Je čas bavit se o úpravě architektury celého vzdělávacího systému, říká poslankyně Renáta Zajíčková (ODS), přičemž poukazuje na trend prodlužování povinné školní docházky. Studenti by podle jejího záměru na základní škole absolvovali povinných osm let a poté další dva roky studia na střední škole. V rozhovoru pro deník FORUM 24 také hovoří o nadměrném počtu odkladů, které se dále promítají třeba do abnormálně vysokého věku maturantů.

Hovoříte o změně vzdělávacího systému. Proč je podle vás potřeba?

V našem vzdělávání aktuálně probíhá řada důležitých změn, projednáváme očekávanou novelu zákona o pedagogických pracovnících, ministerstvo školství se zabývá různými segmenty vzdělávání a snaží se zkvalitnit procesy a naplnit strategie, ze kterých školy vycházejí. Bohužel nás výrazně zpomaluje obrovská decentralizace vzdělávacího systému, která překotně proběhla v devadesátých letech. Systém není flexibilní, nereaguje pružně na trendy ať už ve vývoji technologií, na pracovním trhu, nebo přímo ve společnosti.

Dále čtěte

Kobza z SPD tvrdí, že u nás rusofobie 30 let lidem vymývá mozky. Zajímavý zákonodárce

Věrný politický souputník Tomia Okamury Jiří Kobza pokračuje ve své myšlenkotvorbě. Je sice obtížné překonat jeho vlastní názor z loňského…

Aktuálně stojíme například před obrovskou výzvou, kterou představuje vstup umělé inteligence do všech odvětví lidské činnosti, čemuž se samozřejmě nevyhne ani oblast vzdělávání. Právě naopak. Ještě více potřebujeme klást důraz na obecné znalosti, schopnost adaptace, potřebujeme větší prostupnost mezi vzdělávacími stupni i obory. Je čas bavit se o úpravě architektury celého vzdělávacího systému.

A co je tedy tou architekturou?

Architektura vzdělávacího systému kromě jiného definuje vztahy mezi jednotlivými stupni vzdělávacího systému a měla by zajišťovat to, aby spolupracovaly k dosažení cílů vzdělávací politiky. U nás sice převládá trochu nešťastný pohled na školství jako na školy, což je škoda, protože zatím nevnímáme vzdělávání jako něco, co potřebujeme podporovat v každém věku, ale představme si tedy školy jako budovy. Často se v nich zabýváme vybavením, okny, technikou, nábytkem. My bychom ale měli primárně řešit, zda po těch desítkách let vyhovuje našim potřebám samotná podoba těch budov, nejen kapacitně, ale rozvržením, jestli právě ty budovy samotné nebrání tomu, aby vzdělávací proces byl kvalitnější. Snad nikde jinde od sebe nejsou vzdělávací stupně tak oddělené jako u nás.

Zatímco v Evropě je běžné, že jsou předškolní a primární stupně pod jednou střechou a spolupracují, u nás učitelé často nemají ani ponětí o tom, jak vzdělávání probíhá na té „druhé“ straně. A to se samozřejmě někde projevuje. Ruku v ruce s decentralizací se nám zvrtlo odkládání vstupu do první třídy a odklady se pak dále promítají třeba do abnormálně vysokého věku maturantů. Odkladů máme přes 20 procent, což je ve srovnání s Evropou enormně vysoké číslo. U maturity se pak objevují i dvacetiletí lidé, kteří už mohli získávat zkušenosti v zahraničí, studovat vysokou školu nebo plnohodnotně vstoupit na pracovní trh. To je velmi neefektivní a v konečném důsledku i drahé pro stát.

Co konkrétně by se mělo změnit?

Trendem úspěšných vzdělávacích systémů je výraznější modularita a prodlužování povinné školní docházky. U nás se nabízí otázka, jak docházku vhodně prodloužit. Zatím se jako vhodnější jeví na základní škole absolvovat povinných osm let a poté další dva roky studia na střední škole s důrazem více na obecnější znalosti. Uvolněné kapacity základních škol lze využít právě pro plynulejší propojení předškolního a primárního stupně, například vyhrazením školek pro děti pouze ve věku od 3 do 6 let, děti s nezbytným odkladem lze poté dodatečně podpořit v přípravných třídách přímo ve škole. Mateřinkám by se zároveň ulevilo při přijímání nejmenších dětí.

Samozřejmě to přenese určitou zátěž na střední školy, nebude totiž možné studentovi ukázat dveře a ze školy ho vyhodit. Jako bývalá ředitelka jsem ale přesvědčena, že bychom měli udělat maximum, abychom dospívajícího ve vzdělávacím procesu udrželi co nejdéle. Je to pro společnost levnější a do budoucna výrazně přínosnější.

Vysoký počet odkladů vnímáte jako zásadní problém?

Dvacet procent dětí chodí do první třídy v sedmi letech, přestože máme povinné vzdělávání od šesti let. Na tom je něco špatně. Dítě má na základní školu nastoupit v šesti letech, a pokud má nějaké specifické potřeby, tak je musíme zohledňovat. Tyto děti pak také zabírají místa v mateřských školách, kam by měly chodit tříleté děti, jejichž rodiče se chtějí vrátit na pracovní trh.

Důvodů, které vedou rodiče k rozhodnutí o odkladu pro své dítě, je nepřeberné množství a bohužel často nejsou racionální a nesouvisejí s vyzrálostí dítěte. Například chce jít o rok později s kamarády, nebo to mohou být i důvody časové. Přitom z řady studií vidíme, že vývoj dětí probíhá ve vlnách, velmi často mu pomáhá právě ta synergie ve školním kolektivu, společná práce, socializace. Rodiče si neuvědomují, že právě v tomto věku se děti učí nejlépe, odkladem je připravují o rok, kdy toho mohou ve škole opravdu hodně získat.

Dále čtěte

Babiš ani Okamura nezmizeli. Řekněte jim svůj názor v originálním tričku

I přesto, že v prezidentských volbách zvítězil Petr Pavel, populisté v podobě Andreje Babiše a Tomia Okamury nikam nezmizeli. Nyní…

Neřeší to už určitým způsobem přípravné třídy na základních školách?

Ano, ale školy s přípravnou třídou jsou u nás zatím spíše ojedinělé. My bychom to potřebovali zavést systémově, k tomu jsou potřeba kapacity. My pořád žijeme v představě, že dítě se má přizpůsobit škole. Mělo by to být ale přesně naopak – to škola musí být připravena na jakékoliv dítě, které odchází z mateřské školky. Musí umět vytvořit prostředí, ve kterém získá dovednosti  a schopnosti, které mu umožní zapojit se do výuky. Čili škola se má přizpůsobit dítěti, nikoliv obráceně.

Takže byste si představovala například zapojení ještě více asistentů?

Nevím, jestli více, ale určitě efektivněji. Podpůrná opatření mohou být různá, nemusí to být pouze asistenti. V nějaké míře by měl dítěti pomáhat běžný třídní učitel, který by k tomu měl mít kompetence a znalosti. Další pedagogové se zapojují až od určitého okamžiku. Asistenti a asistentky by měli být zapojeni rovnoměrněji a efektivněji. U nás je to zatím hodně nerovnoměrné, některé školy jich mají hodně a jiné naopak žádné. To jde proti smyslu inkluze, jejímž smyslem bylo rovnoměrné rozprostření žáků se specifickými potřebami, abychom nesegregovali a nevytvářeli speciální školy. Tomu bychom se ale měli vyhnout, protože jinak mezi základními školami vznikají propastné rozdíly.

Jak by se středních škol dotkly další dva povinné roky?

Těch by se to dotklo samozřejmě výrazně, přineslo by to ale hodně pozitiv. Museli bychom vytvořit takové podmínky a pravidla, aby střední školy mohly povinnou školní docházku zajistit, aby zde pedagogové dokázali se studenty pracovat daleko více i v sociální rovině. Je to i o změně myšlení ředitelů, učitelů, rodičů. Studie o nerovnostech ve vzdělávání od PAQ Research a think-tanku IDEA uvádí, že žák, který dokončí alespoň střední školu, odvede za svůj život do veřejných rozpočtů zhruba o 2,5 milionu korun více než žák pouze se základním vzděláním. Jednoduše má smysl do toho investovat, a pokud to chceme zvládnout, potřebujeme studenty ve škole udržet a zajistit jim také větší prostupnost mezi vzdělávacími obory.

Co by se tedy mělo změnit v souvislosti s obory?

Ve školském rejstříku máme zapsaných 280 oborů a pro studenty, rodiče, učitele, zaměstnavatele je to absolutně nepřehledná situace. Mnoho oborů je nemoderních a generují neuplatnitelné lidi na pracovním trhu. Toto je potřeba zásadně zjednodušit. 

V souvislosti se školními vzdělávacími programy, měla by se devítiletá školní docházka vměstnat do osmi let?

Ano, učivo by se muselo zredukovat na osm let. Ostatně v tomto duchu aktuálně probíhají revize rámcových vzdělávacích programů, takže teď je vhodný čas zamyslet se i nad délkou základní školní docházky. Podle programů a výstupů z devátých tříd souvisí učivo posledního ročníku hlavně s opakováním předchozího. Žáci se učí málo nového a spíše opakují, upevňují a především se připravují na přijímací zkoušky. Ti, kteří se nechystají na náročnější střední školy, pak zůstávají upozaděni. To je promarněný čas a možná i drahý luxus, který si nemůžeme dovolit.

Jak by pak měla být povinná školní docházka zakončena?

Student by po dvou letech na střední škole zakončil povinnou docházku již s nějakou specializací, což by mu usnadnilo vstup na pracovní trh. Vyřešil by se tím zároveň současný nedostatek našeho středního vzdělávání – pokud dnes student střední odborné školy opustí školu nebo nezvládne maturitu, po letech studia odchází ze školy se základním vzděláním. Zcela jistě se ale něco naučil, s tím bychom měli pracovat.

Dále čtěte

Rozšířené vydání knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží rychle mizí. Ve skladu už jich máme jen pár, neváhejte

Češi mezi pravdou a lží. Tak se jmenuje kniha Pavla Šafra, které se prodalo více než pět tisíc kusů. I…

Nebyla by to pro studenty zátěž v tom smyslu, že by v osmé třídě měli skládat přijímací zkoušky, po dvou letech na střední škole by ukončovali povinnou školní docházku a po dalších dvou letech by měli maturovat?

Po těch dvou letech na střední škole by nemuselo jít o zkoušku. Stačit by mělo vysvědčení, případně s možností certifikátu ke specializaci. V tomto ohledu je potřeba rozlišovat mezi jednotlivými typy škol.

Říkala jste, že o tom hovoříte s odborníky. Se kterými? Z jakých oblastí? 

Jde o akademiky, ředitele základních a středních škol napříč regiony. Mluvím se sociology, ekonomy, zástupci pracovního trhu. Snažím se oslovit experty napříč odvětvími.

A s jakými názory se setkáváte? Máte s tímto záměrem podporu ve své straně a koalici?

Zatím jsem se nesetkala s vyloženě negativní reakcí. Odborníci, se kterými návrhy konzultuji, vnímají spíše smysluplnost a přínosy těchto změn. Diskuzi o možných změnách podporuje premiér i ministr školství. S koaličními partnery máme za sebou úvodní jednání, podrobnější debata nás teprve čeká. Postupně se snažíme kromě přínosů eliminovat možné komplikace a záměru dáváme podobu uceleného balíčku opatření. Pro rozvoj vzdělávací soustavy ČR je v současnosti klíčovým dokumentem Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ a toto je cesta, jak ji naplnit.

Myslíte si, že je možné s těmito změnami začít již v tomto volebním období?

Zatím jsme stále v rovině úvah, potřebujeme analýzy dopadů a další diskuzi s odbornou veřejností. To bychom mohli v tomto období zvládnout, stejně jako nějaký legislativní rámec. Přestože adaptace takto zásadní změny struktury by byla složitá, Česko si ji zaslouží, vždyť právě kvalitní vzdělání je klíčovou investicí do naší budoucnosti. Vývoj nezastavíme, proto se už dnes musíme ptát, jaký chceme vzdělávací systém za deset let.