Když jsem slyšel Jana Rýdla z Ředitelství silnic a dálnic říkat, že u nás bohužel není snadné vyvlastňovat pozemky, pohnula se mi žluč. Jednak je vyvlastnění asi tou nejhorší formou prosazení veřejného zájmu a pak také byla tato Rýdlova poznámka nepřímo adresována paní Havránkové, která dříve vlastnila pozemky pod částí dálnice D11.
Jsem dost starý na to, abych si pamatoval cestu z Prahy do mého rodného Hradce Králové, ještě když po ní takřka exkluzivně jezdily škodovky, wartburgy, trabanty a pár žigulíků a kdy byl svátek potkat na ní Poláka, nebo dokonce Němce. Koneckonců, přes Hradec se k Jadranu ani na Balaton nejezdí.
Byla to opravdu zlá doba. Ne proto, že jsme měli škodovky a wartburgy, ale proto, že když se tehdy stát rozhodl, že něco udělá, tak se takřka nemusel kohokoli na cokoli ptát a udělal to. Vždyť pozemky lidem zabavil už dávno a ty, které ještě byly v soukromém vlastnictví, uměl z jejich právoplatných majitelů silou náležitě vyklepat. A po tom se panu Rýdlovi evidentně stýská.
Ačkoli z Rýdlovy logiky by vyplývalo, že se tedy za vlády KSČ mohly tehdy alespoň hromadně stavět stavby pro veřejnost, když nebylo třeba řešit ani platit pozemky, opak byl pravdou. Dálnice tu v celém Československu byla de facto jen jedna a i jiné projekty byly vzácné nebo jejich dokončení běžně trvávalo několik desítek let, jako například v případě basketbalové haly v již zmíněném Hradci. Ten stát totiž neměl peníze a ani jinak nefungoval.
Je ale pravda, že ani po roce 1989 se situace neměnila nijak závratně rychle. U dálnice D11 se věci ještě zpomalily a dálnici jsme do Hradce neměli až do roku 2006 – z Poděbrad se do té doby jezdilo po staré státní silnici přes Chlumec nad Cidlinou. A posledních pár kilometrů kolem Hradce bude zprovozněno až příští pondělí, 39 let po zahájení stavby.
Zjednodušeně lze říci, že polovina D11 mezi Prahou a Hradcem byla postavena za komunismu a polovina po něm. Časově to šlo komunistům podstatně lépe – postavit onu „komunistickou“ polovinu dálnice D11 trvalo 12 let, zatímco na tu „svobodnou“ půlku D11 jsme si počkali celých 27 let. A to je opravdu dlouhá doba.
Nicméně stěžovat si na to, že stát neměl prostředky prosadit svůj zájem, jako to dělá pan Rýdl, je zčásti alibismus, zčásti nostalgie po komunismu a zčásti zbabělé očerňování paní Havránkové.
Tato „nejznámější česká farmářka“ totiž pouze požadovala adekvátní náhradu za svá pole, kterou jí stát z nějakého důvodu nechtěl poskytnout. Představitelé státu, kteří s ní jednali, jí dávali neakceptovatelné nabídky. Když je nepřijala, tak různě vyhrožovali, očerňovali ji v médiích a všeobecně s ní jednali z pozice síly. V očích veřejnosti z paní Havránkové učinili chamtivou ženu, farmářské vtělení ďábla, kterému vůbec nezáleží na osudu automobilistů, hlavně když se mu podaří podojit stát. Ovšem už sám fakt, že stát nakonec musel ustoupit, naznačuje, že paní Havránková byla v právu. Prožila si ale 20 let stresu a nátlaku ze strany státu, což silně připomíná staré dobré metody komunistů, jen snad s tím rozdílem, že paní Havránková díkybohu neskončila v uranových dolech.
Je dobře, že se mohla bránit. Je dobře, že v naší zemi již nelze odebrat lidem majetek jen tak, když si stát, nebo dokonce nějaký jeho nevolený úředník vzpomene. Je dobře, že veřejný zájem nemá absolutní prioritu před soukromým vlastnictvím. Je dobře, že D11 stát nepostavil rychleji, znamenalo-li by to porušení lidských práv, a je dobře, že žijeme v právním státě.
Na jednu stranu dnes něco bohužel trvá déle, ale hlavně zaplaťpámbu, že nejde všechno tak, jak si stát naplánuje.
