Vláda Petra Fialy (ODS) na výjezdním zasedání FOTO: Úřad vlády ČR / se souhlasem
FOTO: Úřad vlády ČR / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Poté, co USA zavedly cla pro zboží z Kanady, Mexika a Číny, se začali evropští státníci radit, jak reagovat na očekávané uvalení cel na zboží z Evropy. Zároveň mezi nimi probíhá jakýsi skrytý závod o to, komu se podaří se nejvíce propracovat do Trumpovy blízkosti a kdo bude tedy tím, komu bude Trump – aspoň trochu – naslouchat. První pokusy o vyjasňování stanovisek totiž zatím nedopadly dobře. Divoký telefonát mezi Trumpem a dánskou premiérkou Mette Frederiksenovou byl evidentně tak znepokojivý, že dánská premiérka okamžitě vyrazila do Berlína, Paříže a Bruselu, aby u Olafa Scholze, Emmanuela Macrona a Marka Rutteho hledala podporu proti Trumpovu záměru obsadit Grónsko.
Nejvíce nadšení z Trumpova vítězství projevovali u nás nacionalističtí populisté, ale i mezi vládními politiky se našlo nemálo optimistů. Jedním z nich byl i ministr zahraničí Jan Lipavský, který tvrdil, že jsme dobří spojenci, kteří od USA kupují nejmodernější stíhačky. Premiérův poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar byl v době Trumpovy inaugurace ve Washingtonu, kde se prý sešel s Trumpovými lidmi.
Když ale přišla studená sprcha v podobě zařazení ČR do kategorie zemí, které nebudou mít přístup k nejmodernějším technologiím, dali si všichni vládní politici bobříka mlčení. Vláda, která si dlouhodobě pochvaluje vztahy se Spojenými státy, tak dluží české veřejnosti minimálně vysvětlení, proč najednou v očích USA spolehlivými spojenci nejsme.
Hnutí ANO se tvářilo jako největší spojenec amerického prezidenta. „Máme mobil na Donalda a kdykoliv otevřené dveře v Bílém domě,“ tvrdili jeho politici. Andrej Babiš si snad dokonce stále myslí, že se mu podaří setkat s Donaldem Trumpem ještě před zářijovými volbami do poslanecké sněmovny. Měl by mu v tom pomoci Viktor Orbán. Babišovi ovšem jde jen o fotografie a video z Bílého domu, které by mu měly pomoci v předvolební kampani.
Ekonomové byli na rozdíl od politiků ze zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem mnohem méně nadšeni. Někteří – jako například analytik společnosti Capitalinked Radim Dohnal – přímo varovali, že místo tolik vzývaného budíčku „přijde obrovská rána Evropě, její jednotě a na to čeká Rusko, Čína, ale i Spojené státy. Donald Trump tak urychlí cestu Evropy do bezvýznamnosti.“ Jiní nebyli takovými pesimisty, ale přesto upozorňovali, že Evropu čeká spousta výzev, které mohou bolet, ale zároveň nám mohou otevřít oči.
Nabízí se tedy otázka, zda nám dosavadní Trumpovy kroky aspoň trochu otevřely oči. Zavedení amerických cel na evropské zboží ve výši 10 % by podle ministra financí Zbyňka Stanjury zpomalilo růst české ekonomiky zhruba o 0,5 procentního bodu. Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek ovšem tvrdí, že by to bylo více.
Že je Stanjurův výpočet hodně optimistický, potvrzuje i jedna dánské studie, podle které by v Evropě nová cla dopadla velmi tvrdě právě na Česko. A to kvůli provázanosti české ekonomiky na německou a skrze ni na čínský dovoz. Podle studie by HDP EU v souvislosti s možnými Trumpovými cly poklesl o 2,5 %. Mezi nejvíce postižené země by patřilo Irsko (pokles o 4 % HDP) a Česko spolu se Slovenskem a Nizozemím (pokles o 3,5 % do roku 2027). Zároveň analýza očekává nárůst nezaměstnanosti.
Pokud jde o zavedení cel, spoléhá ministr financí Zbyněk Stanjura z ODS – tak jako vždy, když šlo do tuhého – na Evropskou unii. Dnes už je ovšem nepochybné, že budeme muset spoléhat na EU i v jiných otázkách, jako například v případě společné obrany. O té se v Evropě již také začíná diskutovat na nejvyšší úrovni, přičemž něco podobného naši politici ještě nedávno odmítali.
Ukazuje se, jak neprozíravá a krátkozraká byla euroskeptická politika většiny předchozích vlád, které EU viděly jen jako volný trh a zdroj dotací a zároveň na ni sváděli všechny vlastní neúspěchy. Nyní se ocitáme v situaci, kdy vlastně žádné jiné spojenectví nemáme. Spoléhali jsme na transatlantickou vazbu a na článek 5 smlouvy NATO, ale teď vidíme, že může nastat situace, kdy se Evropa bude muset bránit před svým dřívějším spojencem. Možná to působí absurdně, ale řadu jiných situací jsme si také nedávno nedokázali představit.
Politici, kteří oslavovali zvolení Trumpa, nám tvrdili, že jeho prezidentství bude budíčkem pro Evropu. Možná měli svým způsobem pravdu, problémem je, že tito naši politici bohužel v současné době zřejmě stále ještě spí. Přitom vláda – ale i opozice – by v této rychle se měnící světové situaci měly veřejnosti vysvětlit, jaká je jejich ekonomická a bezpečnostní strategie a jaké řešení nabízejí. Spád událostí začíná být rychlý a nezodpovězené otázky se kupí. Budeme se třeba podílet na společné evropské obraně? Jak se zachováme, až sem přijede dánská premiérka a bude žádat o naši podporu při obraně Grónska…?
