kteří si tuto žádost nepodali, mohou samozřejmě v budoucnu čelit perzekuci. V těchto případech ale jde často o osoby, které tu už nějaký problém měly před odjezdem na Ukrajinu. V takovém případě se jim problémy budou pravděpodobně dále kupit, pokud s tím něco sami neudělají.
Řekněme, že tohle vyřeší, ale co psychika?
Začlenění zpátky je jiná otázka. My všichni, kteří jsme odjeli na Ukrajinu a strávili tam nějaký delší časový úsek, víme, že to začlenění zpátky není vůbec jednoduché. Vrátit se zpátky ke svému původnímu životu je někdy takřka nemožné. Člověk se naprosto změní, má jiné hodnoty, dívá se na společnost i na svůj život trochu jinak. Ne nutně negativně, ale prostě jiným způsobem.
Jak s tímhle naložit?
Lidí, kteří prošli Ukrajinou, budou zhruba nižší stovky, ale bylo by skvělé, kdyby vznikla iniciativa, která jim bude pomáhat, aby se dokázali začlenit do společnosti a zase fungovat. Jinak jim hrozí velké riziko postraumatické stresové poruchy, dlouhodobých depresí. Takoví lidé nezapadají do většinové společnosti a nedokážou se v ní uchytit. Jejich dovednosti i jejich náhled na život se totiž významně změnily. To, co si tam osvojili, tady nelze uplatnit. Tak je to ostatně v každém konfliktu a ztráty, které s tím souvisejí, jsou ochotní přijmout a počítají s nimi. Ale společnost by se měla snažit o to, aby tito lidé byli nějak ocenění i po tom návratu a aby našli pomocnou ruku na cestě zpátky do normálního života.
