Poté, co komunista Josef Skála oznámil, že se mu nepodařilo nasbírat padesát tisíc podpisů nutných pro kandidaturu na úřad prezidenta a nepodpořili ho také žádní poslanci ani senátoři, protože KSČM žádné nemá, můžeme s uspokojením konstatovat, že komunisté nezasáhnou žádnou formou (přímou kandidaturou, vydíráním a obchodem s hlasy) do boje o Pražský hrad. Stane se tak v podstatě poprvé od aklamační volby T. G. Masaryka v listopadu 1918.

To, že se Skálovi nepodařilo obstarat potřebné podpisy ani během série nedávných protivládních demonstrací, dokládá, že voliči, kteří byli přirozeným elektorátem komunistů, dnes dávají přednost nahnědlým křiklounům, dezinformátorům, potažmo SPD nebo Babišovi. Ti převzali ve větší či menší míře jejich proruskou a protiamerickou rétoriku, nenávist k NATO, Západu a demokratickému zřízení vůbec. Stali se ventilem jejich zhrzeného života.

Po letech tak komunisté nerozmnoží sbírku krvavých lotrů a občas i bizarních postav, které je v prezidentských volbách reprezentovaly. Na jejich počátku se v roce 1920 ocitl jistý Alois Muna, civilním povolání dámský krejčí, vyslaný do Československa přímo Leninem, aby tu zorganizoval bolševický převrat. V prezidentských volbách 1920 získal čtyři hlasy radikálních sociálních demokratů. Dalším byl Antonín Janoušek (dva hlasy) dosazený maďarskými komunisty do čela krátkodechého bolševického útvaru – Slovenské republiky rad, aby nakonec emigroval do Sovětského svazu a prožil zbytek života v Čuvašsku. Na konci této bizarní řady pak stála v roce 2008 Jana Bobošíková, vskutku důstojná součást uvedené sbírky kuriozit. Komunisté tak po více než sto letech odcházejí z české scény. Díkybohu.