Serhij Žadan patří k nejvýznamnějším ukrajinským literátům současnosti FOTO: Vodnik / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
FOTO: Vodnik / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
Román Internát, který vyšel na podzim 2017 (česky zatím nikoliv), reflektuje válku na východě Ukrajiny trvající od začátku roku 2014. Ukrajinský básník, prozaik a esejista Serhij Žadan (*1974) vypráví o válce zdola, z pohledu těch, kdo musejí uhýbat a schovávat se před násilnostmi a přežít bez pomoci následnou devastaci v osobní i kolektivní rovině: z pohledu žen, dětí, starých lidí, invalidů a boje neschopných. Protagonisté jsou hrdinové všedního dne, neozbrojení vystrašení civilisté ve válečné zóně, kteří se bojí o život, čímž se román vymyká klasickým předobrazům především sovětské válečné literatury. Děj není vyprávěn v epické šíři, ale spíše inscenován v obrazech, přičemž je prostřednictvím synestezie a intertextuálních odkazů načrtáván symbolicky nabitý prostor. Zároveň se jedná o román, v němž je na příbězích hrdinů vidět přechod od traumatického k posttraumatickému vyprávění.
Navzdory politicky a společensky citlivému tématu Ukrajiny se v románu neobjevují žádná ideologicky podložená obvinění, přesto jsou však implicitně přítomná, neboť bez sociokulturních souvislostí aktérů a ideologií je román nemyslitelný. Ideologie působí v médiích skrze propagandu, slogany a fake news představují důležité faktory ve válce a mění ji v hybridní válku, která se v žádném případě neodehrává jen na bitevním poli. Jazykové a textové souvislosti odhalují v absurdní a apokalyptické inscenaci nesmyslnost jakékoliv války tváří v tvář smrti, tělesnému a duševnímu zranění vojáků a civilistů stejně jako pustošení města a krajiny.
A v neposlední řadě se kontexty vyprávění dotýkají onoho nevyslovitelného v kulturním traumatu obyvatelstva, traumatu, které se stává individuálním a kolektivním válečným traumatem včetně a dopadá na rodiny veteránů a společnost v celé Ukrajině. Jedná se o vyprávění s potenciálem „představit válku na Donbasu jako ‚Beckettovo významové vakuum‘ a odlidštěnou šílenou mašinerii ve stylu Heinera Müllera“, jak napsal Felix Stephan ve své recenzi pro Süddeutsche Zeitung (13. 3. 2018).
Místo a jeho hrdinové
Oba hrdinové románu, asi pětatřicetiletý Paša/Pavel a jeho čtrnáctiletý synovec Saša musí projít válkou zničený odcizený prostor, aby se – metaforicky i v doslovném významu – dostali domů. „Cesta domů“ je zřetelnou spojnicí s předchozími Žadanovými díly jako Anarchy in the UKR, Depeš Mod nebo Vorošylovhrad. Především jde o motiv odysey skrz postsocialistickou romantiku ruin. Žadanovi čtenáři toto prostředí znají, jde o životní prostor jihovýchodní Ukrajiny, prorostlý sovětskými zvyklostmi a relikty. Protagonisty je možné číst jako dále rozvíjené postavy z výše zmíněných románů.
Nicméně s jedním zásadním rozdílem: Pokud hrdinové Depeš Mod a Vorošylovhrad byli vždy takříkajíc mladá generace, konfrontovaná s postsovětskými podmínkami, vzorci myšlení, kolektivní a komunikativní pamětí starší generace, socializované v Sovětském svazu, a bouřili se proti tomu, stal se jeden z hrdinů Internátu, Paša, nyní sám představitelem starší generace a včerejších diskursů. S nimi je nyní konfrontována nastupující mladá generace druhého hrdiny Internátu, Saši.
Román začíná Pašovým rozhodnutí vyzvednout svého synovce Sašu z válkou napůl zničeného internátu na kraji města. Paša se vydává na několikadenní cestu válečnou oblastí, s četnými dílčími epizodami a dobrodružstvími. Odyssea je přitom jen jedním z mnoha intertextuálních odkazů románu. Paša je na začátku sám na cestě městským prostorem, který v důsledku násilí a ničení ztratil svou původní funkci být domovem lidem. Inscenací řady nebezpečných okolností upomíná děj na narativní vzory žánrů válečné nebo hororové literatury a odpovídající filmy. Děj tím zůstává dynamický a napínavý, aniž by bylo třeba hrůzu jednotlivin neustále formulovat a široce vykreslovat. Naopak, vynechávky nebo náznaky a opis se objevují jako kodifikace nevyslovitelné hrůzy a symboly traumatizujících událostí.
V nástavbě upomíná tato odysea zároveň na počítačovou hru, protagonisté se pohybují zónou, která zároveň představuje uzavřený prostor. Tento vnitřní prostor je rozdělen do systému dalších, v nichž čekají hrdiny různé zkoušky. Pokud v nich obstojí, ocitnou se ve vyšším levelu a v jiném prostoru.
V románu hrdinové Paša a Saša postupují úrovněmi výš, tím, že se blíží cíli hry, tj. k domovu a zároveň procházejí vývojem, odkládají svoji bezradnost a postupují v procesu sebenalezení. Nakonec tak oba přicházejí domů proměnění. Kontext vnitřního prostoru, který se prezentuje jako zóna s životu nebezpečnými překážkami, navazuje na řadu předcházejících textů, resp. filmů.
Přímé boje nejsou sice zobrazovány, válka je přesto v pozadí a prostřednictvím zvukové kulisy citelná všemi smysly – detonace, výbuchy z děl, kulometná střelba, záblesky granátů, požáry ozářené nebe, oblaka kouře a mlhy, pachy apod. Žadan zde vytváří velmi působivé synestetické vnímání času a prostoru, ve kterém se protagonisté pohybují:
„Dole je mlha stejně hustá, jen pod nohama se údolí otevírá v roztrhaných pruzích, je vidět zažloutlou trávu, mokré keře, na nichž ulpívá mlha, vine se na nich jako pavučina, a pak zase – celistvá mléčná hmota, stříbřitě matná, nekonečná. A někde tam, v tom hustém mléce neustále hřmí a blýskají žluté ohně/výstřely, rachotí vyčerpané kulometné salvy, vybuchují miny, vybuchují často, včera tolik nevybuchovaly, ale nic není vidět, takže se člověka zmocňuje pocit, že tu žádné výbuchy nejsou, ne v tomto životě, ne vedle nich. Z údolí se táhne kouř, kouř se zaplétá do mlhy jako tmavý pramen v šedých vlasech zesnulého, a okamžitě se vrací pocit strachu a nebezpečí.“
Synestetické časoprostorové vnímání zpochybňuje racionální poznání nebo přináležitost k obvyklým vzorcům chápání. Pocit, že něco nesedí, že je to nezvyklé, nebezpečné, se jako leitmotiv opakuje a zakládá výchozí náladu nejistoty, ohrožení na těle i na životě, všeobjímající strach. Ten zpochybňuje nejen holé přežití, ale pořád dokola i vlastní já. A tak je protagonistům v textu nápadně často kladena otázka: „Kdo jsi?“, „Co tady děláš?“ Občas na ni navazuje ještě otázka další (zvlášť během vojenských kontrol), a sice, proč Paša nebojuje.
Ukrajinština jako „ten druhý“ jazyk Donbasu a kulturní trauma
V centru vyprávění stojí zážitky Paši/Pavla. Hrdina nemůže být kvůli částečně ochrnuté ruce povolán do armády. Je učitelem ukrajinštiny, ale jeho předmět a studenti jsou mu zcela lhostejní. Působí jako pasivní a vyčerpaná postava, která v lepším případě spíš reaguje, než jedná. Působí do krajnosti dovedená typizace obyvatele východní Ukrajiny, resp. Donbasu, jako typ věčného Homo sovieticus.
Jiný pohled představuje Donbas a jeho obyvatele na mentální mapě východní Evropy jako tradiční pohraničí s tendencí k autonomním strukturám a vlastním vzorcům identity. Kořeny přístupu lze hledat v turbulentních dějinách tohoto stepního pohraničí, těžce kontrolovatelného útočiště uprchlíků a povstalců, kteří se dovolávali kozácké autonomie a s politickým vedením v Moskvě a Kyjevě měli trvale komplikované vztahy. Právě tato stránka obyvatel Donbasu je patrná v postavě vedoucí internátu Nině a latentně také v mladistvých, jako je Saša.
Povolání učitele ukrajinštiny podtrhává bezvýchodnou životní situaci hrdiny. Ukrajinština je v oblasti Donbasu mrtvým jazykem. Na jednom místě je srovnávaná s latinou a starořečtinou. Existenciální nejistota hrdiny Paši vystupuje obzvlášť zřetelně, když na opakovanou otázku po svém povolání uvádí prostě jen učitel, aniž by zmínil obor, který vyučuje. Jeho obor, „jazyk“, jak označují ukrajinštinu v regionu, zvýznamňuje už svým pojmenováním cizotu. Na Donbasu byla sice ukrajinština jako úřední jazyk po vyhlášení samostatnosti přijata jako nutné zlo, dědictvím sovětsko-ruských vzorů byla však vnímána jako něco sociálně a kulturně jiného, částečně provinčního, v lepším případě jako folklórní nebo umělecky zábavný fenomén. Za války se ukrajinština v separatistických oblastech změnila v obraz nepřítele. Paša si však právě politický nebo ideologický aspekt, s nímž je ukrajinský a ruský jazyk stejně jako jeho předmět spojován, nechce připouštět.
Ukrajinština se stává šifrou jiného v paměti regionu (M. Weinberg) a poukazem na prázdná místa v kultuře vzpomínání donbaských obyvatel. Toto „Jiné“ je přítomno v celém ukrajinsky psaném Žadanově díle, z mnoha stran tematizujícím jihovýchod Ukrajiny od devadesátých let dvacátého století. Jinakost se v tomto kontextu (užitím ukrajinštiny pro zobrazení ruskojazyčného východu a jihovýchodu Ukrajiny) tak stává svorníkem, poukazujícím jak na sociokulturní, tak i textové aspekty, zdůrazňující dvojí marginalizaci regionu – marginalizaci ze strany druhých a marginalizaci ze strany vlastních. Ve skutečnosti byl však region nejpozději od začátku 19. století důležitým místem ukrajinskojazyčné literární topografie.
Daleko od Kyjeva a restrikcí carské říše, v Bachmutu, tehdejším správním centru regionu, mohla být poezie a beletrie vydávána v ukrajinštině (například Doněcké sonety od Mychajla Černjavs’kyje, 1898) a pocházejí odtud proslulí autoři jako Boris Hrynčenko, Valerjan Pidmohylnyj, Volodomyr Sosjura, ale také Vasyl Stus‘ a Serhij Žadan.
Po roce 1990 Donbas se svou postsovětskou strnulostí zdánlivě k Ukrajině 21. století a jejím identifikačním pobídkám nepasoval. Součástí kolektivní identity Ukrajiny bylo samozřejmě také přesvědčení, že sovětská minulost měla zničující dopady na ukrajinskou společnost a kulturu. Hodnocení této minulosti jako kolektivní traumatizace se stalo oficiálním narativem, šířeným jako posttraumatické vyprávění kulturní paměti a sovětská kultura vzpomínání byla dekomunizací, schválenou v roce 2015, v jistém smyslu určena pro smetiště dějin (Lev Trockij).
Identita Donbasu, jak je v Internátu inscenována, není jednostranně temná. Vyznačuje se hybriditou, křehkou existencí obyvatel v prostoru vyvázaném z času, který není možné propojit ani s minulostí ani budoucností. Nalézá se jen v této chvíli, ve stavu, který lze interpretovat jako neustále se opakující traumatické re-enactment (historická rekonstrukce) a projevuje se jako opakovaný zážitek, resp. setrvání v traumatické situaci, kdy lidé často zůstávají bez vědomí souvislosti s traumatem. Toto existencionální znejistění ochromuje a má za následek, že obyvatelé Donbasu nezaujímají ani proukrajinský ani proruský postoj, pročež je někteří ukrajinští nacionalisté a populističtí politici obviňují, že by nebojovali proti teroristům, separatistům a ruským agresorům, ale raději by seděli ve zničených bytech donbaských domů nebo uprchlických táborech na Ukrajině a nechali o sebe pečovat, zatímco by za ně Ukrajinci bojovali o Donbas.
Popisovaný stav donbaských obyvatel, traumatický v sociálním a kulturním ohledu, má zásadní narativní potenciál. Adaptaci postsovětské marginalizace, resp. postsovětskou jinakost donbaských obyvatel jako strategii přežití lze číst jako masku, která přikrývá znejistění identity na kolektivní a individuální úrovni neutrální pózou. Když konflikty a nakonec válka na jihovýchodní Ukrajině začaly, staly se neutralita a neurčitost coby strategie přežití postupně nepoužitelnými a téměř životu nebezpečnými. Paša se snaží sociálním a politickým konfliktům vyhnout, uchyluje se proto k jazyku a jeho vnitřním pravidlům a zákonitostem. Jeho obor se tak často stává tématem rozhovorů s ostatními protagonisty, třeba s prostitutkou Annou:
„Učiteli, víš vůbec, že všechna povolání jsou poctivá?“ „No jo,“ zabručí Paša, „a užitečná pro společnost.“
„A to, co Ty děláš, je užitečné?“ „Samozřejmě,“ odpoví Paša, „umět jazyk je užitečné.“
„Ale ty přece ten jazyk vůbec nepoužíváš,“ zasyčí […]. „Nevztekej se,“ navrhne Paša.
„Co znamená – nevztekej se?“ zlobí se ona. „Přijde sem nějaký čurák a poučuje mě. Nemá soucit. Ale já jo. Je mi líto dětí, které učíš.“
Stejně jako už v předchozím románu Vorošylohrad, i v tomto textu se objevují motivy a intertextuální odkazy k Bibli. Hrdina Paša/Pavel je očividným echem apoštola Pavla, což byl někdejší židovský farizej, který na své cestě zažil obrácení ke Kristu. Kromě toho existuje – alespoň pro západního čtenáře – méně jasná paralela s apoštolem Tomášem. V křesťanské tradici je Tomáš nazývaný též jako Dvojče; a Paša a jeho sestra jsou dvojčata. Hrdina Paša sám sebe nazývá dvojčetem.
Název Dvojčata (Blizency, 1855) nese povídka ukrajinského národního básníka Tarase Ševčenka. V této povídce se jedná o problematiku vzdělávání, resp. o vývoj lidského charakteru mj. ve vojenském prostředí. Na pozadí ukrajinské kulturní paměti nelze přehlédnout paralelu k příběhu nevěřícího Tomáše, tím spíš, že Paša věčně pochybuje o sobě i svém okolí a má problém věřit ideálům a morálním hodnotám. Kromě toho jsou Pašovy necitlivé konečky prstů symbolické pro materialistický pohled na svět, v němž musí existovat očividné (resp. citelné) důkazy, rány, do nichž lze vložit prsty. Je to vlastní zranění traumatizovaného postsovětského obyvatele Donbasu, které nemůže uchopit.
Jazyk traumatického vyprávění shrnuje nevyslovitelné Pašova stavu do zářivých nebo zlověstných obrazů. Tak vrazí auto do sněhové díry „jako pes do pěnícího moře“, černé sloupy dýmu připomínají Pašovi „dlouhé dračí ocasy“ a vypadá to, „jako by byly duše vypumpovány z města“. Vyprávění postupně transformuje ono nevyslovitelné z traumatizující zkušenosti do jazyka odporu. Ten ztělesňuje epizodně vystupující hrdinka, představovaná jako pandán k Pašovi: Učitelka Nina v roli drsné vedoucí internátu.
Internát
Další intertextuální vazbu na předchozí Žadanovy romány představuje titul knihy. Internát znamená v sovětském a postsovětském kontextu jistý typ sirotčince. Druhý hrdina vyprávění, Saša, je dítě bez otce, odložený matkou do internátu. Symbolická konstelace, v níž matka – častá metafora pro Ukrajinu – své děti, jejichž otec zmizel, svěřuje do péče ruského impéria, je v ukrajinské literatuře rozšířený motiv, od 90. let nezřídka tematizovaný ve vztahu k postkoloniální kulturní situaci. Také v dřívějších Žadanových románech se objevuje existence bez otce nebo vlasti, již je možno s oporou v díle George Lukácse trefně označit jako „transcendentální bezdomovectví“ moderního člověka.
V románu Internát lze jako sovětský internát číst celé východní oblasti Ukrajiny. Vystihuje to ztrátu orientace po velkém experimentu sovětské moderny, která své obyvatele zanechala jako postsovětské lidi „bez otců“ v „otčině bez otce“. Internát má tak několik významových a referenčních rovin: jako „otčina dětí bez otce“ je zrcadlem velkého internátu Sovětského svazu. S internátem jsou vedle Saši spojeny také další postavy příběhu, vedle prostitutky Anny také její kamarádka ze školy, ředitelka internátu Nina. Nina ztělesňuje to jiné v paměti, upomíná na existenci donbaského regionu s autonomními strukturami a vlastními identifikačními vzory, k nimž patří také ona potlačená, oficiální sovětskou kulturou vzpomínání překrytá ukrajinská minulost Donbasu – a konečně i současnost autora Žadana.
V dlouhé scéně – příznačně v kuchyni, místě, v němž se v sovětské literatuře vždy odehrávají „skutečně důležité věci“ – rozebírá Nina mýtus blahého světa Sovětského svazu, který krátce předtím propagoval stárnoucí učitel tělocviku jako základ starých dobrých časů v záchvatu „ostalgie“. Toto místo je relativně rozsáhlé, a ačkoliv pracuje s emocionální dikcí, vyhýbá se silným metaforám, kterými se vyznačuje Pašovo vyprávění. Tím se zřetelně odlišuje od zbývajícího textu. Také tím, že se zabývá důsledky sovětské „ostalgie“, včetně vytěsňování a neschopnosti vzpomínat, které s sebou nesou strach a chybějící zodpovědnost. Tak se vedoucí internátu obrací k učiteli tělocviku: „Máte strach […] nazývat věci jménem […].“
A Paši se ptá: „A vy, Pavle Ivanoviči, mluvíte se svými studenty o válce?“
„Učím jazyk.“
„Ale je vám jasné, že minimálně polovina má rodiče, kteří bojují? Myslíte na to alespoň?“
„No ano,“ řekne Paša nejistě.
„A myslíte na to, že část z nich bojuje proti vám? Proti nám?“ opraví se.
„Proti mně nikdo nebojuje,“ opáčí Paša bez výrazu […].
Ukázka znova předestírá začarovaný kruh traumatu, v němž Paša se svým strachem uvíznul, který oněmuje a tím způsobuje neschopnost převzít odpovědnost a mluvit o válce. Protože to by také znamenalo položit si otázku viny, přinejmenším sám sobě. Na jiném místě stojí:
„Jako by to nebyla vaše věc. Ačkoliv by byl nejvyšší čas si vybrat stranu. Celý váš život jste zvyklý se schovávat. Že se vás nic netýká, že to vždy někdo za vás rozhodne, že to někdo zařídí. Ale on nic nerozhodne. Nic nezařídí. Tentokrát ne. Protože vy jste také všechno viděl a všechno věděl. Ale mlčel jste a nic neřekl. Před soud samozřejmě nepůjdete, ale s vděčnými vzpomínkami potomků také nemůžete počítat. Zkrátka,“ Nina se rezolutně zvedne, „nedělejte si žádné iluze, nakonec to zaplatí všichni. A nejhorší je to pro ty, kteří nejsou zvyklí přebírat odpovědnost.“
Při setkání s ředitelkou internátu Ninou je problém traumatického vzpomínání představován především jako problém řeči. Přitom se spojují prostorové a časové aspekty, existence vyvázaná z času je protagonistkou Ninou usvědčována jako traumatická paměť. Rozbíjí tím cyklický čas traumatu, v němž se Paša a další protagonisté nacházejí, a klade otázku po odpovědnosti za to, co se právě děje. Její slova váží v toku vyprávění o to víc, že se očividně jedná o poslední Ninina slova před její násilnou smrtí. Svým jazykovým jednáním vrací nevyslovitelné do jazyka zpět a otevírá cestu k posttraumatickému vzpomínání. Tato cesta je na symbolické rovině také cestou protagonistů domů.
Ruská invaze má Ukrajinu vrátit – řečeno metaforou románu – do sovětsko-ruského internátu. Invaze je mj. zdůvodňována tím, že si tzv. mladší bratr dovolil mluvit svým vlastním jazykem. Celá Ukrajina se má znovu stát ruskou koloniální vzdělávací institucí. A jazyk, který z ruského pohledu neexistuje, neexistoval a existovat nebude (jak se už před více než 150 lety vyjádřil carský ministr vnitra Valujev), jazyk, který symbolizuje svéráznou kulturu a společnost, má být eliminován. Ale už tehdy se ruští vládci zmýlili a zřejmě dodnes svůj omyl nevidí – ten jazyk pořád existuje, dnes silnější než kdykoliv předtím. Existuje oprávněná naděje, že sovětský internát bude v ruských hlavách konečně zbořen.
Doc. Dr. Alexander Kratochvil je vědecký pracovník Slovanského ústavu AV ČR, zaměřuje se na ukrajinskou, českou, ruskou a německou literaturu v komparativních vztazích, též na regionální literatury, zejména na Podkarpatskou Rus a „karpatskou literaturu“. Publikoval o posttraumatických narativech, o paměti a traumatu v literatuře. Text pochází z knihy Posttraumatisches Erzählen. Trauma-Literatur-Gedächtnis (Kadmos Kulturverlag Berlin 2019), český překlad se připravuje pro nakladatelství Host (Brno).
(z němčiny přeložila Lucie Antošíková)
