Tak pomíjí sláva, napadne lidi, když vidí poslední boj Davida Ratha. Někdejší zlý muž české politiky dělá jedno ze svých posledních představení. U soudu mluvil dvanáct hodin. Je to jistě svým způsobem slušný výkon, slušný míněno v „energetickém“ slova smyslu. Fidel řečnil kolem šesti hodin, když býval při síle. To nasazení je pochopitelné, údajní spolupadouši Kott a Kottová už byli nepravomocně odsouzeni natvrdo, což nevypadá pro Ratha moc dobře. Představa pobytu za mřížemi musí být pro bývalého mocného muže skutečně dost nepříjemná.
Jak tu krabici vysvětlit?
Je pravda, že dlouhý Rathův pobyt ve vazbě budil pochybnosti i u lidí, kteří mu nikdy nebyli přátelsky nakloněni. Průtahy ohledně spravedlnosti se nikomu normálnímu nelíbí. Jinak to má ale bývalý zákonodárce a ministr a hejtman a politik kdysi nadějné budoucnosti dost těžké. Musí nějak vysvětlit tu krabici od vína bez vína, zato s oněmi pověstnými miliony uvnitř. Ta se vysvětluje těžko, asi jako příslovečná kouřící pistole v rukou podezřelého, u jehož nohou leží prostřelená oběť.
Obviněný má právo na svou obhajobu použít cokoli, byť by to byl pokus svést všechno na optický klam nebo celosvětové spiknutí s úmyslem zničit doktora Ratha. Všechno má svou nenulovou pravděpodobnost, teď jde o to, jak to zapůsobí na soudce. Rozhodnutí soudu nemůžeme suplovat, jisté ale je, že Rath je politická mrtvola a že se jí stal způsobem, který nikdo nečekal. Už proto ne, že do doby svého zadržení přežil všechno, především sám sebe a své vlastnosti.
Důvěry moc nepobral
V říjnu roku 2009 Davidu Rathovi důvěřovalo podle průzkumu agentury Factum Invenio jen 16 procent lidí a nedůvěřovalo 76 procent. Jeho tehdejšímu stranickému šéfovi v ČSSD Jiřímu Paroubkovi věřilo aspoň 27 procent lidí. Tato dvojice Paroubek – Rath se vzácně doplňovala. Oba měli značnou míru arogance a ovládali umění, jak být sprostý bez použití sprostých slov. Zatímco Topolánkovi vyčítali zdvižený prostředník, tito dva mluvili jako kniha, jen ten obsah byl neslušný. Přesto se strana, kde ti dva byli mocní, držela před volbami v roce 2010 do poslední chvíle na čele průzkumů a nakonec ČSSD těsně vyhrála. (Což jí ale nebylo nic platné a pravicovou vládu sestavil Petr Nečas.)
Už jen ta lidská arogance a politický turismus odprava doleva, od ODS k socialistům, měly být překážkou pro přítomnost takového člověka ve straně a v politice.
Nic netrvá věčně
Rath byl typem člověka, který v sobě najednou probudil socialistu, když to potřeboval, protože napravo už bylo obsazeno. Miloš Zeman je přesně stejně podezřelý typ. Patří k těm, na které se při prvním rozdávání moci nedostalo, tak museli skočit do růžového místo modrého vlaku. Jistě, ODS byla zase plná bývalých komunistů, co v sobě najednou probudili nadšení pro trh a kapitalismus.
Ale všeho do času. Zeman, Špidla, Gross, Paroubek, Rath, Topolánek, Nečas, Kalvoda, Sládek, Vyvadil – samá bývalá sláva. Rath ovšem zatím dopadl nejhůř, když pomineme konec Stanislava Grosse. Nejen ta hrozba kriminálu, ale ještě to, že ze sebe nakonec dělá – veden pudem sebezáchovy, nebo nad úzkostí – podivného klauna, je bizarní podívaná. Ale třeba ze sebe nic nedělá, možná se stává viditelně tím, čím byl vždycky, jen to dočasně zakryl milosrdný lesk moci oslepující okolí.
