Gustáv Husák a Marie Kabrhelová s československými ženami (Pražský hrad, 5. 3. 1980) FOTO: ČTK/Mevald Karel
FOTO: ČTK/Mevald Karel
Když Čech žije už několik let v zahraničí, ale přesto se stále považuje za českého vlastence, má mnoho důvodů k analýze toho, co se ve vlasti za poslední léta odehrálo a jakým způsobem se česká společnost dále vyvíjí. Lze to popsat i prostřednictvím vlastních vzpomínek, přičemž výsledný popis je paradoxní a s nádechem absurdity.
I po 30 letech je patrné, že více než 50 % voličů v Česku si neuvědomuje, co je základním kamenem demokracie, a sice dělba moci. Přestože mnozí volají po záchraně demokracie, zůstávají ve skutečnosti hluboko v bažině militantních vzorců minulé komunistické diktatury. Je to ostatně charakteristický rys mnoha lidí z bývalého sovětského bloku; troufnu si odhadnout, že skoro nikdo v Rusku si neumí představit, o co ve skutečnosti jde. Stále tam totiž platí, že občan neznamená vůbec nic, avšak stát je téměř vším.
S tím souvisí paradox, že naprostá většina voličů, ale i politiků a novinářů, nemá ponětí, co je z hlediska společensko-politického vpravo nebo vlevo. Jako příklad uvedu výrok člověka, který na jednom z prvních veřejných setkání Občanského fóra v roce 1989 pronesl tuto větu: „A nyní je třeba, aby tu vznikla silná pravicová strana!“ Přestože ještě před několika týdny byl členem Lidových milicí!
V současnosti jsou výroky „nových“ ideologů vlastně stejné jako před 30 roky. Jenže jak mohla vůbec vzniknout strana pravicové orientace, když do roku 1989 žili v Československu – řečeno s nadsázkou – asi tak dva lidé? Jaký obsah pak mohou mít strany, jejichž zakladatelé byli vychováni Moskvou a členové mají politické vzdělání na VUML?
Dalším základním kamenem demokracie je respektování společenské plurality, bez ohledu na národnost či náboženské vyznání, kulturní orientaci, věk nebo pohlaví. To vše v podobě občanských spolků a zájmových aktivit při zachování pestrosti názorů a představ. Právě tento aspekt je dnes neobolševiky využíván a perverzně zneužíván. Protože taková koexistence předpokládá vzájemný respekt, toleranci a zodpovědnost zúčastněných, je neobolševiky do veřejného prostoru uměle implantována konfrontace na bázi vyvolaného strachu, což přináší možnost vnášet do společnosti pod pláštíkem plurality extrémně radikální politické prvky.
Přestože je možné vyjádřit rozdílný názor úderně, aniž by člověk byl sprostý, opanovala veřejnou komunikaci vulgarita. Tento styl v Česku bravurně ovládají i vrcholní političtí představitelé, ale bohužel i řada žurnalistů. Česká společnost prochází jakýmsi očistcem, a tak se prostřednictvím médií a tzv. sociálních sítí filtrují hodnoty, pravidla a osobnosti.
Je zřetelné, že česká společnost je stále traumatizována perverzitou nacistického a komunistického režimu. A tak se obrovskou „míchačkou“ virtuality v „hrnci“ dosud možných a svobodných projevů kohokoli míchají pravdy s polopravdami, legendy, mýty a báje, ale hlavně lži. Velmi zvláštní motivací jsou stud a špatné svědomí. To vše v kvetoucí české pohádkářské náklonnosti. Snad nejabsurdnější úrovně dosahují nynější čeští bolševici a neobolševici v popisech minulosti a současnosti. Je zarážející, jak málokdo v Česku ví o ruských hlasatelích eurasijství, o takových, jako byl v minulosti Iljin a v současnosti Dugin.
Ale zpátky do Československé socialistické republiky. Je třeba připomenout, jaká „společenská skupina“ v sedmdesátých a osmdesátých letech pomáhala budovat sovětské impérium takřka po celém světě, ať už v Africe, arabských zemích nebo v Jižní Americe. Tehdy vznikla v Československu zvláštní sorta „lepších lidí“, něco jako elita, která si z budovatelských misí ve výše zmíněných zemích přivážela nadbytek peněz, a pro niž byla vytvořena druhá měna („bony“) se zvláštní sítí obchodů se západním zbožím (Tuzex). Korupce, klientelismus nejhrubšího zrna, legitimní veksláctví a zločinnost. V tomto se tato sorta „lepších lidí“ uměla dokonale pohybovat.
Paradoxem je také neobolševický vztah k přírodě, ke klimatu, k planetě Zemi vůbec. Dle těchto „myslitelů“ jsou vedle migrantů největším nepřítelem demokracie a svobody ekoteroristé. Opět programátoři současných problémů, tedy starobolševici, kteří uvěřili ve vědecko-technicko-průmyslovou revoluci, nemůžou unést jiný pohled na svět a lidskou existenci. Poroučeli větru a dešti, přičemž dnes to na sebe prozrazují v osočování těch, kteří se pokoušejí výsledky jejich „tvorby“ hodnot napravit.
Jejich počínání je podobné krabičkáři, který ve velkých krabicích montuje krabičky, které by člověku měly usnadňovat život, ovšem za velké spotřeby energie. Krabičkáři ovšem vnímají spotřebu energie stále tak, jak se to naučili, tedy ve smyslu spalování.
Ano, krabičkáři zhruba za 100 let nedošli jinam než k tomu, že spalují. Úplně všechno! Není přece nic opojnějšího než šlápnout na plyn krabice a večer sedět na gauči při 35° a zírat do jiné krabice. Ve zfalšované představě existence mas se samozřejmě opět a jako vždy ztratí kvalita jednoho lidského života. Staří i noví bolševici nemají rádi pojem občan, protože vyjadřuje samostatné, nezávislé, svobodně myslící a jednající lidské individuum. V bolševickém pojetí musí působit lidská masa pod taktovkou velkého supervizora a vlivem nehmatatelné, všude a vždy přítomné, téměř magické veličiny, kterou je stát.
Neobolševická strategie pracuje s relativizací hodnot a popíráním kvality principu. Současný vedoucí český štáb pomalu ztrácí energii, a tak je voláno po silné osobnosti. Má to však také rub. Pokud se silná osobnost objeví, ale nezapadá do bolševického konceptu, je ruinována ze všech možných (i nemožných) pozic, na každého se přece něco najde. Neobolševici mají svá média anebo jsou infiltrováni v médiích jiných. Pokud není nic nalezeno, tak se něco vymyslí, alespoň do polopravdivých souvislostí, něco, co se dá obtížně vyvrátit, zvlášť když jsou ve hře další osoby.
Systematicky a opakovaně, dle přísloví, že na každém šprochu je pravdy trochu, znovu a znovu, opakovaná lež se přece stává pravdou. Pro neobolševické spřízněnce to splňuje dva účely: jednak je to něco, jako když si za totality chodili soudruzi postěžovat na ostatní nehodné občany na politbyro nebo na stanici Bezpečnosti, zadruhé poskytuje toto čtení soudruhům zvláštní druh sebeukájení.
Dobývání moci na bázi vytvoření strachu bylo dovršeno migrací. Je to zřetelně nejúčinnější faktor, kdy verbalizovaná, uměle prokalkulovaná záměna příčin a následků dovedla do vedoucích pozic – nejen v Česku – pozoruhodné množství psychopatů a destabilizovala demokratické struktury.
Účel byl u většiny voličů splněn a byla tak odvedena pozornost od úchylných mocnářů s rukama na „různě velikých“ rudých tlačítcích. Vše bylo neobolševiky přesně naplánováno a načasováno, vznik neobolševických médií to jedině potvrzuje.
K tomu patří nepochopení otevřeného světa, kde se nachází samozřejmě spousta negativních věcí a také nepochopení dynamiky demokratických procesů. Takže starší a dožívající generace (výjimky samozřejmě jsou), celý život zvyklá na žití s „věčnými časy“, dává vždy přednost pofiderní jistotě (vždy jen slibované) před aktivní podporou svobody; protože v Česku jde přece hlavně o pohodu, pokud možno s nacpanou ledničkou.
Navíc je zde k dispozici dav „obyčejných“ a „slušných“ lidí. Tato šedá masa se v minulosti vždy, když nastala krize nebo nouze, postavila na falešnou stranu. A s touto masou uměli bolševici vždy velmi dobře zacházet a dělají to dál; takže v dnešním „bizáru“ se i Gottwald může brzy jevit jako dosud neobjevený politický „pankáč“.
K neobolševické technologii dobývání moci patří ztráta úcty, prakticky ke komukoli a k čemukoli, bolševik obětuje na cestě vzhůru, ale i na cestě dolů (kromě sebe) vše a všechno. Momentálně obětoval Marxe, výstřel z Aurory, Sovětský svaz, socialismus a komunismus, levičáctví, to vše verbálně. Nepohodlné lidi reálně, tak jako vždycky. Ideologický extremismus, je jedno zda vpravo nebo vlevo, stejně jako fundamentalistická náboženství jsou ve své podstatě iracionální.
Průvodním jevem je ztráta identity, a to ve všech směrech, jak u velkého vezíra, tak u jeho příznivců. Neboť získaná moc nahrazuje vše; i tento vlečený deficit. Nejvyšší se kochá dosaženým, ti ostatní mají inspiraci a vodítko pro vlastní modus ve vzhlížení k němu. Megalomanie, síla, patos – odtud se odvíjí charakteristika bolševického chování, v nižších stupních hierarchie moci – modlářství. Protože modly neoplývají zrovna dobrými vlastnostmi, pokračuje se v relativizaci ctností. Osoba s charakterovými vadami (nebo nectnostmi?) je lidu jaksi blíže.
Ve výše vysvětlené ztrátě úcty ke všemu se pokouší zvláštně adorovat stáří. Ve výrazu úcty ke stáří osočují děti a mládí, jakoby si chtěli vydobýt úctu sami k sobě. Znovu paradox – ztráta úcty k dětem (hlavně umanutým, mladým lidem – nic ještě nedokázali), studentům (darmojedi), ale i zralým lidem, paradoxně také ke starým (i přes veškerou lacinou volební podbízivost!), tedy k člověku vůbec.
A není náležitě připomínáno, že kdyby nebylo umanutých dětí, nebyl by 17. listopad 1939. Kolik umanutých dětí skončilo po únoru 1948 v komunistických koncentrácích, co je komu do osobních tragédií umanutých dětí po srpnu 1968 i těch z listopadu 1989? Přes toto všechno je české voličstvo dále nepoučitelné. A tak neobolševici mluví rádi o sebevraždě Západu. Zvláštní výrok!
Zdá se, že před Čechy se rýsuje několik možností, jejichž naplnění se otevře po letošních parlamentních volbách:
1/ Čeští voliči procitnou a budou volit někoho, kdo je alespoň trochu schopen respektovat demokratické principy. Naděje tkví (nejen) v mladé generaci, která začíná chápat, že o osobní svobodu je nutno pečovat stejně jako o své zdraví.
2/ Ukáže se, například v referendu, že česká společnost je již natolik zbolševizována, že v Evropě opravdu nemá co dělat. V klidu pak může zaznít: odcházíme, ani nemusí přijet tanky jako v roce 1968, pokud je sami nepozveme. Nevím, jestli soudruh Jakeš ještě žije, ale jemu podobných je asi pořád dost.
3/ Třeba napadne české neobolševiky emigrovat do „země, kde zítra znamená již včera“. Tam bezpochyby budou spokojeně žít, požívat nadále penzi, výslužné, možná i záslužné. Budou tam moci publikovat pěkně po proudu, poslouchat dalších 50 let zlaté slavíky a pokud velký supervizor postaví něco jako transsibiřskou dálnici, tak konečně budou moci nadoraz šlapat na pedály západních supervozů (třeba tam bude i Tuzex).
Prostě si užívat svobodu v bolševické podobě. Kdyby náhodou na cestě narazili na muslimské komunity (těch tam je hodně), tak by určitě slušně poklekli, protože to budou dozajista političtí spřízněnci. V této zaslíbené zemi možná postřehnou svou budoucnost také čeští nacionalisté, dosud žijící v přesvědčení, že právě oni jsou tím nejlepším vzorkem planetární společnosti. Tato možnost je ovšem velmi málo pravděpodobná.
Důležitý závěr – nebo úvod: Vážení penzisté, vnímejte, prosím, výše (nebo níže) uvedené řádky jako námět k zamyšlení. Je jasné, že jakákoliv generalizace ve vztahu ke stárnoucí a dožívající generaci je nesmysl zavánějící kolektivní vinou. Je mi jasné, že v této generaci je stále hodně lidí, kteří do onoho vzorce nezapadají, osobně znám spoustu výjimek.
Ostatně i já sám patřím do této věkové kategorie, a právě proto jsem si tuto (sebe)reflexi a generalizaci dovolil. Výsledky posledních parlamentních voleb v Česku totiž ukázaly, že výrazný podíl na zvolení současných (velmi podivných) politických představitelů měli právě senioři.
Stanislav Degrell pochází z Náchoda, v Německu žije od roku 2001, přičemž svůj odchod z Česka považuje za emigraci; v letech 2012–2016 byl předsedou Česko-německého spolku v Kostnici, kde se v rámci jubilea kostnického koncilu významně podílel na přípravě připomínky 600. výročí mučednické smrti Jana Husa a Jeronýma Pražského.
