Filozofická fakulta Univerzity Karlovy se odmítla připojit k vyjádření prosté skutečnosti, že Miladu Horákovou před sedmdesáti lety zavraždili komunisté. Pro některé akademiky je to asi těžko přijatelné. Copak přece komunistou nebyl i náš současný prezident Miloš Zeman?

A copak komunistou nebyl i náš premiér Andrej Babiš? Byl přece normalizačním komunistou a hodně se v té době naučil.

A navíc – copak nebyl tehdy komunistou také náš nejslavnější český spisovatel Milan Kundera? Ten byl dokonce stalinským komunistou v době, kdy byla Milada Horáková zavražděna. A koneckonců i další desetiletí Kundera vyznával ideál zlepšování komunismu. Už přece proto je třeba tak nějak zazdít a zamlčet, že by Miladu Horákovou zavraždili komunisté.

Žijeme v éře revanšismu komunistů

Současná moc, která vládne české společnosti, je postavená na nevyřčeném principu revanšismu komunistů a různých skupin obyvatelstva za léta údajného ponížení v době demokracie a otevřené společnosti. Podobně jako současné české vesnici vládne nostalgie seniorů po letech komunismu, tak i současné akademické sféře do jisté míry vládne princip relativizace zločinnosti komunistické diktatury.

Zatemňování pravdy je přitom klíčovým nástrojem legitimizace vládnoucí garnitury. Podobně jako to bylo v době vlády KSČ, tak i dnes je lež zase znovu důležitou součástí propagandy vládnoucí moci a část akademické vrstvy si proto volí jako svoji optimální a rafinovanější cestu systém pololží.

Dnes nám vládne Andrej Babiš, jehož poslanci zasedají v evropské eurofederalistické liberální frakci, a přitom tento člověk vede naši zemi do fatálního střetu s Evropskou unií kvůli svému zneužívání evropských peněz a bytostnému autoritářství. Kundera s ním ovšem povečeřel.

Za prezidenta tu máme člověka, který slavnostně vyvěsil na Pražském hradě vlajku Evropské unie. Přitom je pro své chování v západním světě zcela izolován jakožto trojský kůň agresivní ruské imperiální politiky.

V Poslanecké sněmovně máme nejstabilnější parlamentní většinu za celou historii novodobé České republiky. Takovou hlasovací disciplínu tu ještě žádná vládní koalice neměla. A přitom máme formálně pouze menšinovou vládu! Tajemstvím takového grandiózního úspěchu naší vládní strany ANO je těsná spolupráce s ultrapravou i ultralevou extremistickou protizápadní a promoskevskou stranou. A tolik novinářů i médií dělá, že je to normální.

Fronta nepřátel otevřené společnosti

V čem tkví toto tajemství úspěchu naší současné mocenské garnitury? Jak se to děje, že se celebrity ruských dezinformačních webů dostávají do mediálních rad? A jak se to děje, že tuto proruskou frontu podporuje ultrakonzervativní kardinál vedle ateistického vůdce komunistické strany? A proč je s nimi na stejné lodi pseudokonzervativní nacionalista, který je synem bývalého prezidenta? A nebo také cynický ultranacionalista, xenofobní populista a ostrý odpůrce Evropské unie, který vede fašistickou frakci v Parlamentu, a přitom tak zodpovědně hlasuje na straně vládní koalice?

Je to celé jedna vlna, jedna fronta a jedno tažení proti liberální demokracii. Od esenbáckého mlátičky Ondráčka až po kytaristu a kariéristu v čele Sněmovny Vondráčka. Okamura i Filip, Zeman i Babiš, Lipovská i Xaver, Klaus senior i Klaus junior, všichni dohromady tlačí naši zemi k civilizačnímu sestupu proti logice civilizační evoluce od otevřené společnosti s jejími právními jistotami a úctou k individuálnímu osudu, dolů do stupidity a barbarství Východu. Je to opačný proces vývoje. Jako bychom se rozhodli vrátit od lidí zpátky k opicím.

Pan Pullmann v čele Filozofické fakulty, který se proslavil relativizací zločinnosti komunistické diktatury, je jen subtilnějším projevem toho samého pohybu kyvadla, které nás tlačí do jámy úpadku. Jakmile někdo prosazuje teze, že komunistický režim měl mnohovrstevnaté projevy a pro někoho nebyl tak zlý a někomu vlastně poskytl i hezké místo pro život, tak nahrává odpůrcům otevřené společnosti na politické i intelektuální scéně.

Princip otevřené společnosti je základem pluralitní demokracie. Je to asi jediné politické prostředí, v němž mohou lidé žít důstojně a mohou svobodně dýchat i tehdy, když není právě u moci jejich strana. To ale předpokládá sdílená pravidla a hodnoty. Právě tomuto ideálu se nyní vzdalujeme, protože se tu už dýchat skoro nedá. Jakmile ve společnosti začnou převažovat amorální a sebezničující tendence, relativizace pravdy, morálky a klíčových hodnot, tak se společnost ocitá ve fatálním ohrožení. V tom tkví její křehkost a vnitřní napětí, ale také naše příležitost ji bránit.

Neměli bychom si namlouvat, jak jsme na tom ve srovnání s Maďarskem či Polskem pořád dobře. Není to vůbec pravda. Nepřátelům otevřené společnosti jsou tu otevřené dveře k nejvyšším postům. Celá naše mocenská garnitura a všichni její přisluhovači v médiích i na vysokých školách patří do této množiny, již bychom třeba mohli nazvat „Spolek přátel návratu k opicím“. Tato opičí skupina se obrovsky rozrostla a získala mocenské pozice skoro všude. Občas se stane, že při rozhovoru se starým známým zjistíme, že se už také proměnil v opici. Pozná se to třeba podle toho, že začne obhajovat ruskou agresi na Ukrajině. A nebo když začne tvrdit, že naše zákony umožňují Babišův konflikt zájmů a EU nám do toho nemá co mluvit, kdo tu bere evropské dotace.

Vláda hrubé síly

Jaká je souvislost mezi vraždou Milady Horákové a současným úpadkem České republiky do nižší civilizační úrovně? Jistěže tehdy šlo o brutální teror, zatímco dnes stále žijeme v relativním bezpečí. Ale obrovské riziko tkví v obnovené moci komunistické strany, v návratu komunistických stereotypů a hlavně v agresivitě nových exponentů politické moci. Kupříkladu pana Xavera Veselého, který nemá žádné morální zábrany a je otrockým služebníkem politické moci. A nebo šéfredaktor MF DNES Plesl, který ze stránek novin otevřeně vyhrožuje osobám, jež jsou nepohodlné jeho vydavateli premiérovi. Takové projevy úpadku je třeba zaznamenat a sledovat. A podnikat kroky k obraně práva.

Miladu Horákovou zavraždili komunisté. Jistěže to byli v kriminálním slova smyslu podle principů Jaspersovy Otázky viny zcela konkrétní jednotliví komunisté – členové aparátu KSČ, Státní bezpečnosti a struktur justice. V politickém smyslu nese ale zodpovědnost celé komunistické hnutí i se svými méně zločinnými frakcemi a ve smyslu morálním nese vinu na takové vraždě i celá část společnosti, která nějakým způsobem schvalovala zločinný režim.

My bychom ale měli vidět, že zavraždění Milady Horákové souviselo s celospolečenským úpadkem, který se projevoval jako odmítnutí principů otevřené společnosti, vlády práva a spravedlnosti. Bylo to snížení civilizačních standardů na primitivní úroveň, kde vládne jen hrubá síla. Vláda hrubé síly dnes sice nemá takový prostor jako tehdy, ale ocitli jsme se znovu ve směru k tomuto stylu vlády. Jsme na šikmé ploše.

Dnešní státní moc aktivně usiluje o razantní snížení civilizačních standardů na úroveň před někdejším vstupem do západního společenství v devadesátých letech. Vládním silám jde o to, aby právní stát už neměl sílu zabránit konfliktu zájmů vládnoucího oligarchy a aby média neměla již veřejnou kontrolní funkci vůči vládním činitelům. Jsou to neonormalizátoři, kteří odmítají otevřenou společnost. V tom se všichni dohromady učí u Vladimira Putina.

Čelíme frontálnímu útoku na otevřenou společnost, kterou tu představuje koalice rozmanitých sil. Nepřátelé otevřené společnosti mají celou řadu převleků a vyskytují se v různých druzích. Ale spojuje je nenávist k jasnému popisu zločinů komunismu stejně, jako neochota bránit právní stát před frontálním útokem oligarchických struktur. Omlouvání komunismu je otevíráním cesty civilizačního regresu, v němž se od společenského systému důstojných lidí postupuje směrem k nižším formám živočišné existence.

Jsme na šikmé ploše

Když se ocitneme opět na šikmé ploše, není vůbec tak nepředstavitelné, že by se tu znovu zavíralo a zabíjelo za politiku. Stačí, když nás opičí vůdci odvedou z lidských institucí, třeba z Evropské unie, a pak tu přestanou platit pravidla civilizovaných lidí a zbudou jen zákony džungle. Pak tu bude opět prostředí nebezpečné pro život kriticky myslících lidí.

Vraždu Milady Horákové zapříčinili konkrétní jednotlivci, ale celá řada společenských skupin nesla svoji spoluvinu. To se nesmí omlouvat a zlehčovat. A svoji vinu má i samotná ideologie, podle níž se mají vyhubit třídy, které brání diktatuře proletariátu.

Komunismus je vinen, a kdo je nebo byl komunistou, tak by se měl stydět. A my se musíme bránit proti návratu autoritářství v modernější podobě. Dříve než bude pozdě.