Ještě den před koncem roku nebylo jasné, jaké daně z příjmů budou od ledna 2021 platit zaměstnanci, tedy 4,5 milionu občanů České republiky. Řešilo se totiž to, zda prezident Miloš Zeman vlastně parlamentem schválený daňový balíček vetoval, nebo ne. Byl to další kamínek do mozaiky nepředvídatelnosti podtrhující skutečnost, že Andrej Babiš a jeho vláda definitivně rezignovali na reálné ekonomické propočty, udržitelné finance a vše vsadili na kartu populismu.

Pondělí 4. ledna je prvním pracovním dnem nového roku, zaměstnanci se mohou radovat z toho, že v únoru, ve své výplatě za leden, pravděpodobně uvidí příjemnou změnu: kombinace nižších daní z příjmů (pro většinu z nich ve výši 15 %, jen u příjmů nad 140 000 je daň 23 %) a zvýšení slevy na poplatníka (na 27 840 korun v letošním roce a o další tři tisíce v roce 2022) přinese na výplatnici něco navíc skoro každému.

Ale ne všem, jak upozorňuje třeba sociolog Daniel Prokop. „Zhruba 12–15 % nejméně vydělávajícím zaměstnanců tato reforma nepřinese ani korunu. A dalším zaměstnancům s nejnižšími příjmy a částečnými úvazky velmi málo,“ říká Prokop, který marně horoval sice za zachování superhrubé mzdy, ale za výraznější zvýšení daňové slevy, jež se nezměnila 12 let.

I ti, kteří na změně něco získají, by ale měli chápat, že žádná sleva není zadarmo a že si nakonec stát výpadek daňových příjmů bude chtít dříve či později kompenzovat jinde. Například zvýšením jiných daní či škrty ve výdajích v oblastech, které si v daních předplácíme celkem rádi: vzdělávání, bezpečnost či zdravotnictví… Ne, že by ve výdajích státu škrtat nešlo: třeba v bobtnajícím úřednickém aparátu či úplatcích voličům.

Když předseda ODS Petr Fiala vysvětloval, proč vládní daňový balíček jeho strana podpoří, řekl, že „dobrá vláda dokáže šetřit na výdajích státu, ne na lidech“. Měřeno i tímto výrokem, tato vláda není dobrá. Sice teď lidem snižuje daně, ale ve zbytných výdajích státu rozhodně šetřit nedokáže.

Jak vypadá Andrejovo dědictví
Ještě před pár lety marketingoví experti hnutí ANO podsouvali veřejnosti graf zobrazující, kdo že to nejvíce zadlužil zemi. Byl to – pochopitelně – ministr financí Miroslav Kalousek. Kvůli dopadům ekonomické krize byl za něj dosud nejvyšší deficit v rozpočtu v roce 2009 – přes 192 miliard korun.

Teď už aktualizovaný obrázek z dílny ANO jistě neuvidíme. Protože nepřekonatelnou jedničkou je Alena Schillerová. Na rok 2020 má vláda schválený deficit až 500 miliard korun (byť jej celý nevyčerpá). Schválený schodek na tento rok je  320 miliard. Takové zadlužení (půjčky) dává ve snaze pozvednout ekonomiku v koronakrizi a po ní ekonomický smysl – pokud by ovšem vládní odhad situace aspoň trochu odpovídal realitě. Jenže to tak není.

Je velmi neobvyklé, aby si vláda, které shodou vnějších okolností přistála na krku ekonomická oprátka, ještě sama a dobrovolně podkopla vachrlatou židličku, na níž stojí. Přesně to se ale stalo.

Nejenže přijatý rozpočet na rok 2021 vůbec nepracuje s výpadkem 100 miliard kvůli zrušení superhrubé mzdy, horší je, že při přípravě rozpočtu ministerstvo financí navíc pracovalo se zcela nereálným odhadem růstu ekonomiky. Vycházelo totiž ze zářijové prognózy o růstu HDP ve výši „raketových“ 3,9 procenta. Jenže třeba OECD předpokládá, že česká ekonomika letos poroste pouze o 1,5 procenta, Česká národní banka je jen mírně větší optimista, ve své poslední prognóze pracuje s růstem 1,7 procenta.

Novou makroekonomickou predikci hodlá Ministerstvo financí zveřejnit 15. ledna a ministryně financí Alena Schillerová ujišťuje, že nejpozději v březnu přijde s novelou zákona o státním rozpočtu – prý již s realističtějšími čísly.

Problém je, že okamžik, kdy se krizový rozpočet začne vracet k vyrovnanému stavu, je v nedohlednu. Náhlá změna daní (rozhodně se nedá mluvit o daňové reformě) udělá zářez do státních příjmů na dlouhou dobu; bude to pro příští vlády takové „Andrejovo dědictví“ (i kdyby vládu po podzimních volbách znovu sestavoval Babiš). O řezu do zbytných státních výdajů ale nikdo nemluví.

Je přirozené, že v časech krize se vlády snaží ekonomiku podpořit, zadlužují se a hledají cesty, jak se z problémů takzvaně proinvestovat. Kdo si ale dneska ještě vzpomene na pompézně ohlašovaný investiční plán Andreje Babiše, v němž bylo snad všechno od haly pro Sáblíkovou po výměnu oken v základní škole Dolní Kotěhůlky? Ne, nic z toho nejsou skutečné a smysluplné investice. Tam se řadí výdaje na budování infrastruktury, na vědu, výzkum a vzdělávání, zkrátka oblasti s dlouhodobým dopadem, trvanlivostí a ambicemi zemi do budoucna pozvednout.

Ve výdajích na vědu, byť postupně rostou, jsme ale stále hluboko za průměrem vyspělých zemí, místo toho, aby stát podporoval hi-tech a výrobu s vysokou přidanou hodnotou, slyšíme, že je potřeba nahnat lidi do výroby k pásům. Ideálně pak vlivem koronaviru zkrachovalé živnostníky, hospod je přece moc… Natož, aby se vláda zabývala něčím tak „nepodstatným“, jako je důchodová či zdravotní reforma. Připomeňme, že ANO a „nepolitický politik“ Babiš je ve vládě teď už osmým rokem.

Slavnostní otevření slepé ulice
Se závistí můžeme sledovat, jak nás třeba ve výstavbě dálnic či rychlostních železnic předjíždějí Poláci, zatímco se u nás slavnostně za přítomnosti politiků a kamer přestřihují pásky u ani ne šestikilometrového izolovaného úseku dálnice z Prahy na Karlovy Vary. Celkem se v Česku za rok 2020 otevřelo 21,3 km nových dálnic, dalších 21,9 km se podařilo alespoň modernizovat.

Je symptomatické, že když se vláda chlubí takovými úspěchy, volí slova typu „my jsme pro vás postavili“. Postavili – pomalu, chaoticky, za naše peníze a také s cudně zamlčovaným významným podílem evropských financí. Kupříkladu v roce 2019 dosáhly vládní investice celkem 139 miliard Kč, ale téměř polovinu z toho tvořily prostředky z evropského rozpočtu.

Právě peníze z EU budou v příštích letech pro Česko zásadní. Může to být klidně i poslední sedmiletka, kdy budeme čistými příjemci peněz z evropských fondů (tedy dostaneme z nich více, než sami zaplatíme). V programovém období 2021 až 2027 můžeme čerpat rekordních zhruba 950 miliard korun. Zahrnuje to mimořádné příjmy z fondu pokrizové obnovy (zhruba 186 miliard korun, s půjčkami až 225 miliard). To je opravdu hodně peněz. Opět je tu otázka užitečného a smysluplného využití.

Jistá skepse je na místě. Evropská komise ke konci září Česku proplatila 48,8 procenta dotací určených na léta 2014 až 2020. Smluvně má Česko zajištěno 570 miliard korun z celkově přidělených 624 miliard korun, tedy 91 procent. Podle expertů jsou to dvě zprávy v jednom: dobrá je ta, že se Česko v čerpání peněz zlepšilo, špatná je ta, že rychlost čerpání má negativní vliv na kvalitu projektů.

Což je podstatné. Když Česku přistane na hlavu takový balík peněz, bylo by skvělé je rozumně investovat. Však také EU ukazuje oblasti, na něž se při obnově soustředit: digitalizace, rozvoj technologií, výzkum, čistá energetika, vzdělávání a rekvalifikace. Finální verzi svých plánů na využití extra peněz z fondu obnovy má Česko (stejně jako ostatní členské státy) předložit Evropské komisi do konce dubna příštího roku. Komise chce mít jistotu, že státy peníze navíc skutečně investují do nastartování ekonomického růstu. Tuto jistotu bychom rádi sdíleli…

Vládní stroj na peníze
V úvodu jsme zmínili 4,5 milionu českých zaměstnanců, vedle nich je tu milion osob samostatně výdělečně činných. Pro většinu živnostníků se v daňové oblasti pro letošek nic nezmění. Jen pro ty, kterým se to vyplatí (jejichž příjmy se blíží milionu korun ročně), přichází jednodušší a finančně výhodná forma paušální daně zahrnující daň, zdravotní i sociální pojištění bez papírování a podávání daňového přiznání a výpisů pro pojišťovnu. Na letošní rok vychází paušální daň na 5 469 korun měsíčně.

Jinak jsou ale živnostníci v Česku ohrožený druh – jarní pozastavení povinných odvodů se na podzim navzdory ještě delší uzavírce byznysu nekonalo, třeba hostinští museli hrozit občanskou neposlušností, aby jim vláda aspoň trochu kompenzovala povinné uzavření jejich živobytí… Prý nejsou peníze, vysvětlovala ministryně Alena Schillerová, když zároveň horovala za to, aby se ze dne na den škrtly zaručené příjmy státu ve výši sto miliard.

Na podzim tohoto roku jsou tu navíc parlamentní volby. Je nepěknou politickou tradicí snažit se kupovat a uplácet voliče. Překotné zrušení superhrubé mzdy už tam počítat můžeme. Lze ale čekat i další marketingově dobře prodejné snahy pustit rozpočtu o něco víc žilou – zřejmě opět něco pro důchodce, případně pro armádu státních zaměstnanců, tedy pro ty velké a perspektivní voličské skupiny.

Ostatně stojí za připomenutí, že slevy na jízdném vláda navzdory jarním plánům nakonec nezrušila: platí od září 2018 a za dva roky za ně stát zaplatil dopravcům 10,1 miliardy korun. Mimořádných pět tisíc pro důchodce v rozpočtu vláda taky našla, v součtu to byl výdaj za 15 miliard.

Vypadá to, jako by česká vláda vynalezla finanční perpetuum mobile. Stroj, který zároveň ukrajuje daňové příjmy, půjčuje si, zvyšuje mandatorní výdaje, utrácí a přitom nedostatečně investuje. Až se ten stroj zavaří a vybouchne, uklízet budeme muset my všichni. A nebude to nic hezkého.

Tento článek publikujeme s laskavým svolením serveru HlídacíPes.org