Poslanecká sněmovna bude mít od 29. března vlastní kapli, kterou požehná a otevře kardinál Dominik Duka se zástupci ekumény a kam se přesune zhruba dvacetičlenná skupina poslanců, kteří se již od roku 1991 schází v prostorách Sněmovny na křesťanských setkáních. V internetových diskusích, odkud poslední dobou švihají div ne blesky další kruciáty proti muslimům, už jsme zase konečně ateistickým národem, který se musí ubránit brutální christianizaci, kterou na nás míní spáchat restitucemi posílené církve.
Při vší úctě k architektovi, panu Pleskotovi, moderní strohost není můj styl a mé srdce se brání absenci oblých andělíčků. Ale to nic nemění na tom, že přítomnost kaple je v pořádku, nikoho neomezuje a naplňuje potřeby minimálně určité části poslanců. Jak bývá u podobných kaplí zvykem, je interreligiózní, tedy zde nalezne naplnění každý věřící člověk. Chvíle usebrání nikomu neuškodí. Navíc lze uchovávat, byť jen malou, naději, že některé poslance osvítí.
Především se však nejedná o žádný unikát. Vlastní kapli má Evropský parlament, německý Bundestag, překrásnou historickou kaplí – v kontrastu se strohými multináboženskými pokojíky – se může pochlubit britský parlament, kapli mají poslanci na Slovensku a samozřejmě v Polsku, kapli nalezneme v americkém Kongresu i Senátu, kde mají katolíci, protestanti a židé dokonce ustanovené vlastní duchovní.
Z existence parlamentní kaple v těchto zemích lze vyvodit dvojí dopad: některým poslancům ani modlitby nepomáhají, i když kdoví, k čemu a za co se vlastně modlí, a existence kaple na půdě ústavodárného a zákonnodárného orgánu nijak neovlivňuje stupeň religiozity v té či oné zemi. Do kaple není nikdo nucen chodit, spornou složku problému představuje její financování, ale sami cítíme, že financování parlamentního bufetu zdaleka nevyvolává takové emoce jako jedna malá a nehonosná kaple.
Křesťanství provokuje
Ale proč? Dostáváme se k mimořádné schizofrenii zasahující mysl nemalé části naší populace, když se ti samí lidé, kteří by nejraději viděli náboženství na propadlišti dějin, dovolávají křesťanských kořenů Evropy v obraně před jinými náboženskými vlivy, jmenovitě před islámem. Jistěže by pronikání islámu do Evropy bylo daleko složitější v případě jejího pevného křesťanského ukotvení. Ale jakýkoliv, byť jen velmi symbolický, krok, který by znamenal určité přihlášení právě k našim kořenům, provokuje k útokům na věřící křesťany.
Nepotřebujeme, aby křesťanské svátky a symboly odstraňovali muslimové. Zvládneme to sami. Naprostou většinu soudních sporů týkajících se křesťanství ve veřejném prostoru v USA a Evropě nevedou muslimové, ale ateisté. Konzervativním křesťanům je často vytýkáno, že svou víru využívají především jako sečnou zbraň proti ostatním. To však činí především ti, kteří si na křesťanství vzpomínají jen při pocitu akutního ohrožení islámem.
Jak houby po dešti začaly na evropských letištích růst prayer roomy, které jsou hned na první pohled určeny především muslimským cestujícím. Mnohý návštěvník jimi bude překvapen. Profesor Petr Piťha ve svém slavném „svatovítském“ projevu vystihl tuto skutečnost pregnantně slovy: „Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají.“
A není to žádná povinnost ani pro nás.
