Ještě minulý měsíc jsem byla autorkou pohádek pro Hajaju, které svým hlubokým působivým hlasem četl každý večer dětem před spaním v Českém rozhlase herec Pavel Soukup. Jako spisovatelka dětských knih a scénáristka filmů, režisérka Třináctých komnat Dominika Duky nebo Karla Schwarzenberga, reportérka pořadu Reportéři ČT, vydavatelka, novinářka a člověk, který se celý život vyjadřuje k veřejnému dění, jsem byla zvyklá na to, že mohu kdykoliv svobodně  sdělovat své názory. Řada filmů, které jsem natočila, se týkala postavení a práv dětí, spolupracovala jsem s mnoha psychology a portrétovala lidi, kteří se dětem věnují. Tato harmonie skončila přesně v pátek 13. února. Proto, že jsem se nechtěla smířit s tím, jak naše společnost pokrytecky dává přednost tomu hájit práva dospělých pachatelů, místo toho aby ochraňovala děti.

Od pátku třináctého jsem se ze dne na den, nebo spíš z hodiny na hodinu stala zlou a prolhanou psychopatkou, frigidkou, feministkou, která nesnáší lesbičky, starou pannou, která nemá děti, ženou, již mlátí manžel, osobou, kterou by měli trestně stíhat a zavřít  do blázince, fanatičkou, podivínkou, pravdoláskařkou a havlistkou, která by se měla stydět za to, že o Václavu Havlovi točí dokumenty a navíc ještě nenávistnou, hloupou a zakomplexovanou bytostí, která nenávidí děti. Bylo mi vyčítáno, že se podepisuju falešným příjmením (není to pravda, mám ho v občance), nebo že jsem zkrachovalá politička. Když jsem se proti tomu ohradila, dostalo se mi poučení, které jsem slyšela naposledy na základní škole, že jsem „nějaká přechytralá“. Návštěvnost na mé webové stránce trhala rekordy a někteří jedinci nelenili a začali vyhledávat odkazy, které s tématem vůbec nesouvisí a začali mě osočovat i tam.

Dřív jsem vždycky litovala lidi, kteří se dostali do kontaktu s tzv. kyberšikanou. Své už jsem si odbyla kolem prezidentské volby, když jsem ještě v den zvolení označila Miloše Zemana za lháře. Naštěstí většina více než sta výhrůžek spadla do nečtených zpráv, takže když jsem je objevila za několik měsíců, mohla jsem se jim už jen smát. Na to, že dostávám dopisy od páté kolony kdykoliv se vyjádřím k Rusku, nebo k dění na Ukrajině, jsem si zvykla. Jinak své mentální zdraví hlídám tím, že všechny zprávy, odkazy a vzkazy začínající slovy „Venca Havel“, „nemám ráda Miloše Zemana, ale“ a další jim podobné okamžitě mažu a diskuse pod texty ani blogy, které mi věnují lidé, kteří o mě ví všechno lépe než já, zásadně nečtu.

Troufla jsem si příliš

To, co následovalo po publikování mého textu „Protinorská psychóza a české komplexy“ bylo opravdu nevídané. A to všechno jen proto, že jsem si dovolila poukázat na skutečnost, že matka v Norsku odebraných dětí Eva Michaláková neříká pravdu a že v rozhodnutí soudu jsou uvedené skutečnosti o týrání a zneužívání jejích dětí, které zatajila. Hysterické reakce na sociálních sítích začaly nabírat obrovské obrátky. V neděli dopoledne jsem situaci konzultovala s odborníky a nezávisle na sobě jsme se shodli, že jde v případě norské causy o téměř davovou psychózu.

Politolog Bohumi Doležal norskou causu dokonce přirovnává k hilsneriádě. Od vraždy Anežky Hrůzové z Polné sice uplynulo už 135 let, mentalita českého národa, na niž poukazoval už Masaryk, se ovšem příliš nezměnila.

Osobně se na ty lidi, co mi píšou nenávistné výlevy, nezlobím. Mám dojem, že pro většinu z nich je představa rodičů, kteří se takto chovají k dětem natolik nepředstavitelná, že si ji ani nepřipustí. Protože mají to štěstí, že žijí ve světě, kde se nic takového neděje. Bohužel ale týrání a zneužívání dětí se dělo, děje a dít bude. Napříč sociologickými vrstvami i kontinentem. Rozhodně to není záležitost pouze nějakých sociálně slabých chudáků a rozhodně nezmizí jen proto, že před ním budeme zavírat oči.

Kýčovitá story Evy Michalákové, kterou sledujeme dnes a denně v přímém přenosu, ale láká lidi více než sbírání faktů o dětech, kterým bylo ublíženo. Je totiž jako vystřižená z nějaké telenovely. Jediné, co jí schází, je happy end. Ten všichni ti, kdo matce pronásledované osudem drží palce, netrpělivě očekávají. A každý, kdo se bude snažit tento falešný obraz rozbít, bude nenáviděn a bude mu to dáváno řádně najevo.

Nejlepší je to nečíst

Frustrace a agresivita uživatelů sociálních sítí je natolik silná, že skutečně nejlepším řešením je se veškerým diskusím vyhnout. Ztráta slušnosti a humanistického vidění světa, které bylo vlastní Václavu Havlovi a jehož protipól ztělesňuje Miloš Zeman, nese své ovoce. Když může Zeman říct o ženách, které byly vězněné sta kilometrů daleko od svých malých dětí jen proto, že hlasitě vyjádřily svůj názor, že jsou kundy, proč by totéž nemohli psát lidé v diskusích. Bez rozmyslu, bez vzdělání, znalostí a elementární empatie, zejména v případech, kdy jde o páchání zla na bezbranných dětech. Ale není to nic překvapivého. Jak víme z pohádek, zlo může vypadat i tak, že je velmi krásné.

Naštěstí kromě špíny, která se vynořila ze suterénu společnosti, se ozvala také řada hlasů, kteří vidí causu Evy Michalákové velmi podobně. Pravděpodobně jsou to všechno lidé, kteří kromě toho, že jsou inteligentní a empatičtí, měli možnost se s podobnou situací již setkat a jsou schopni ji rozpoznat.  Každý jednotlivý detail totiž do sebe zapadá jako puzzle. Včetně dokonalé schopnosti matky manipulovat prostředím a vzbuzovat soucit. Napadlo už někoho, že matka nikdy nemluví o tom, co je dobré pro její děti, ale vždycky jen o sobě? Všichni ti lidé, kteří mi vyjádřili podporu, lidé se schopností kriticky uvažovat,  psychologové, novináři, překladatelé, vydavatelé, diplomaté, lékaři a další ve mně vyvolávají malou jiskřičku naděje, že to s touto zemí není ještě tak hrozné. Na druhé straně existuje ale velké množství těch, kteří, pokud by dostali reálnou moc cokoliv změnit, jednali by stejně jako jejich ideoví souputníci v 50. letech. Neúcta k lidským právům, k životu, k dětem a k jejich vyjádření, je přesně to, co nás odlišuje od Norů a čemu se říká postsovětská mentalita.

Problematický vztah ke svobodě

Slovenský psychiatr Jozef Hašto říká, že tzv. postsovětská mentalita znamená „problematický vzťah k hodnotám ako je sloboda, ľudské práva a ľudská dôstojnosť, fungovanie demokratických inštitúcií“.

Česká psycholožka Michaela Mrowetz k tomu dodává, že z hlediska pozorování vývoje posttotalitní kolektivní traumatizace, o které začínají odborníci velmi potichu mluvit, záleží na jednotlivcích, kam se v léčbě kolektivní traumatizace dostávají. Zda z první fáze ventilace emocí do druhé fáze pojmenování a vymezení, nebo znovu regredují k přichýlení se k totalitě.

Názory, které se objevují v diskusích o norských dětech, totiž že dětem bití neuškodí, že všechny lžou a vymýšlí si nespravedlivá obvinění svých rodičů, nebo že násilí, které není odsouzeno, ve skutečnosti jako by neexistovalo, patří k výbavě totalitních států. Přesvědčení, že musíme hájit práva matky, která byla podezřelá ze sexuálního zneužívání a bití – i když tím vlastně jdeme proti jejím dětem – je perverzní. Nehledě k tomu, že ptát se jedné strany sporu na objektivní názor nelze. Násilí na dětech Michalákových mohlo být trestně stíháno v případě, že by kromě dítěte, učitelky a pěstounky přispěla svou výpovědí také matka. Ta to ovšem neudělala, protože by tím pádem skončila i se svým bývalým manželem na dlouhá léta ve vězení. Její syn bohužel své tajemství v přítomnosti policistů neopakoval. Byl rodiči zastrašený, že s policí nesmí mluvit, nebo bude zle. Svěřil se ale tam, kde se cítil bezpečně – ve školce a později své pěstounce. Většině lidí to ale nestačí, protože když matka, která je součástí sporu řekne, že to není pravda, tak to prostě není pravda. Děti si přece rády vymýšlí. Zvláště pokud jde o sexuální úchylky. A učitelka ve školce, pěstounka, úřady, soudy a dokonce i Evropský soud pro lidská práva v tom spiknutí jedou taky.

Jen jestli sama nebiju děti…

Místo toho, aby se lidé začali o causu více zajímat, začali se více zajímat o mě. Z letmé prohlídky diskusí na Facebooku jsem zjistila, že se nejvíc zajímají o to, jestli biju děti já, byla jsem bitá, mám vůbec děti, nejsem nějaká vadná, co si myslím o Dánech kteří pijí v pražských barech (nebo Norech, to už je jedno), co si myslím o tom, že jsou děti v Norsku nevychované, jestli nespolupracuju s norskými úřady, případně jestli sama nejsem převlečená norská pěstounka. Také jsem se dozvěděla, že jedna učitelka celý život učila ve škole a neví o tom, že by někdo nějaké dítě týral, že děti lžou, že lidi mají příbuzné v Norsku, kteří mají s touto zemí špatnou zkušenost a spoustu dalších věcí.  Jako by všechny ty dobré lidi, kteří to myslí dobře, posedl nějaký sdílený virus, který jim znemožňuje uvažovat logicky. Na názor, že ve výchově dětí jde především o to vytvořit jim bezpečné místo, kde je nikdo nezneužívá a netýrá, odpovídali, že jde především o to naučit se dobře česky. A tak pořád dokola.

Ze všech těch diskusí nevzešel jediný relevantní názor, který by mohl vyvrátit to, co jsem napsala. Vyplynuly pouze dva argumenty ve prospěch Evy Michalákové, ty, že o ní hezky mluvili sousedi a že pracuje ve školce. Jenže násilí se odehrávalo doma za zavřenými dveřmi a nejčastěji v noci, ne venku před domem. A pokud je mi známo, Eva Michaláková na dotaz, jestli vědí ve školce o její cause, odpověděla, že nemá záznam v rejstříku trestů.  Jako téměř vždy neodpověděla na otázku, která jí byla položena. Přesto má kolem sebe řadu  obhájců, kteří působí ve své snaze páchat dobro jako Svědci Jehovovi.  Dokonce vznikla sbírka, kam prý lidé poslali už více než půl miliónu korun na to, aby se podařilo děti vrátit do vlasti. Aby se mohl vrátit syn, který odmítá návštěvy své matky a fyzický kontakt s ní. Přestože on i jeho bratr žijí spokojeně už několik let v Norsku, mluví norsky, učí se norsky, mají své norské pěstouny i kamarády.

Vyspělost se pozná na vztahu k nejslabším

Natočila jsem za posledních dvacet let několik pořadů a napsala řadu článků o pachatelích násilí na dětech a na zvířatech, protože to je něco, co je mi z duše odporné. Měla jsem možnost vidět policisty, kteří hájili „maminku“, která umučila vlastní dítě a přísedící soudkyni, která usnula, když se toto probíralo u soudu. Na cynismus soudkyně jsem si stěžovala. Jediným výsledek bylo, že ostatním soudcům jejich nadřízení doporučili nevpouštět příště do soudní síně nikoho s kamerou. Nikdy se ale nestalo, že by kdokoliv zpochybnil to, co jsem napsala, nebo natočila. Vždycky skončilo u výhrůžek. Pachatelé trestných činů a jejich advokáti si ze všeho nejméně přejí, aby byly jejich spisy zpřístupněny veřejnosti. Pak by si totiž ta část národa, která netrpí vlčí mlhou, dokázala udělat obrázek o celé situaci sama.

Vyspělost národa se dá obyčejně dobře poznat podle jeho vztahu k těm nejslabším a nejzranitelnějším. V tomto ohledu máme pořád co dělat, abychom se vymanili z naší postsovětské mentality.