NÁZOR / Poslanec TOP 09 Miloš Nový navrhuje, aby se platy politiků snížily podle toho, jak se státu s financemi daří. Rád by měl něco takového zakotveno v zákoně, nebo to aspoň říká. Dá se čekat, že odpůrci použijí už značně opotřebované slovo populismus a nebude z toho nic. Jsou ale i celkem věcné důvody, proč se do takového kutilství nepouštět.
„Platy politiků by měly záviset nejen na průměrné mzdě, ale také na stavu veřejných financí. Proto navrhuji, aby se při překročení veřejného dluhu nad 50 % HDP automaticky snížily platy politiků o 20 %. Návrh sněmovně předložím v druhém čtení. Tento krok zajistí, že politici budou více motivováni k odpovědnému hospodaření. Věřím, že rozpočtově odpovědní kolegové tento návrh podpoří,“ píše Nový na síti X.
Na první pohled to může někomu znít dobře. S platy politiků je pochopitelně jeden základní problém, že jsou to totiž politici sami, kdo o nich rozhodují. O něčem takovém si ostatní pracující mohou nechat jenom zdát. Určitou výhodou je, že politiků je ve srovnání s ostatními profesemi poměrně málo, takže ani velmi vysoké platy v podstatě neznamenají žádnou pohromu pro státní rozpočet. Protože ale lidé dobře tuší a někdy i přesně vědí, že například poslanec pobírá více peněz, než na které dosáhne většina obyvatel, budí to občas značné podráždění.
Také dosažené výsledky činnosti politiků nebývají tak ohromující, aby jim někdo nadprůměrné ohodnocení přál. Jiná věc je, že takový dojem budou mít občané vždycky. „Já tady makám, zatímco vy si jen schůzujete, občas si zaskočíte na chlebíček a dálnice a nové byty pořád nikde.“ Faktem je, že třeba poslanci požívají některých dalších a poněkud feudálních privilegií, která běžný smrtelník nemá, například imunitu.
Hodně peněz pro politiky lze hájit i kritizovat.
Vyšší platy mohou údajně přilákat schopné a kvalifikované jedince, kteří by jinak mohli hledat lépe placené pozice v soukromém sektoru. Adekvátní platy mohou prý snížit motivaci politiků k přijímání úplatků nebo zapojení se do korupčních praktik. Politici nesou velkou odpovědnost za rozhodnutí, která ovlivňují celé národy. To poslední je pravda, ale v praxi se nezdá, že by to vždycky pomohlo. Práce je to ale nejistá, dneska křeslo máte, za krátký čas už ho mít nemusíte.
Krom toho nad vámi někdy visí hrozba kriminálu, a i když jste nic neprovedli, při šnečí rychlosti našich soudů a jejich někdy dost pozoruhodných rozhodnutích se z toho dostanete za celé roky a se zničenými nervy a pověstí. Vlasta Parkanová by mohla vyprávět. Vyšetřování a soudy trvaly dohromady dvanáct let.
Vysoké platy politiků mohou být (a jsou) veřejností tradičně považovány za přemrštěné, protože kontrastují s nízkými platy běžných občanů. Kdo ovládá matematiku ze základní školy, ví, že z podstaty věci není možné dosáhnout toho, aby všichni v zemi měli aspoň nadprůměrný příjem. Příjemné peníze, které každý měsíc přicházejí, navíc nemusí nutně vést (a ani nevedou) k lepší výkonnosti nebo efektivnějšímu vládnutí. V době ekonomických potíží, kdy vládnoucí vrstva vyzývá k „utahování opasků“, šetření, odpovědnosti, „myšlení na naše děti a vnuky“ a podobně, zpráva o další valorizaci poslaneckých platů lid zcela jistě rozčílí.
Problém je v tom, že pokles ekonomiky vůbec nemusí být zaviněn činností vlády nebo parlamentu. Jsou tu mezinárodní faktory, světové krize, pandemie, války, migrační vlny, nereálné projekty bývalých vlád a parlamentů, ekonomické cykly a počasí. To poslední může třeba za momentálně drahé kafe a čokoládu.
Ač to bude znít nepříjemně, za něco mají odpovědnost i občané sami. Občas voliči pověří mocí lidi zcela neschopné, nezodpovědné a prolhané a pak se diví, že nic nefunguje. Soudný jedinec nepředpokládá, že když zvolí politika, který rozmlouvá s kohoutem a „astrologičkou“, tak to dobře dopadne. Kolik je soudných lidí, o to se můžeme přít, ale je to méně, než bychom chtěli a potřebovali. Občas některé situace zachrání, když ekonomika v Německu jede na plný výkon a okolní země (a celou Evropu) táhne. Na to není vždycky spoleh, jak poslední dobou vidíme.
Nejlepší by bylo držet se daných pravidel, která fungují, když se do nich moc nevrtá. Stejně se nic zázračného nevymyslí.