ROZHOVOR / Rozvod by se měl věnovat zachování rodiny. To znamená učinit ho takovým, aby se možná rozpadlo manželství, ale rodina byla zachována, řekla v rozhovoru pro deník FORUM 24 poslankyně Eva Decroix (ODS), která společně s ministerstvem spravedlnosti připravuje rozvodovou reformu. Podle ní by se měly rozvody přizpůsobit době a tomu, jak lidé fungují. Rozvodový proces chce zrychlit, zjednodušit a zefektivnit, aby nebyl pro zúčastněné, a to zejména děti, traumatizující a stigmatizující. Justice by podle ní měla být v první řadě vlídná.

Řekla byste, že se pohled společnosti na rozvody za poslední roky změnil?

Chodila jsem do vesnické školky a jedna holčička byla z rozvedené rodiny. Do dneška vzpomínám, že to pro nás a celou vesnici znamenalo něco nepředstavitelného. Dnes je to naopak celkem běžné.

Nevím, jestli to úplně souvisí s počtem rozvodů, ale určitě se ve společnosti stal rozvod něčím z větší části běžným. Je s tím ale do určité míry spjat takový ten narativ, který slýcháme i v médiích, že rodina je v krizi, a pak čtu články rodinných právníků a odborníků, kteří kladou čím dál větší důraz na skutečnost, že rodina rozvodem nekončí. Rodina jsou totiž nějaká láskyplná pokrevní pouta a je to nějaké společenství.

I proto jste se rozhodla pracovat na reformě rozvodů?

Rozvodová legislativa byla často nejen u nás psána tak, aby se rozvodům zabránilo, ale čísla ukazují, že tomu zabránit nelze. Je to věc spíš společenská, sociologická. Bez ohledu na to, jaké právní překážky tam dáme, bude k nim docházet. Rozvod by se tedy měl věnovat spíše zachování rodiny. To znamená učinit ho takovým, aby se možná rozpadlo manželství, ale rodina byla zachována.

Je to podle vás možné?

Je, jsem o tom hluboce přesvědčená, a možná mnohem víc jako rodinný právník než jako advokát. Proces by měl být co nejméně traumatizující a stigmatizující. Zvládnout ho není jednoduché, a když si v něm partneři zvládnou neudělat víc zle a nezpůsobit více bolesti, tím spíš se pak spolu budou schopni bavit a dál fungovat. V některých rozvodových řízeních se nám to daří, v některých mnohem méně.

Myslím, a je to obecný trend, že těm, kteří se ocitli v okamžiku, kdy nevědí, jak dál, máme co nejvíce podávat pomocnou ruku a co nejméně hledat důvody, proč se to rozpadlo. Někdy k tomu potřebují odborné poradenství, jindy pomůže projít procesem, řekla bych, lidsky. Tam se mi moc líbí pojem vlídná justice.

V minulosti jsme hledali, kdo za to může, byl tam podtext viny, ale to vůbec nepomáhá a na tom se shoduje většina odborné společnosti.

Takže chcete reformou a zjednodušením procesu v první řadě podpořit zachovávání rodinných vztahů?

Přesně tak. Chceme maximálně podpořit vůli rodičů a manželů. Ti lidé spolu žili léta a ve chvíli, kdy se rozvádí, to automaticky neznamená, že jsou škodliví a toxičtí pro své děti. Jejich partnerský vztah se ocitá ve zlomovém okamžiku, ale nemusí to mít ve všech případech dopad na jejich rodičovské schopnosti. Pokud jsou tedy schopni se dohodnout, pojďme jim to udělat co nejméně traumatizující a dát jim co největší prostor pro dohodu.

Co se tedy má změnit?

Vycházím-li z toho, že se rozvádí pár, kde jsou manželé současně rodiči nezletilých dětí, nejdříve se řeší opatrovnické řízení. To je první nárazník emocí. Je potřeba vyřešit úpravu poměrů, kde bude dítě bydlet, kdo na něj bude kolik platit, kam bude chodit do školy… To je velmi složitá část, protože se to týká něčeho, co je vám úplně nejbližší, tedy dětí.

Pokud toto zvládnou, čekají pak další týdny, někdy měsíce na to, než proběhne soudní řízení o rozvodu, na který je navázáno dělení majetku, takže zde pak vzniká taková šedá zóna. Domnívám se, že pokud jsou rodiče, rozvádějící se manželé, schopni se dohodnout, stačilo by pouze jedno soudní jednání a sloučením řízení o dětech a majetku se sníží doba nejistot a obav.

Je složité to dokázat, ale patnáct let v kanceláři mě naučilo, že jestli tam soud nebude, může to skončit průšvihem.

Co znamená, že by jednání mělo být vlídné?

Pokud to bude možné, chtěli bychom, aby jednání proběhlo na takzvaném jiném soudním roce. Tedy pokud se rozvádějící budou chtít domluvit, budou jednat u jednoho stolu a nebudou muset sedět proti sobě v děsivé jednačce. Tuto praxi znám z Francie a považuji to za geniální. Uvidíme, jak se nám to povede, také to závisí na uspořádání soudu, na menších soudech by to mohlo jít.

Manželé se domluví, sejdou se na jednání se soudcem a na tom stejném jednání budou moci být rozvedeni. Pokud soudce nabude dojmu, že je něco potřeba dořešit, doporučí například mediátora nebo rodinnou poradnu nebo bude potřeba ještě doložit další podklady.

V reformě je i to, že se už nebude hledět na šestiměsíční odluku v manželství.

Ano, paradoxně máme něco jako nesporný rozvod, jenom akademici to stále dávají do uvozovek, protože to není právní termín. Krok číslo jedna tedy podle mého je, aby byl v zákoně smluvený rozvod jako právní titul. Tím ukážeme, že pokud se lidé dohodnou, bude to mít jednodušší režim.

Současně mi ale přijde absurdní, abychom, pokud se na všem dohodnou, jim to ztěžovali zkoumáním, jestli spolu šest měsíců opravdu nejsou. Navíc se v praxi ukázalo, že to nikdo vědět nechce, a v zásadě se ustanovila taková justiční praxe. Deklaruje se to, ale nezkoumá. Měli bychom jít s dobou i s tím, jak dnes lidé fungují. S tím souvisí i zkoumání příčin rozvratu manželství. Je to přežitek. V minulosti jsme hledali, kdo za to může, byl tam podtext viny, ale to vůbec nepomáhá a na tom se shoduje většina odborné společnosti.

Jsou tam samozřejmě mimořádné případy, kdy se jeden z partnerů může nacházet ve složité situaci, většinou jde o případy tělesně postižených, a je závislý na péči druhého. Tam pak hrají roli nějaké tvrdostní klauzule, kdy je vlastně fér, že nemůžete odejít od někoho, kdo vás zrovna potřebuje.

Nebojíte se, že by mohly unikat případy například domácího násilí?

To s tím úplně nesouvisí. V případě domácího násilí bývají nejdříve přijata opatření, začne vyšetření, hledá se azylový dům, a pokud jde o nejvážnější případy, osoby se vylučují z domácnosti. Když je zajištěno fyzické bezpečí, přejde se k řešení péče o dítě. Ta by v rámci projednávané novely zákona o domácím násilí měla násilnické chování zohlednit. Touto reformou do toho nijak nezasahujeme a do rozsudku o rozvodu se to v zásadě nijak zvlášť nepromítá, protože to bude zohledněno v péči o děti. Zároveň by to mělo být zohledněno i v majetkovém vypořádání. Může se to promítnout v rámci stanovení výživného rozvedeného manžela, ale jeho podmínky soud stejně zkoumá samostatně.

Manželé se domluví, sejdou se na jednání se soudcem a na tom stejném jednání budou moci být rozvedeni.

Změní se rozhodování o tom, komu dítě svěřit?

To záleží v první řadě na rodičích, přičemž je samozřejmě potřeba ověřit, že se chovají v souladu se zájmem dítěte. To je hlavní důvod, proč si myslím, že by o opatrovnickém řízení měl rozhodovat soud.

Takže nejste zastánkyní pouhého notářského zápisu?

U notářského zápisu se bojím, že nám z toho vypadne matka s dítětem, a advokátní praxe mi ukázala, že to tak je. Ve většině případů pak pečuje o dítě žena, která začne být finančně znevýhodněná. Je složité to dokázat, ale patnáct let v kanceláři mě naučilo, že jestli tam soud nebude, může to skončit průšvihem. Rodiče si doma mohou uzavřít jakoukoliv dohodu, a jakkoliv si myslím, že jim do toho stát nemá zasahovat, pokud jsou schopni se domluvit, měl by zkontrolovat, že je to v souladu se zájmem dítěte, které má nárok na oba rodiče a má se s nimi stýkat.

Sama jste mediátorka. S jakými problémy v komunikaci partnerů se nejčastěji setkáváte?

Je taková mediátorská poučka nebo vysvětlení, říká se tomu přijímač a vysílač. Jeden něco vysílá, a druhý přijímá něco jiného. Lidé se možná navzájem poslouchají, ale neslyší se a mediátor má dělat katalyzátor, aby si lidé vzájemně naslouchali.

Individuální osudy jsou neuvěřitelně bohaté, někdy i bolestivé. Do komunikace si vlastně každý nese nějaký svůj strach, který je potřeba vysvětlit, a situaci přijmout jako fakt. Pak je to jednodušší. Jakákoliv komunikační, mediační a odborná pomoc, která přijde včas, může zásadním způsobem pomoci, aby se nám spory nevyhrotily. Dnes to částečně realizují i soudní sociální pracovníci.

Mediátory i soudní sociální pracovníky chcete zpřístupnit, jelikož jsou drazí. Měl by to tedy dotovat stát?

Slovo dotovat je vždycky děsivé, ale v rámci soudní a justiční soustavy máme systém takzvané právní pomoci. Jde o osvobození od soudních poplatků. Pokud potřebujete právní pomoc a nemůžete si ji dovolit, stát by ji měl za určitých podmínek umožnit.

Já v této situaci samozřejmě nejsem schopná zasáhnout do systému osvobozování od soudních poplatků. Máme rozpočtová pravidla, nějakou rozpočtovou situaci, takže dnes není možné toto stavidlo nějak otevírat, ale je možné vést diskuzi a myslím, že výhledově by mediátoři určitým způsobem měli být do tohoto systému zahrnuti.

Aktuálně s ministerstvem spravedlnosti teď ale velmi intenzivně pracujeme na zachování soudních sociálních pracovníků. Jejich fungování se osvědčilo a projektu končí financování.

A jak reforma řeší alimenty?

Do alimentů zasahujeme dvěma aspekty. Co se týče určování alimentů jako takových, k tomu vede letitá praxe, judikatura a s tím není problém. Je ale s jejich vymáháním. Řeší se dvě opatření. Zaprvé jde o prodlužování náhradního výživného, které bylo v minulosti schváleno, a k tomu dlouhodobě uvažuji, zda by tato sociální dávka, jak já to nazývám, neměla být více zacílená.

Stále je ohromný problém s velkým počtem rodičů, většinou matek, a to není genderová diskriminace, to tak prostě je, kteří zůstávají bez výživného. Ministerstvo tedy současně řeší možnost podstoupení pohledávky na výživné. V zásadě, pokud matka nedostane zaplaceno, může lidově řečeno někomu prodat svou pohledávku, dostane za ni prostředky a třetí osoba, postupník, si ji bude následně vymáhat.

Jaké sankce mohou padnout na rodiče, který dítě nepředává?

Sankce jsou nějakým způsobem dány, jde o pokuty, ale jsou bezzubé. Peníze dětské neštěstí nevyřeší. Doplňujeme tam možnost náhradního styku a především si myslím, že je to o nějakém rychlém zásahu soudu. Někdy to trvá dlouho, než soud všechny předvolá a rozmyslí se.

V minulých letech jsme zaznamenali nárůst zneužívání předběžných opatření. Rodiče si to „pojišťují“. Jeden pošle dopis, pomluví v něm druhého a soud na základě informací od jedné strany vydá rozhodnutí, což je nefér, protože druhá strana neměla možnost se vyjádřit. Tím vlastně situaci předurčí do budoucna, protože než dojde k rozsudku, trvá to i roky.

Co s tím tedy zamýšlíte?

Místo předběžných opatření by bylo možné nastavit něco, co pojmenováváme prozatímní rozhodnutí o prozatímním opatření, které soud vydá ve stanovené lhůtě po slyšení obou stran a v případě, že se to týká dítěte, je zohledněn i jeho názor. To, že budou mít oba dva možnost se vyjádřit, by mělo pomoci i sporným rozvodům.

A dotkne se reforma sporných rozvodů?

V rámci sporných rozvodů je systém funkční a není potřeba ho měnit.

Kdy myslíte, že se podaří reformu představit?

Zákon je v zásadě připraven. Paragrafové znění, o kterém diskutujeme, už mám. Vzhledem k tomu, že jde o občanský zákoník, všichni k tomu přistupujeme s maximálním respektem. Bude záležet, do jaké míry budeme chtít být jako celý legislativní odbor ministerstva spravedlnosti se všemi akademiky a odborníky perfekcionisty. Věřím, že pokud ho nepošleme na vládu teď, dotáhneme to během podzimu.