Poslanec Pavel Žáček byl prvním ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Už tehdy bylo těžké jeho existenci obhájit – a dnes se potýkáme s krizí, kterou on sám připisuje neschopnosti současného managementu. Problém je ale ještě jinde: Pokud nebudeme schopni dobře zkoumat minulost a informovat o ní, dojde k tomu, že bude manipulováno přítomností i budoucností. A to vidíme už dnes.

Jak se má běžný občan, který věc sleduje zvenčí, ve sporu o ÚSTR zorientovat? Co se vlastně děje?

Veřejně dostupné informace lze shrnout do této zkratky: existuje podezření o finančních machinacích a korupčním jednání jednotlivců z vedení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), a to tak vážné, že podnět přijalo vrchní státní zastupitelství. Pokud je pravda, že prošetřování bylo přiděleno NCOZ, tak to znamená, že škoda je orgány činnými v trestním řízení odhadnuta na více než 150 milionů korun. Nezbývá než doufat, že se toto podezření netýká také podřízeného Archivu bezpečnostních složek. 

Zajímavá je ovšem reakce členů nejvyššího orgánu ústavu, tj. Rady ÚSTR, kteří se zjevně nebyli schopni v rámci svých kompetencí se situací vypořádat, a i přes výše uvedená fakta strčili hlavu do písku. Pozvali sice k hloubkové kontrole Nejvyšší kontrolní úřad, čímž potvrdili, že podezření je reálné, nicméně kontrolou, která proběhne odhadem někdy v příštím roce (anebo také ne), v podstatě umožnili stávajícímu vedení v jeho podezřelém jednání pokračovat.

Z reakce nejvěrnějšího spojence stávajícího ředitele radního Zdeňka Bárty navíc vyplývá, že nesouhlasil s jednáním předsedy Rady ÚSTR vojenským historikem Eduardem Stehlíkem, který preferoval zásadní personální opatření. Někteří radní coby veřejní činitelé jakoby si neuvědomovali svou zodpovědnost při řešení tak závažné situace. Nezbývá než doufat, že možné finanční či jiné škody se nebudou prohlubovat, že to nepovede k destabilizaci již tak nestabilní instituce. 

Radní jako veřejní funkcionáři vyslaní do rady Senátem a zčásti i poslaneckou sněmovnou, mají mj. plnit kontrolní funkci i ve vztahu ke správě veřejných financí, v celkovém desetimilionovém či dokonce stamilionovém objemu, hájit zákony, veřejný zájem, a kontrolovat nakládání s veřejnými prostředky. Pokud tak nečiní, ptejme se proč. 

Je opravdu tím největším problémem sporná rekonstrukce?

Největším problémem je, že se za politické tlačenky, kterou všichni pamatujeme, dostali v roce 2013 do vedení ÚSTR nezralí chlapci, kindermanagement, nezvládající řízení tak důležité instituce. Zrušili náměstka pro ekonomiku, vyhodili svého ředitele ekonomiky a provozu, který jak jsem se nedávno doslechl, o nich šíří, že je všechny zavřou, a dokonce se zbavili auditora. To by kvalifikovaný a zodpovědný manažer, vědomý si povinnosti řádné správy svěřených prostředků, nedovolil. Sporná je už forma přístupu k opravě pláště budovy ÚSTR na Žižkově. Skoro bych řekl, že cílem měla být likvidace budovy a její odepsání z majetku kapitoly č. 355.

Vedení ÚSTR se v poslední době projevilo třeba v souvislosti k projevu historika Petra Blažka na demonstraci proti Andreji Babišovi. Jak si to vysvětlujete?

Myslím, že to s reálnými problémy ÚSTR/ABS v podstatě nesouvisí. Mohu mýlit, ale spíše šlo o šikanózní postup současného vedení proti Petru Blažkovi, který z jejich strany aplikují od svého nástupu.

Je historické bádání týkající se naší minulosti aktuálně ohroženo? Co všechno hrozí?

To je klíčová otázka. Můj názor ale dnes není důležitý. Zeptejte se členů rady ÚSTR. Ti mají svou vlastní odpovědnost. Až do výše svého majetku, nemýlím-li se…

Mají problematické okolnosti kolem ÚSTR podle vašeho názoru souvislost s nastupující vládou Andreje Babiše? 

Jsem přesvědčen, že nikoliv. Naopak výrazně to souvisí s minulou vládou, v jejímž čele stáli sociální demokraté, jejichž senátoři poslali do předchozí rady své likvidátory. Připomeňme si jejich jména – Emilie Benešová, Lukáš Jelínek, Michal Uhl, Jan Bureš a Zdeněk Bárta. Ti nesou bezprostřední zodpovědnost, která vyvrcholila až do současného šetření orgánů činných v trestním řízení. Andrej Babiš jako ministr financí „pouze“ schválil navýšení rozpočtu ÚSTR o 140 milionů. 

Položme si navíc otázku, který vedoucí veřejné instituce by byl takový sebevrah, že by se před zásadní obměnou nejvyššího orgánu, tj. volbou nových radních, rozhodl opravovat budovu v hodnotě téměř 150 milionů během jednoho roku? Navíc bez jakýchkoliv zkušeností, bez odborníků, dokonce bez auditora? Pouze nekompetentní ignorant.

Působil jste v ÚSTR jako jeho první ředitel. Splnilo jeho založení svou roli?

I přes hektickou situaci během vzniku ÚSTR i Archivu bezpečnostních složek, jehož jsem byl také prvním prozatímním ředitelem, se mně a mým kolegům podařilo vybudovat respektovanou a důležitou instituce, nejenom v domácím, ale i mezinárodním měřítku. To říkám zodpovědně i při vědomí různých tehdejších víceméně účelových afér i aférek. Dokonce bych řekl, že jediným relevantním kritériem pro naše hodnocení bylo pouze a výhradně srovnání s našimi zahraničními partnery. 

Výrazně jsme posunuli informační povědomí veřejnosti o naší totalitní minulosti, působení komunistické strany, bezpečnostních složek, zejména Státní bezpečnosti, odtajnili a otevřeli téměř všechny nepřístupné písemnosti komunistických mocenských složek. Jen na web jsme dali téměř milion stránek dokumentů z období let 1948 – 1989, včetně registračních a archivních protokolů, a to tak, aby naši nástupci nemohli žádný z fondů zavřít a znepřístupnit, a vrátit do stavu před zákon č. 181/2007 Sb. 

Naskenovali jsme kolem 30 milionů stránek dokumentů, zejména z provenience Státní bezpečnosti, což natolik ohrozilo monopol některých archivářů, zásadních odpůrců ÚSTR/ABS, že se snažili tuto činnost před veřejností kompromitovat. A to přesto, že podle nás začali digitalizovat i další instituce v Polsku či na Ukrajině. Jinými slovy pozdní založení českého Ústavu národní paměti, byli jsme předposlední ve střední a východní Evropě, zcela jistě naplnilo svou společenskou roli. 

Dnes jsem ovšem smutný, když vidím, co tam provádějí naši nezodpovědní nástupci. Chlapci holt mají k ústavu jiný vztah – my ho přišli jako výsledek téměř dvacetiletého úsilí vybudovat a oni na základě politického zadání zničit. Když se jim to nepodařilo, tak alespoň vytunelovat. Tak to dneska vypadá.

Jaká je vlastně pozice ÚSTR v době, kdy se k vládě vracejí komunisté, lustrační zákony už nehrají roli atd.?

Spíše než hodnocení pozice bych řekl, že jeho poslání i konkrétní zákonem stanovené úkoly mají novou důležitost. Vidíme, jak někteří lidé intenzivněji manipulují s informacemi o naší minulosti, bagatelizují oběti totalitních režimů, zneužívají krátké historické paměti. ÚSTR by se pochopitelně měl více soustředit než na jednotlivé kauzy na analýzu a prezentaci mocenských mechanizmů nacistického a komunistického režimu, ideálně v úzké kooperaci se zahraničními partnery. A také ve spolupráci s Platformou evropské paměti a svědomí, ze které stávající vedení ÚSTR vystoupilo. Věřím, že finanční machinace a korupční jednání některých jednotlivců nebude znamenat ohrožení ústavu. Pokud ovšem budou radní i nadále strkat hlavu do písku, mohou se stát hrobaři této tak důležité instituce. Je to jejich zodpovědnost.

Sledujete, jak se s nedávnou minulostí vyrovnávají ostatní postkomunistické země? Jsme v něčem výjimkou?

Pochopitelně sleduji, profesionálně například participací na projektu „Memory of Nations. Democratic Transition Guide“, organizovaném Cevro, z. s., který shrnuje a komparuje transformační zkušeností nejenom států postkomunistické Evropy. Podílel jsem se hodně na pomoci našim ukrajinským kolegům a dnes již mohu s radostí sledovat, jak se jim daří různé další aktivity, například snaha o otevírání archivů KGB v postsovětském prostoru.

Výjimkou oproti jiným postkomunistickým státům jsme například již v tom, že bohužel stále máme v rámci našeho politického systému funkční komunistickou stranu. I při svém nejhorším volebním výsledku od roku 1921, pokud vynecháme jejich falšování v letech 1948 – 1989, získala největší podíl na moci, a bude tudíž mj. i nadále silně ovlivňovat paměťový historický diskurz. 

Mimo jiné i proto nesmíme podlehnout snahám odsunout naši dramatickou historii na okraj veřejného zájmu, umožnit tak různým silám minulosti ovládat a manipulovat naší přítomnost. Je to v našem nejvyšším národním zájmu.