Bývali lékaři, kteří testovali léky sami na sobě. Před takovým pokusem by dnes asi couvl i výzkumník přesvědčený o tom, že jeho výzkum směřuje správným směrem. Kdo by pak zapsal případný neúspěch do badatelských záznamů? Něco na tom ale je. Pokud svému postupu někdo věří, proč by do toho nešel? Co kdyby členové krizového štábu a celá vláda zkusili promořování na sobě? To by rozptýlilo mnohé pochybnosti.

Známý autor Nassim Nicholas Taleb, který hodně píše o kalkulaci rizik, napsal knihu Skin in The Game. U nás vyšla loni v překladu Jana Kalandry pod názvem Nasadit vlastní kůži. Taleb má mimo jiné na svědomí dnešní popularitu pojmu „černá labuť“, který někteří připomínají i v souvislosti s koronavirovou pandemií. Nakolik to sedí, nechme na jindy. Zůstaňme u toho, že jsme měli očekávat, že přijde nějaká velká pohroma, a být na ni připraveni, a to bez ohledu na to, že jsme netušili, co to bude. Proto je ta labuť černá. (Nevěděli jsme, že to bude virus, mohla to být také exploze supervulkánu nebo pád hodně velkého meteoritu, ale měli jsme mít v zásobě aspoň hodně peněz.)

Pokud jde o to nasazování vlastní kůže, tedy nést odpovědnost za své mluvení a konání, Taleb vidí ve společnosti asymetrii mezi třemi druhy lidí. Jsou tu ti, kdo kůži nenasazují, ti, co ji nasazují, a nakonec takoví, co ji nasazují za druhé.

Do kategorie těch, co vlastní kůži nenasazují, těží z výhod a nevýhody přesouvají na druhé, řadí například byrokraty, politické technology, konzultanty a poradce, velké podniky s přístupem ke státu, firemní manažery, centrální vlády, redaktory, novinářské „analytiky“ a prognostiky, politiky a bankéře.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Svou kůži nasazují občané, obchodníci, řemeslníci, podnikatelé, lidé, co provádějí laboratorní a terénní experimenty, spisovatelé a někteří redaktoři, vedení měst, spekulanti, aktivisté a tradeři hedgeových fondů.

Třetí kategorie jsou osoby nasazující kůži za druhé. To jsou: světci, rytíři, válečníci, vojáci, proroci, filozofové (v původním smyslu), umělci, někteří řemeslníci, podnikatelé-inovátoři, nonkonformní vědci, kteří podstupují riziko, protože se zabývají domněnkami vzdálenými od obecného přesvědčení, místní samosprávy, novináři odhalující podvody mocných režimů a firem, rebelové, disidenti, revolucionáři.

Bez ohledu na to, že by někdo mohl o zařazení některých jedinců do příslušné kategorie zapochybovat, pointa je jasná. Kůži nasazuje ten, kdo něco dělá nebo říká, přičemž ví, že když to nevyjde, tak za to draze zaplatí. Ti, co do toho nejdou, mohou všelijak mluvit a ujišťovat, ale za svůj omyl nijak nezaplatí a budou to zkoušet znova. Třeba to z dlouhodobého hlediska vyjde. Nejlepší je dělat různé dlouhodobé prognózy a návody, protože než dojde na jejich ověření a zjistí se, že to byla úplná blbost, tak se na to zapomene. Nebo je hlasatel už kvůli vysokému věku po smrti, takže si na něm nikdo nic nevezme. Za života byl oceňován pro svou jasnozřivost, a to je hlavní.

Ohledně promořování, nebo – lépe znějící – imunizaci obyvatel by bylo hezké, kdyby to vyzkoušeli ti, kdo ji navrhují. Když to pro většinu populace není až zas tak velké riziko, proč tedy celý krizový štáb a vládu nenechat den v nějakém již důkladně promořeném prostředí, třeba v nějakém domově pro seniory, a pak by se vidělo, co se stane? Než to pustíme na všechny, mělo by se to zkusit na nějaké jasně vymezené skupině. Za takové testování nepovažujeme neprůkazné spontánní experimenty, jako jsou sedánky v Lánech, kde se sýr údajně vsouvá do úst pod gumičkou roušky, jak nám bylo z těchto vyšších kruhů sděleno.

Něco nám ale říká, že takový pokus neproběhne. Kdyby to někdo navrhl, byl by označen za populistu.

Je pochopitelně otázka, co by se mělo dělat. Nejspíš to, co se ještě neudělalo, tedy zjistit, jak na tom vlastně doopravdy jsme.

Evoluční biolog a parazitolog Jaroslav Flegr odpovídal v rozhovoru na Aktuálně.cz na otázku, kolik lidí se tedy skutečně v populaci nakazilo, když odhady kolísají od 0,3 procenta až ke 40 procentům. Flegr řekl: „Podle toho je vidět, že o koronaviru nevíme vůbec nic. Čísla o počtu či procentu pozitivních testů, která se nyní objevují v médiích, jsou ve skutečnosti nezajímavá. Záleží na mnoha faktorech a stačí například změnit kritéria, podle kterých se lidé berou na testování, a výsledky se drasticky změní. Přitom není nic snazšího než otestovat tisíc náhodně vybraných obyvatel Česka. Vůbec nechápu, že to ještě nikdo neudělal.“

No neudělal. Tady se neudělalo víc věcí.